Třicet hodin namísto slibovaných asi sedmnácti trvala nezapomenutelná štreka nezapomenutelným autobusem z Vientiane do Hanoje. Až příště budeme chtít překonat vzdálenost z laoské metropole do vietnamské, už nás nikdy ani na vteřinu nenapadne zkoušet to po pevnině.
Deset nekonečných hodin jsme strávili beznadějně zapadlí v bahně jako vlastenci uprostřed deště a mlhy v horském průsmyku na laosko-vietnamských hranicích. Jediní turisté, jediní anglicky mluvící, jediní Evropané, hladoví, zmrzlí a zoufalí.
Klepeme kosu jako o závod, k jídlu sušíme jednu laoskou gumovou bagetu a naděje na to, že nás někdo vytáhne z půlmetrových závějí mokrého bláta, když kolem dokola není živáčka, nesvítá. Naopak velmi rychle se začíná stmívat a my v jednu mobilní chvíli sjíždíme polovinou vozidla do rokle. Zatímco se vietnamští spolucestující spokojeně baví u vietnamského televarieté, které si pouštějí z videa, na mě dopadá pár slzavých návalů a černých myšlenek, že už se nikdy nedostaneme domů. Honza vybíhá do deště pokuřovat a hledat v dálce světýlko.
Nakonec jsme se ho dočkali. Dokonce jsme i přestali řešit, proč nám na hraničním přechodu nikdo neřekl, že na dvoukilometrovém úseku chybí asfalt, a zničení se ve tři ráno dokodrcali na předměstí vietnamského hlavního města. Ani bych si snad nedokázala představit, že by něco mohlo dopadnout ještě víc tak, jak jsme opravdu nechtěli: kdesi na předměstí Hanoje,v noci, v nové zemi – navíc socialistické, kde taxikáři nechápavě koukají, když se jim jednoslovně snažíme vysvětlit, že chceme hotel. Zoufale se snažíme louskat názvy ubytovacích zařízení ve vietnamštině z našeho Rough Guideu, ale nikdo nám nerozumí. Nakonec odevzdaně nasedáme k někomu do auta.
Po tomhle úvodním zážitku už jsme ani nečekali, že by náš počáteční dojem z Vietnamu mohlo něco napravit. Ovšem opak byl pravdou. A začalo to slibně – nejenže nás taxikář skutečně vyhodil před hotelem, ale dokonce nám tam i otevřeli a ubytovali nás. Celou noční cestu do centra se nějak nemůžu ubránit nápadnému pocitu, že to tady znám. Myslím, že to bylo hned druhý nebo třetí den, kdy jsme zjistili, že Hanoj bezpochyb patří mezi nejčarovnější města, která jsme kdy navštívili. Zvláštní pocit familiérnosti identifikuji také záhy: Žižkov! Komorní uličky prorostlé javory. Taková Žerotínka v rozpuku. Přimyslím-li si, že tam žije stokrát víc lidí, kteří provozují stokrát víc obchodů…
Vietnamci jsou rození trhovci a jde jim to báječně. Vytvářejí nezapomenutelnou atmosféru, která vytváří iluzi, že jsou Vánoce. Asi proto, že v severním Vietnamu je deset stupňů, my máme větrovky zapnuté až k nosu, všude je barevno, kupujeme si cukroví a hřejeme si ruce o horké šálky s kávou. Nikdo nás nenutí ke koupi a nikdo nás nenahání do svých obchodů. A to tomuhle národu rapidně přidává na sympatiích.
Hanoje se nemůžeme nabažit. Protože se všechny ulice jmenují stejně, nebo hodně podobně, ztrácíme se neustále v útrobách starého města a vůbec nám to nevadí. Užíváme si u toho toulání nebesky dobrých čerstvých křupavých baget, Honzik testuje i domácí paštiku, a donekonečna procházíme síť specializovaných prodejních uliček: ponožkovou, hodinkovou, textilní, spotřebně elektronickou, baťohovou, kufrovou a taky – jak ji Honza nazval – ptákovinovou. Vietnamci si nás získali rychle: jsou to civilizovaní lidé, co milují společnost, užívají si ruchu ulice, jsou pohostinní a vaří vynikající kafe. Až kolikrát člověk i přivře oko nad uzeným psíkem na prodejním pultu. Celá Hanoj je navíc protkána překrásnými historickými budovami z éry francouzského kolonialismu. Pošta, Opera, široké bulváry, Národní muzeum, vězení… Přímo uprostřed metropole se rozprostírá jezero a hned vedle park, kde posedávají lidé v zahradní kavárně. V Hanoji a celém Vietnamu jako by zmizel duch východoasijského spiritualismu a s ním i část exotiky. Tak proto ten zvláštní pocit domova! Nikde žádné waty – pozlacené budhistické chrámy – zlatí obří buddhové, žádné oltáře. Velký rozdíl oproti Laosu, který se považuje za mladšího závislého bratra Vietnamu, nebo proti Thajsku, ekonomickému tygru regionu. Na druhou stranu, nestane se vám všude, že najdete uprostřed města chrám Svatého Víta a takové kouzlo osobnosti jaké má Hanoj.
Hanoj je historická, pohostinná, přívětivá. Hanoj je přeplněná motocykly a motocyklisty, kteří na svých mopedech převážejí úplně všechno, včetně rozpůlených prasat. Hanoj a celý Vietnam překypují turisty a barvami, žije obchodem a zbožím s „originálními“značkami, ale i uměleckou hodnotou. Vietnam žije mobilními telefony a na plakátech můžete vidět české modelky. Ve Vietnamu na ulici koupíte nejlepší nudlovou polévku na světě. My ji měli i na Štědrý den. Ve Vietnamu jezdí školačky na kolech v krásných sněhově bílých šatech, které kontrastují s jejich dlouhým černými vlasy. Mají u toho tak rovná záda, že jsme jim začali říkat Magdy. Hele, Magdy jedou. A to jsem Postřižiny ještě pořádně neviděla. Ve Vietnamu nedýchá sice duch spiritualismu, ale ani socialismu. Vietnamština také nenabízí jedinou šanci, že by jí člověk porozuměl. Píší sice latinkou, ale jakoby nepsali. Háčky spolu s čárkami nad i pod souhláskami nás matou. A funguje to i naopak, Vietnamci, který neumí žádný jazyk, nevysvětlíte, co je hotel, centrum nebo polyfonní vyzvánění, ani když se postavíte na hlavu… Vietnam je prostě krása. Až na tu hrůzostrašnou cestu.
Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
