Na mnoho inzerátů jsme dostali odpověď, že už je to prodané. Nějakou chvíli jsme se zkoušeli domluvit sami thajsky přímo po telefonu. Z Google translatoru jsme si nechali přehrát několik slov a jejich opakováním jsme tvořili konverzaci. Výsledek byl skoro tak strašlivý, jako pokusy samotné. Až poté, co jsme otravovali jednu paní s inzeráty přímo u počítače, tak nám bylo vysvětleno, že velká část je několik let stará. Nakonec se na nás usmálo štěstí a pořídili jsme Vespu, která byla také nepojízdná.
Pomalejší start
Naše přípravy se tak protáhly z plánovaných 2-3 týdnů na čtyři. Což už bylo opravdu hodně i na nás. Ale musím říci, že jsme měli denně co dělat. Snad jen čtyři dny jsme udělali nějaký nepracovní program.
V čem je naše expedice jiná? Možná v tom, že nejedeme na žádných naleštěných strojích, pečlivě připravených na cestu. Naše Vespa slaví padesátiny a u tuktuku je věk neznámý. Víme jen, že motor pochází z vozů, které byly vyráběny mezi roky 1963 a 1964. Samozřejmě jsme nechali před jízdou opravit vše, co šlo, ale jak se postupně ukazuje, thajský styl opravy: co není rozbité, to neopravuj, není úplně to pravé.
Tak se nám třeba stalo, že tuktuk od začátku hrozně střílel a občas nešel moc nastartovat. Po tom, co jsme vyměnili podomácku vyrobené fajfky ke svíčkám za pořádné, problémy nejenže přestaly, ale naše dojezdová vzdálenost na plnou nádrž se prodloužila o 70 km. Ale v tomhle ohledu asi až taková výjimka nebudeme.
Turistická atrakce
Jinou naší odlišností je to, že se snažíme cestou brát stopaře. I když musím přiznat, že původně to vypadalo jednodušeji. V Thajsku to ještě celkem jde, lidé jsou zvyklí na tento styl dopravy a občas nějaké stopaře nabíráme. Ale v některých odlehlých částech jsou navyklí, že toho po silnici moc neprojede a tak nic podobného nečekají a jezdí raději hromadnou dopravou. A když už jde někdo pěšky po silnici, tak většinou jen pár set metrů z pole domů.
V některých místech se nám zase stalo, že jsme zastavili nějakým školákům a místo očekávaného oblejzání tuktuku a cpaní se dovnitř, začali s hrůzou utíkat ve směru, ze kterého jsme přijeli. No ale několik stopařů už na svém kontě máme a pokaždé je to veselý zážitek. Zatím žádný z nich nemluvil anglicky a domlouvání rukama nohama je docela sranda.
Dost často se nám zdá, že jsme pro místní lidi o dost exotičtější, než jsou oni pro nás. A nejde jen o to, že si dva cizinci jezdí po venkově, kam sotva kdo zabrousí. Objeví se tuktuk, který v případě Laosu a Kambodži nikdy neviděli, i když je to podobné těm jejich a spousta lidí se buď hned směje, nebo chvíli zírají, a když do toho zahlédnou řidiče, rozesmějí se. Občas si připadáme jako tři veteráni. Rozdáváme smích, kam přijedeme, jen to máme lehčí v tom, že ani nemusíme nic dělat.
Tuk tukům vstup zakázán
Z našich zážitků na cestách určitě nejvíc vyčnívá přechod hranic do Kambodži. Byli jsme předem varováni, že to je s tuktukem téměř nemožné. Prý Kambodžani nemají Thajce v lásce a tuktuk je symbolem Thajska. Chvíli přemlouváme paní úřednici na thajské straně, aby nás vypustila ze země. Není jim jasné, jak je to s vlastníkem našich vozidel. Technický průkaz je psaný na původního majitele, ale my máme kupní smlouvu.
Vypouštějí nás a teď je míček na kambodžské straně. Kambodžská víza jsou bez problémů, jen nějaké to papírování navíc kvůli strojům. Hranicí pomalu projíždíme přesně podle toho, jak cedule vyžadují. Závora je nahoře a tak všichni včetně mě v tuktuku projíždějí. Petra na Vespě zastavují a kontrolují. Za chvíli se ke mně přidává a jsme tu.
Máme to v malíku a bez problémů, jen to dlouhé papírování si mohli odpustit. Najednou nás dojíždí chlapík na motorce, a že jsem projel bez proclení a musím tedy zpátky na hranice. V kanceláři je celkem příjemný chlapík. Pak mi úplně klidně řekne, že mě do Kambodži nepustí. Cože???? Musím mít nějaký dopis z hlavního města, abych mohl pokračovat.
Ne vždy to jde jako po másle
Říkám mu polopravdu, že kamarád projel (už mu neříkám, že na motorce – ty jsou bez problémů). Nakonec mě propouští s tím, že on mi razítko nedá a nechá na celnících, jestli mě bez něj pustí. Jeden z celníků vypadá, že má dobrou náladu a když mu vysvětluju, co a jak, tak říká: „Já tě mám zkontrolovat, jestli máš víza a vstupní razítko. To máš. Tak za mě je to všechno v pořádku“. A tak jsme se s velkou dávkou štěstí nakonec do Kambodži dostali.
