VespaExpedition: Martýria tuktuku a Vespy v Indii

Do Indie se nám podařilo proklouznout úplně bez problémů. Byli jsme varováni, že Indové jsou hrozní byrokrati, ale naše zkušenosti byly velmi dobré. Přijeli jsme kolem zavírací hodiny, a ta k jsme formuláře o vstupu namísto v kanceláři imigračního, vyplňovali na plastových židličkách uprostřed prázdného policejního dvorku.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Naším prvním Indickým státem se stal Manipur. Velká část severovýchodní Indie byla do nedávna uzavřená a přístup pro turisty byl pouze na povolení. To se změnilo zhruba před rokem. Celé to bylo kvůli neustálým potyčkám mezi místními a také kvůli pašerákům drog. Nejlepší na tom je, že když se bavíte s místními, tak nás varují před sousedním Nagalandem. Ve své izolovanosti je zvláštní, že tu celkem vysoký počet lidí mluví anglicky. Možná více než přímo v Dillí. V hlavním městě Manipuru také došlo k první potyčce s místní kuchyní.

Nejrozšířenější jídlo je tu Thali. Což je rýže a k tomu různé přílohy. Podobné jako v jižní Indii, ale s tím rozdílem, že tady je většina příloh dost hnusná. Několik našich setkání s rice hotelem, jak se honosně nazývají jídelny s touto pochoutkou nás odehnalo ke skromnějším pokrmům. Ale občas člověk dostane chuť na kousek masa, a tak jsme v Imphalu zamířili do jednoho rice hotelu na kus flákoty.

Když se ptáme, co mají, tak nám slečna oznamuje, že tu je rybí karí, slepičí karí, ovčí karí a pak se začne potutelně usmívat a říká, že mají psí karí. Legrace, to mám rád. Ptám se, jestli mají i krysí karí. Slečnu jsem zastihnul očividně nepřipravenou a tak se tváří trochu zmateně. No nic.

Střet s kuchyní

Kozáč si objednává slepici, já psa. Sranda se má dotáhnout do konce. Když nám to přinesli, tak se chvíli dohadujem, co je čí. Jedno je dost podezřelý a na druhým je silná tučná kůže. Beru tlusťáka, to určitě není kuře. Kozáč do toho kouše a proklíná mě, že žere mýho psa. Já zkouším to svý a kuře to opravdu není. Je to maso něco mezi prasečím a hovězím, s příchutí divočiny. To je nějaká koza.

Kozáčovi se jeho maso pořád nezdá a tak volá obsluhu a ptá se co to je. Kuře. Když na to koukám, tak ať už mám cokoliv, je to určitě výhra. Ačkoliv se slečna pořád usmívá a vtipkuje, tak tady už nás neuvidí. O pár dní a pár set kilometrů později narážíme v hospodě na první menu psané v angličtině, na stěně. Jedna z položek je psí karí. O ou. No pořád lepší než suposlepice.

Když to nejde po jako po másle

Se vstupem do Indie nám začínají drobné nepříjemnosti. O Indii se mluví jako o největší demokracii světa. Ale některá omezení nám připadají natolik limitující, že bychom je normálně k demokracii vůbec nepřiřadili. Nás se nejvíce týká omezení prodeje plynu. Plyn na vaření, který používáme jako palivo pro tuktuk je možné koupit jedině s průkazkou odběratele a tu získáte jedině s trvalým bydlištěm v Indii.

Navíc je použití rozdělené do několika sfér: domácí použití, podnikání a do aut (to lze pořídit jen kolem Dillí) a na každé bombě je nápis, že použití k jinému účelu je trestné. K našemu štěstí je i nákup na průkaz limitovaný a tak po Indii bují černý obchod s plynem. Na severovýchodě Indie je zvláštní i navigace. Mapy, které jsou tu dostupné vypadají spíše jak z obálky fantasy knížky a moc realitu nepřipomínají, ale dají se alespoň vyčíst názvy míst a ptát se místních.

