Veselé historky z Turecka

V druhém případě nám zprvu často do smíchu není. Co se vám tedy může přihodit v Turecku?

Jak to začalo

S přestupem v Sofii jsme cestovali autobusem do Istanbulu. Bulharská „letuška“ v autobuse do Sofie byla sice férová, ale vypadala přesně jako vysloužilá šlapka. Celníci náš autobus radši pouštěli, než se na tu hrůzu koukat. Čím blíž k Bulharsku, tím tužší přechody hranic – tak se to hodilo.

V bezcelní zóně na srbsko-bulharské hranici všichni nakupovali cigarety jako o život. Smějí ale převážet jen jeden karton na hlavu, takže jsme taky nafasovali každý jeden karton. Za hranicema si je od nás letuška zase pěkně vyzvedla.

Vízová povinnost

Bulharsko-tureckou hranici jsme projížděli 2,5 h: 4x kontrola pasů a 1x prohlídka zavazadel. Když turecký celník řekl rozvážnému Angličanovi za námi, že musí mít do Turecka vízum, ten se jen podivil: „Oh, really?“ A šel si koupit vízum k okýnku. Zjevně si s tím hlavu nedělal tak jako my s vízama do střední Asie. Třeba takové turkmenské vízum se rozhodně u žádného okýnka neprodává. Turkmenbaši se zatraceně bojí o krk.

V Ispartě jsme při hledání minibusu náhodou potkali dvojici Čechů – Vaška a Veroniku. Dokonce zrovna hledali ten samý minibus do Aglasun k ruinám antického města Sagalassos. Z vesnice Aglasun je to ještě 7 km pěsky do hor. Oni měli na rozdíl od nás jen malé batůžky, takže šli napřed. My jsme ale stopli Turky, co jeli do Sagalassos na výlet, a tak jsme je nakonec předhonili. Když jsme je míjeli a mávali jim, Turkům došlo, že to jsou naši přátelé. Takže se pak pro ně řidič vrátil a přivezl je nahoru.

Areál jsme pak opouštěli minutu po zavíračce. Hlídač už čekal netrpělivě u auta a ještě nám nabídl svezení dolů k vesnici.

Nad vesnicí jsme pak rozbalili stan na mýtince skryté v houští dubů cesmínolistých. Místní tam normálně pasou ovce. Ráno jsme si na vedlejší malou mýtinku odskočili na velkou a pak jsme si představovali, jak to tam najde pasáček a chudák bude muset svolat celou vesnici k poradě, co to je. Protože takový podpapírák je v Turecku ohromná vzácnost!

V kempu v Göreme jsme byli jenom my, tak jsme se ptali domácího, jestli jsme v téhle sezóně úplně první zákazníci. Prý zdaleka ne, že už před 14 dny tam měl jednu skupinku – Čechů.

Měli jsme tedy „vlastní koupelnu“, dokonce každý svoji (Alena Women, já Men). To znamená každý 4 záchody, 4 umyvadla a 2 sprchy!

Přes silnici nám přeběhla želva – vážně běžela!

Zde v Kapadokii opět celý den dudají dudci. Dobu mezi dvěma „du-du, du-du“ dokonale dodržují na setinu sekundy přesně, až z toho k večeru tečou nervy. V šest ráno nás místo kohouta probouzí zase „du-du, du-du …“

Při rozhovoru s učitelem angličtiny v Kayseri přišla pochopitelně řeč na náboženství. Tak se mě zeptal: „A myslíš, že Mohamed byl poslední prorok?“

„No to asi jo. O tom bych nepochyboval,“ odpověděl jsem.

„No, tak to jseš muslim!“, zaradoval se.

Turci truchlí, protože na MS ve fotbale se Turecko nedostalo. Minule třetí a teď prohráli baráž o kvalifikaci – se Švýcarskem! Přitom fotbal je v Turecku tak populární, že ho hráli v Istanbulu i turečtí černoši – a s basketbalovým míčem!

Do dolmuše přistoupil batůžkář. Nejprve řekl řidiči dvakrát „thank you“, pak se vesele rozhlédl po všech cestujících (kromě nás samí vesničané), bouchl se do prsou a zahlásil pěkně anglicky „Canada!“ (keeendaaa). Všichni si pak mezi sebou šuškali: „hmm, Canada, Canada, …“

Kdybysme my řekli, odkud jsme, byť turecky „Ček džumhurieti“, museli bysme ještě dodat „Čekoslovakia“. A pak by se šuškalo „Čekoslavia? Čekoslavia? …“

V Rize jsme se podívali do Institutu pro výzkum čaje. Ochotně se nás tam ujala studentka Petek mluvící perfektně anglicky a provedla nás skleníky a plantážemi. Zajímalo ji, co děláme v naší laboratoři a jak mi jde studium.

