„Džullé, džullé,“ loučím se s úsměvem se svými studenty dole pod klášterem a stoupám po nekonečných schodech vzhůru k tešaku, kde bydlím u mého kamaráda Chamby, mnicha v klášteře v Thiksey.
Jsem tady již dva týdny, ale ještě stále mi vystoupat 160 schodů v této nadmořské výšce okolo 3600 m činí obtíže.
Chamba se měl dnes odejít na týden modlit do okolních vesnic, a tak přemítám o následujícím dni. Bude neděle, ve škole neučím a tak jsem se rozhodl pro výstup na nějakou bezejmennou pětitisícovku. Těch je v okolí dostatek, ale sněžení uplynulých dní učinilo výstup obtížným.
Návštěva napořád
Blížím se k tešaku, tedy domu pro mnichy, ale můj nos registruje neznámý silný pach. Pach koz. „Tady v klášteře přece kozy nejsou,“ pomyslím si, ale zatím je pach s každým krokem intenzivnější. Dveře domečku jsou odemčeny, uvnitř sedí Chamba a vedle něj stojí malý chlapec. Na hlavě čapku s logem adidas, špinavou mikinu, původní barva plátěných kalhot se ani nedá poznat, na nohou gumové boty a strašně páchne. Ale strašně.
„To je Stenzin, Stenzin Dedul,“ říkal Chamba, „bude teď u mne bydlet, napořád, budu jako jeho otec.“ V jeho hlase nebylo poznat ani trochu obvyklé radosti a veselí.
„Jak bydlet?“ ptám jsem se nechápavě.
„Dnes ráno jsem byl pozvaný k Hlavnímu lamovi, myslel jsem, že mám nějaký průšvih. On mi dal kolem krku katak, řekl, že se od dnešního dne stávám učitelem v klášterní škole, budu učit modlitby, Chamové tance a mandalu, no a že mám na starosti tohoto kluka. Za pár dní se stane mnichem, bude u mne bydlet, napořád. A já budu jako jeho otec…“ a v jeho hlase bylo znát, jak mu postupně dochází význam jeho vlastních slov.
Noví mníšci přijeli
Klášter v Thiksey je představeným klášterem pro celou oblast Ladakhu, je dobře udržovaný, s dobrou dostupností a tak tam jezdívá hodně turistů. Minulé léto se jich tam vystřídalo až 300 denně. Každý zaplatil vstupní poplatek 20 Rs, čímž klášter vydělal relativně velké množství peněz, které se rozhodl investovat do nových mníšků. Nakonec bylo vybráno celkem 10 dětí z nejchudších oblastí Zanskaru. Dnes přijeli a byli rozděleni ke starším mnichům.
„Nejdřív ho musíme umýt a vyprat jeho šaty,“ navrhuji aktivně. „A zítra zajedem do města koupit mu nějaké oblečení. Kdy se vlastně stane mnichem, jak je to s jeho červenou sukní a horním přehozem? Dá se to někde koupit? Kolik je mu vlastně let?“ Mám spoustu otázek.
„Nevím“ říká Chamba a něco se ptá chlapce ladacky. „Prý je mu deset, ale na to nevypadá.“
„Já to typuji tak na šest,“ snažím se odhadnout jeho věk.
„Podívej, má už druhé zuby, to mu bude alespoň osm,“ pousmál se můj kamarád a já si vzpomněl na to, že věk ani datum narozenin zde nehrají žádnou roli.
Chamba druhý den po mém příjezdu oslavil své narozeniny. Věděl, že se narodil někdy na podzim, odhadl se na 27 let, a tak uspořádal v rámci mého příjezdu oslavu dokonce i s dortem a svíčkami. Přesně jak to viděl v televizi.
Je pozdě večer, ostatní mniši, které jsem ten večer učil anglicky, už odešli do svých tašeků a umytý Stenzin spal v mé hrubé mikině pod hromadou dek.
„Pojď sem,“ volal mne tiše Chamba a s velkou něhou dodal: „Podívej jak je krásný.“
První hračka malého mníška
Nakupovat s mnichem pro malého mnicha je úžasné. Všude jsme z local price dostávali ještě lama discount, a tak kompletní výbava včetně bot, červené zimní bundy a školní brašny stála v přepočtu sotva pár stokorun. Cestou na autobus, řádně promrzlí, se Chamba zastavil u stánku s hračkami.