Ukazatele tu nejsou zrovna v módě a tak když nejedete po dálnici, tak to jde opravdu jen na zeptání a to nejlépe na nějaké městečko, které je poblíž. Kozáč má v telefonu GPS navigaci, kterou používáme pro navigaci ve velkých městech (například pro pohyb po Bangkoku neocenitelná věc). Na tu tady ale není vůbec spolehnutí. Jednou se nám stalo, že jsme dorazili do místa, které podle Boženky (paní z navigace) mělo úplně jiné jméno a hlavně do něj nevedla žádná silnice.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Stopařské štěstí

V Indii se také obrátilo naše stopařské štěstí. Zatímco v JV Asii se nám nedařilo lidi přesvědčit k jízdě s námi, tady se nám nedaří přesvědčit je aby s námi nejezdili. Dříve jsme sami zastavovali lidem na krajnici, teď čekáme až si na nás zamávají. A to se děje opravdu často. Natolik, že jich spoustu prostě odmítáme svézt. Jinak bysme nikam nedojeli.

Jeden z mých nejlepších stopařských zážitků byl, když jsem zastavil zuřivě mávajícím lidem u silnice – včetně dětí jich bylo 7. Bavím se s chlapíkem. Říkám mu, že beru maximálně dva lidi máme to trochu naházený a místa není moc. Chlapík říká, že tři. Ok, snad se tam nějak nacpou. Dovnitř leze první ženská, na klín jedno dítě. Druhá ženská, mimčo do náruče. Najednou další dítě leze přes opěradlo a ještě jedno na bágl. Allright.

Najednou se mi na stupínek u řidiče začne lézt i celkem vypasená hlava rodiny a sedá si čtvrt zadkem na nádobku na olej. Dost překvapenej se zkouším rozjet. Takovejhle náklad tukan za naší éry nezažil. Popojede pár metrů, zablafe a konec. Nejde nastartovat. Chlapík vyskočí, aby nepřekážel a tukan startuje. Chlapík si sedá, popojedem pár metrů a zase mrtvo. Po dalším pokusu jdem na opravu. Zkouším ještě jednou štěstí a vrčíme. Zkoušíme tukana projet a všechno v pohodě. Závada mi vrtala v hlavě. Při podrobnější prohlídce objevuji promáčklou hadici na vzduch. Sádelník nám ucpal zadkem přívod vzduchu do motoru.

Peklo na silnici

Díky rozsáhlosti Indie jsme zde strávili opravdu dlouhou dobu a tak se nedá popsat vše v jednom článku. Navštívili jsme spoustu zajímavých míst a spoustu nezajímavých. Samozřejmě jsme částečně pořád normálními turisty a tak nás táhnou i návštěvy proslulých míst jako je Khajuraho nebo Varanásí (to bylo opravdu pekelné na projetí). Když už zmiňuji tu dopravu, tak Indie byla zatím opravdu nejhorší na řízení a profesionální řidiči tady mají můj respekt.

Člověk tady musí být pořád ve střehu. Nejhorší jsou v tomhle ohledu dálnice. Tam člověk očekává určitý dopravní standart, ale tady to vypadá tak, že se občas v jednom pruhu suší výplody místního zemědělství, včetně klacků na topení. Na zeleném oddělovacím pruhu se pasou krávy a kozy. Jsou sice uvázané na provaze, ale ten je bohužel tak dlouhý, že s přehledem dosáhnou až na druhou krajnici, takže sem tam vidíte nějakou tu sraženinu.

Tyhle věci od nás dostaly souhrnnou přezdívku Agropunk. Jezdci v protisměru nebyli výjimkou v žádné zemi, kterou jsme zatím projížděli, ale tady jezdí v libovolném pruhu a v noci se k tomu přidává oblíbený místní zvyk jezdit bez světel. A do toho všeho tu můžete potkat nejrůznější povozy včetně vozíku se zmrzlinou. No opravdu výživné.

Místní celebrity

V Indii také získáváme nejvíce pozornosti za celou dobu expedice. Lidé jsou tu opravdu zvědaví a rádi se baví přihlížením. Nejvíce je baví, když se někde něco opravuje. Jakmile někde na chvíli zastavíme, tak nás obstoupí a čekají co se bude dít. Občas je to dost psychicky náročné, ale na druhou stranu to má i veliké plus. Je jasné, že pokud dodržíte jednoduché pravidlo, tak se vám nemůže stát, že byste zemřeli o samotě. Minimálně se na vás bude 20 lidí koukat jak umíráte. Modelová situace. Poušť západního Radžastánu. Nikde ani živáčka. Náhle porucha tuktuku. V okruhu 100 km žádná vesnice ani baráček.