Nakonec se ukázalo, že menší problém byl i na odjezdu. Chlapík na hranicích nás odmítal vypustit z Kambodži bez papírů nutných pro vstup. Když si objasňujeme, že my vyjíždíme, tak nás posílá zpátky 800km na přechod, kudy jsme přijeli. Po nějaké době ukecávání ho to přestalo bavit a řekl nám, ať si jedem, že nás stejně bez těchhle papírů Laos nepřijme. Tam, ale nic takového nechtěli a tak to nebyl problém.
Tuktukář ví vše nejlépe
Dost často nás také potkávají opravy. Naše opravářské motto, které zní: Kdo nechce být od oleje, ať jede radši autobusem, vypovídá za vše. No, i když v autobusu musí být toho oleje ještě víc. A jet vlastním autobusem třeba po Africe by posunulo naší myšlenku brát pasažéry na mnohem vyšší úroveň. Možná příště.
I když se nám většinou poruchy nedaří samotným vyřešit, tak se alespoň zapatláme při odhalování původce problému. Samotné opravy potom také vypadají vesele. Často to probíhá následovně. Přijedeme do nějakého neznámého města a zeptáme se tuktukáře na nějaký servis. Tuktukáři jsou nejchytřejší, proto jsme se k nim také dali a tak se do toho většinou začnou hrnout a pokoušejí se odhalit problém sami. Tak jim předvedeme, co to dělá nebo naopak nedělá. Chlapíci si to sami odzkouší a pak řeknou, že potřebujeme servis. Kluci šikovný. Pak nás většinou nasměrují, nebo rovnou dovedou.
Při problému s unikajícím olejem přes zadní kolo, jsme zase narazili na to, že nejsou opraváři ochotní se na to ani podívat. Oni prostě tuktuky neopravují. I když je to jen o výměně olejového těsnění, které je běžně k dostání. Ale nakonec se vždy najde někdo, kdo nás nasměruje, poradí nebo přetlumočí naše problémy. Jen to prostě není hned.
Není cesta jako cesta
V Kambodže jsme se také poprvé setkali s takzvanou dirtroad neboli polňačkou. Menší omyl v navigaci nás zavedl na úplný sever, kam jsme původně ani neměli namířeno. Při průzkumu mapy jsme objevili krásnou odlehlou silničku mířící naším směrem. Po 12 km zmizel asfalt a byl nahrazen prašnou cestou uhrábnutou bagrem.
Naše stroje nebyly nijak upravované a vzhledem k jejich stáří jim chyběly jakékoliv filtry na vzduch (i když Vespa má něco aby do motoru nevlétla včela), takže veškerý prach jde rovnou do motoru a hrozí mu zadření. K dalšímu asfaltu je to cca 30 km a tak to nějak přežijeme.
Ovšem díky tomu, že se mapové podklady dost kříží s realitou se celá situace změnila a tak jsme byli nuceni po té polňačce jet celý den a vyšlo nám to asi na 150 km. Po odprášení motorů jsme okamžitě začali pracovat na zlepšení filtrování a už teď víme, že se to určitě vyplatilo. Nebyla to zdaleka poslední polňačka, po které jsme jeli, a po které ještě pojedeme.
Ekologický tuktuk
V naší výbavě také od Laosu nechybí dvě bomby s propan butanem. Náš tuktuk je poháněný plynem. V Thajsku a Kambodže s tím nebyl problém. LPG, kam se člověk podívá. Zato na území Laosu se LPG stanice téměř nevyskytují. Narazili jsme za celou dobu jen na dvě. A tak bylo potřeba přejít na plyn na vaření z lahví. V našem tukovi se teď na výmolech ozývají zvuky jako z plynárny. Silně nás ale zarazila cena. V předchozích zemích byl plyn na ceně kolem 12 kč/kg zato v Laosu stoupla cena na 45 kč.
To už je znatelný rozdíl. Když jsme po mnoha kilometrech narazili na LPG stanici, tak nám chlapíci nabídli, že doplní i láhve. V jedné zbývalo kolem pěti kilo a než jsme stihli cokoliv říci, tak nám do bomby, normálně určené na 15 kg, doplnili dalších 22kg. Při tom objemu se nám zdálo, že slyšíme, jak se bomba zakulacuje. Naštěstí druhá zůstala prázdná a tak jsme si do ní plyn přelili.
V současné chvíli již máme najeto kolem 4000km. Dokončili jsme zatěžkávací okruh Thajsko, Kambodža, Laos a zpět do Thajska. Nyní po dokoupení všech problematických dílů a nutných servisech, které byly možné udělat jen v Thajsku, se chystáme překročit hranici s Barmou. Ta je pro nás velkou neznámou. Zatím není jasné, zda nás vůbec vpustí s našimi stroji do země. Ačkoliv jsme oba nevěřící, tak se modlíme aby se to povedlo. Držte nám palce.
Sledovat průběh expedice můžete na stránkách www.VespaExpedition.cz nebo na facebooku.
Nejširší nabídku průvodců a map Barmy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