Později přiběhl její šéf, zjevně potěšen cizí návštěvou, ale rozuměl anglicky jen málo, takže Petek tlumočila. Zajímalo ho české zemědělství, ale víc naše cesta po Hedvábné stezce.

Nakonec se k nám dostavil i sám šéf ústavu – takový vypasený Turek, který neuměl anglicky ani slovo a zajímalo ho jen, jak se jmenuje Nedvěd křestním jménem. Inu, vzdělání často není úměrné vůči postavení.

Po treku v Kačkaru jsme navečer sjeli do nejbližšího, velkého města Ardešen. Jsou tam kupodivu jenom dva hotely. První byl luxusní, druhý byl pěknej humus i na nás. Nesmyslná cena 20 TL (obvyklá cena za slušný jednoduchý pokoj bývá 15 TL) obsahovala zřejmě příplatek za plíseň na zdech a mraveniště ve sprše. O snížení ceny se navíc nehodlali bavit.

Když už to vypadalo s noclehem bledě, poradili nám holiči jakousi ubytovnu pro učitele. Byl to v podstatě hotel. Tam ale chtěli 30 TL. Recepční nám zavolal šéfa a toho se nám nějakým zázračným způsobem podařilo ukecat na 20 TL (že by na naše špinavé kalhoty a celkovou uválenost z hor?). To ukecávání samozřejmě turecky.

Tak teď bydlíme na nábřeží v luxusním pokoji s vlastní sprchou, se stolem, křesílkama, televizí, ledničkou a dokonce balkónem s výhledem na Černé moře.

Chceme navštívit ruiny Ani, bývalého hlavního města staré Arménie. Jednou denně ve 12 h jezdí dolmuš (minibus) do vesnice Ocakli, na jejímž okraji Ani leží. Odjíždíme ale skoro až ve 13 h, protože dlouho trvalo než se všichni vesničani usadili, umístili svoje nákupy a naložili na střechu ovečku. Jeden chlapík s ní byl totiž u veterináře, takže jí teď svázali nohy, nasoukali do pytle, že ji koukala jen hlava, a vytáhli na střechu k ostatní batožině. Chudák měla celých 45 km pěknou vyhlídkovou jízdu.

Ani bylo skvělé. Areál opouštíme po 18 h. Výběrčí je rád, že může jít domů, a hned za námi zamyká bránu. Zároveň přijíždí řidič poledního dolmuše a velmi slušně nám brání stanovat v postranním kaňonu pod ruinami. Prý se to nesmí. Zve nás ale k sobě domů, ráno v 7 h nás zase vezme zpět do Karsu.

Když na pěkném travnatém dvorku začínáme vybalovat stan, přibíhá řidičova manželka s dvěma dětmi, sestra a babička. Usazují se na plastové židličky a se zájmem mlčky pozorují naše počínání jako v kině. Kdo ví, kdy tu zase přespí nějací bílí cizinci? Jakmile je stan postaven a zabydlen, pronáším česky krátký proslov, že to náš malý dům, a děkuji za pozornost. Přichází se na to podívat i husa s housaty, slepice a osel.

Rodinka nám za představení dala alespoň ekmek (turecký chleba), který nám chyběl k večeři. Děláme si totiž šopský salát. Přitom nás opět pozorují, jak krájíme zeleninu, sýr, jak baštíme.

Večer ještě pan domácí přináší konvici čaje, malé skleničky a cukr – ale chybí lžičky. Sám sladí tak, že si dá vždycky neforemnou hrudku cukru do pusy a přes ni čaj pije. Moc se směje, když to po něm zkoušíme (neúspěšně) zopakovat. I přes jazykovou bariéru s námi při čaji strávil víc než hodinu. Pomocí jednoduché turečtiny jsme probrali, kdo jsme, kam jedeme, co se nám v Turecku líbilo, jak to tu podražilo, rodinné záležitosti a samozřejmě fotbal. Rozuměli jsme si docela dobře, řidič byl chytrý. Aby ne, když ve vesnici, kde všichni pasou ovce a krávy, on jezdí s dolmušem.

Pozdě odpoledne jsme se vypravili na malý výlet do vesnice Karabulak, asi 15 km od města Dogubayazit, fotit Ararat a stáda ovcí. Tam jsme dojeli snadno minibusem, ale zpátky se to trochu zkomplikovalo.

Kolem vesnice vede hlavní silnice do Igdiru a na ní je check-point turecké armády. Chtěli jsme za ním stopnout něco (minibus) zpátky do města, ale vojáci nás tam zadrželi. Prostě naběhnul velitel posádky a osobně nám sehnal telefonem nějaký odvoz. Tak jsme na něj čekali. Vysvětlil nám, že silnice je nebezpečná – okolo prý žijí Kurdové.