„Vsadím se, že z tohoto autíčka za pár rupií bude mít větší radost než ze všeho toho drahého oblečení,“ prohlásil a plastové autíčko se setrvačníkem si schoval do své brašny.
Tento večer se už malý Stenzin nenudil sledováním skupiny mnichů při výuce angličtiny, měl své autíčko a já ho poprvé od jeho příjezdu viděl usmát se. Vzpomněl jsem si na své synovce a neteře, kolik hraček mají, spoustu technických vymožeností. A zde je malý chlapec nadšený z jednoho obyčejného autíčka. Jeho prvního autíčka.
Klášter plný dětského smíchu
Život v klášteře se změnil. Krom deseti nových dětí sponzorovaných klášterem zde za poslední rok přibylo dalších 15 dětí z okolních vesnic, a tak jen co jim skončí škola, běhají a skotačí po přilehlých skalách kláštera a jejich dětský vřískot a štěbetání se šíří daleko do údolí.
Obvyklá forma příchodu dítěte do kláštera je ta, že se rodina či celá osada domluví, dítě vyšlou do kláštera a finančně je tam podporují. Je to pro ně obrovská čest mít někoho z rodiny či osady mnichem.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Příprava na vstupní obřad
Ve své škole jsem skončil s vyučováním dřív, došel benzín v generátoru, ve vesnici se taky koupit nedá a tak jsem pro tento den zrušil výuku počítačů. Šel jsem se podívat do klášterní školy za Chambou, jak se mu tam daří s učením. Stál s vybavením na holení v ruce, pod nohama měl už pěknou hromádku vlasů.
„Podívej“ ukazoval mi do rohu. „Dneska přivezli červené sukně a přehozy, zítra ráno bude obřad, při kterém se stanou mnichy“.
„A proč jim při stříhání necháváš kousek vlasů na temeni, všem stejně, to máte jako u hinduistů?“ ptal jsem se nechápavě.
„Ne, to ne. Stříhání vlasů patří do obřadu, ale protože je jich hodně a trvalo by to dlouho, necháme jim jen chocholku a tu zítra Hlavní lama v rámci obřadu ustřihne.“
„A to bude zítra kdy?“ ptám se nadšeně s nadějí, že bych to mohl stihnout v čase, kdy neučím. „Hned ráno, v rámci ranní Pudži.“
Večer v tešaku proběhla zkouška nového oblečení, malý Stenzin stál zpříma a sledoval, jak kolem něho Chamba obtáčí jeho budoucí šat. Sukně je ale příliš velká a tak používáme starší katak jako opasek. Však on do toho chlapec jednou doroste.
Den mnišského slibu
První část ráno proběhla u Hlavního lamy. Tam já nemůžu a tak na ně čekám dole u vchodu do Gompy. Chlapci s důstojným výrazem ve tvářích seskakují dolů z velkých schodů. Kolem krků mají kataky, které jim dal Hlavní lama poté, co jim odstřihl zbytek vlasů, odříkal příslušné mantry a oni složili slib. Slib o čtyřech největších přísahách mnicha, a to že nebudou nikdy lhát, nebudou krást, nezabijí žádného živého tvora a neožení se. Ještě netuší, kolik příkoří jim dané sliby, a především ten poslední, v životě způsobí.
Někteří mají na hlavách žluté čepice, správně by je měli mít na hlavách všichni, ale tolik mnichů tady najednou ještě nepřijímali a ještě nikdy tolik čepic nepotřebovali. Fotím jim památné foto, foto z jejich velkého dne. Dnes se tady náhodně objevily dva páry turistů. Americká paní si nejspíš myslí, že je v Disney Landu, ale ostatní se snaží zachovávat důstojnost této chvíle.
Spolu s chlapci vcházíme do Gompy, kde už začaly ranní modlitby. Sedají si na svá přidělená místa. Pijí slaný čaj s máslem a rozhlížejí se okolo. Už brzy se naučí všechny mantry a budou je moci odříkávat spolu s ostatními mnichy. Budou se moci modlit za mír a pokoj mezi svým lidem, svým národem, mír a pokoj mezi námi všemi.