Půl dne bloumáte kolem při hledání pomoci a nic. Rozkrytujete motor, aby jste se podívali, jestli s tím náhodou nebude schopni provést něco sami. Řeknete si parťákovi o klíč třináctku a najednou zjistíte, že k vám musí klíč putovat přes živý řetěz, protože by kolega neprošel davem přihlížejících. Kde se vzali nikdo netuší, ale nejjednodušší vysvětlení je nějaký druh telekineze. Takže moje rada je, pokud se chystáte do nějaké opuštěné oblasti Indie, tak si vemte něco, v čem se můžete v případě nutnosti šťourat. Třeba i jen hodinky. jakmile sundáte zadní kryt tak jste zachráněni.

Ačkoliv tady popisuji nejrůznější problematické situace, tak to není proto, že by se nám dělo jen to. Je to spíše o tom, že se nám tyto situace silně vryly do paměti. Indie je plná skvělých lidí, kteří nabídnou pomoc v nouzi, jindy vás pozvou na čaj, nebo na jídlo. Někteří obchodníci přihodí zdarma ovoce navíc, jen z radosti, že u nich nakupujete a popovídáte si s nimi

Zase se to komplikuje

Naše cesty se bohužel znovu komplikují. Kvůli časovému rozsahu naší expedice jsme nežádali o Pákistánská víza v ČR. Než bychom se dostali na hranice, tak by propadly. A tak na to jdeme v Dillí. Tady se dozvídáme, že cizincům víza nevystavují. Zkoušeli jsme všechny možnosti co nás napadly až jsme to po týdnu obléhání ambasády vzdali. Ani další možnosti nevypadají dobře: Pasy nelze do ČR poslat – chtějí osobní návštěvu a podle ambasadora je i při osobní návštěvě úspěšnost cca 5%. Platit zpáteční letenku s tím, že z toho možná nic nebude nám přišlo jako příliš velký finanční risk.

Padlo rozhodnutí pokračovat, tentokrát přeprava lodí. Nejjednodušší a nejlevnější bude poslat to z Dillí do Bombaje to pojede vlakem a tahle cesta, která by nám zabrala více než týden ostré jízdy bude takhle trvat 3 dny. Odtud poplují stroje lodí do Bandar Abbásu v Iránu. Příjezd do Dillí jsme si bohužel naplánovali trochu špatně a tak se to krylo s Indickým dnem nezávislosti.

Poslání lodí se nakonec ukázalo jako strašlivý počin v podání Indů. Nejprve jsme to zkoušeli s jednou společností a měli jsme záměr zabalit oba stroje do jedné bedny, což podle agenta neměl být problém. Během vyřizování papírů se agent zmínil, že to pojede ve dvou bednách. Poté co jsem řekl, že to tak být nemá mě ujistil, že to pojede určitě v jedné bedně.

Když jsme ani po 10 dnech neprošli celním řízením, které bylo slibované už na den třetí, tak jsem veškeré vztahy s touhle společností ukončil. Bohužel papíry již byly vyřízené na dvě bedny a tak se to prodraží. Další agent vypadá slibně a tak jsme nadšeni. Musíme ale počkat na naložení bedny a vystavení všech papírů. Celkově jsme strávili v Dillí jeden měsíc. To jsme si ani ve snu nepředstavovali.

Konec dobrý, všechno dobré

Nakonec ani druhý agent nepředvedl nic úžasného. Po zaplacení peněz začala komunikace silně váznout. Potřebovali jsme vědět podrobnosti o tom, kdy dorazí náklad do Iránu, abychom se podle toho zařídili. Teoreticky to má být 8. října. Mezitím jsme vyrazili do Kašmíru a Ladaku. Celou dobu jsem se pokoušel dostat z agenta přesný plán. Mezitím jsme museli vyřídit letenky do Iránu. Agent mi celou dobu lhal o tom, že už informace poslal mailem, ale žádný nedošel.

Tři dny před odjezdem z Indie mi sdělil termín po telefonu – 9. října můžeme do doků pro stroje. Od jeho asistentky jsem ještě získal číslo kontejneru, které jsem celou tu dobu sháněl. Předpokládaný příjezd 1. října. Kdybychom přijeli až 9tého, tak bychom platili celou dobu skladování.

Největší lahůdku si ale schovali na závěr po našem odletu. Chtěl jsem po nich také vystavit fakturu za celou tuhle zábavu. Neměl to být problém, ale až po uzávěrce. Poté mi mailem napsali, že cena byla celou dobu bez daní a tak jestli chci fakturu, tak mám poslat na jejich účet 20 tisíc rupií.

Sledovat průběh expedice můžete na stránkách www.VespaExpedition.cz nebo na facebooku.