Chtěl si samozřejmě osobně povídat se vzácnými cizinci! Mluvil ale jen turecky a francouzsky. Když jsme tedy vyčerpali naši tureckou větní zásobu, tak nechal nastoupit anglického tlumočníka. Vojáček nám pěkně překládal, stále v pozoru. Když se ale velitel nedíval, tak na něj dělal pro naše pobavení pošklebky. Voják-servírka nám mezitím úslužně nosil jeden čaj za druhým.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Velitel měl docela chytré otázky na Evropskou unii a probrali jsme taky světovou mocenskou politiku. Evidentně ale neměl rád Kurdy, prý nemakají a Turci na jen platí. Není náhodou, že na vojenských posádkách v Kurdistánu slouží pouze Turci. Jinak vojenská služba je povinná, trvá 15 měsíců.

Mimochodem, okolo se potloukal červený pes! Stanoviště totiž bylo opevněné pytli s pískem natřenými na červeno a jak se po nich ten (bílý) armádní pes válí, tak je červený jako muchomůrka.

S vojáky byla legrace. Ještě větší pak byla, když asi po hodině přijel ten odvoz. Čekali jsme obrněný transporter, nicméně přijela záchranka – kámoši velitele vracející se do města. Po dalších dvou čajích nás tedy naložili dozadu vedle kyslíkových bomb a hodili do Dogubayazitu.

Za ten měsíc v Turecku jsme se docela hezky rozmluvili turecky. Hoteliéři, prodavači ani letuškové v autobusech obvykle žádným cizím jazykem nemluví. Takže na ně mluvíme česko-turecky.

Všechny děti umí bezvadně anglicky pozdravit: „Hello, money.“ Takhle na nás stále pokřikují v celém východním Turecku, kde jsme jediní cizinci (za poslední 2 týdny jsme potkali pouze 4 cizince). Jít pak kolem školy je chuťovka. Některé děti umí i „What is your name?“, ale málokteré ví, co to znamená. Třeba pokřikují: „Whats your name my name is.“ nebo „My name is whats your name.“ Opravdu vzdělané děti se umí zeptat: „Where are you from?“, těch se pak můžeme zeptat na jméno a třeba i kolik jim je let.

Občas nějaký student univerzity mluví trochu anglicky. Jednomu milému studentovi jsem vážně nemohl porozumět, co se ptá, tak povídám: „What do you mean? I dont understand you.“ On povídá: „Hmm, mean. I understand.“ a uznale mě poplácal po zádech, aby ocenil, že můj názor je opravdu brilantní myšlenka.

Bylo nám představeno i několik univerzitních učitelů, z nichž anglicky uměl jen jeden. Jakou pak asi ty univerzity mají úroveň?

Rozhodně se tímto nechci nikomu posmívat, taky jsme tak asi začínali – kromě toho „Hello, money.“

Kurdský student medicíny z univerzity ve Vanu (jedna z pouhých tří opravdových univerzit ve východním Turecku) se ptal: „Proč se vám Turecko tak líbí?“

„No, třeba ty nádherné hory.“

„Jo, vy si říkáte: óóó, hory! Ale, já když jedu do Vanu, tak si řeknu: hmm, hory.“

Stopli jsme kamion. Když pak řidič začal předjíždět jiný kamion, vykoukla najednou z jeho okýnka pistole a bránila nám v předjíždění. Padly dokonce dva výstřely! Pak vykoukl vysmátý řidič – kámoš toho našeho. Náš řidič řekl něco jakože to rozhodně chce taky. Po dokončení předjížděcího manévru totiž oba zastavili a kámoš mu plastovou kapslíkovku dal. Možná si ji měl nechat – jel do Iráku.

Ve Vanu jsme si chtěli dát poslední pivo před vstupem do Íránu. Jako největší alkoholici jsme se museli osmkrát zeptat, než jsme našli vytoužený speciální obchod s alkoholem. Všechno tam sice diskrétně balí do novin a černých igelitek, ale takhle černé igelitky dávají jen těchto obchodech, takže na ulici bylo všem muslimům jasné, že ti nevěřící psi (my) nesou ďáblovo pití.

Při cestě z Vanu na íránskou hranici nás pozvali cestáři na čaj, když jsme čekali na nějaký autobus na křižovatce kdesi mezi městy. Čaj nám přišel velmi k chuti. Když jsme odcházeli, cestáři akorát poslali dva klučíky pro novou vodu na čaj – do řeky. A nebyla to čisťoučká horská říčka, jak se ukázalo o pár hodin později.

Turecky celník nás po výstupních formalitách pozval na čaj. Proč taky ne, když jsme v tu dobu byli na „polním“ hraničním přechodu Esendere-Sero jediní zákazníci. V Evropě nemožné. Přitom si pochvaloval služební pistoli české výroby.

Pokud máte také nějakou neobyčejnou historku z Turecka, napište ji do diskuze.