Velká Čínská zeď nám nijak obrovská nepřipadala. Číňané sami ji nazývají Zdí dlouhou.
Čtvrtek 26.7.
Pobyt na ruzyňském letišti jsem strávila zčásti na záchodě vymýváním MSR lahve od benzínu, aby mohla být vydávána za zcela neškodnou nádobu na vodu. Potom jsme se vydali do starého terminálu vyměnit rezervní dolary a koupit pohledy Prahy pro domorodce, přičemž jsme si prohlédli výtečnou výstavu fotografií. Láhev prošla kontrolou bez problémů a venku nás už čekal autobus, v němž sedělo jen asi dvacet lidí. Vezli jsme se jako za starých časů po ploše ke skupince malých veteránů s pochybnými vrtulkami. Zrovna jsem se smála, že do takového bych nikdy nevlezla, když jsme zastavili u zelenobílého letounu společnosti Air Dolomiti. Bohužel mi ani přes naříkání nic jiného nezbylo a Petr mě po třech schůdkách dovnitř nasoukal. Vyhlídkový let nad západními Čechami trval dlouhých 35 minut neustálých propadů, otřesů i odvážných manévrů. Během chvilky, kdy se letadlo uklidnilo v letové hladině, dostali jsme svačinku. V Mnichově jsme přistáli asi v půl šesté, a za hodinku už pokračovali letem do Pekingu. Střídali jsme se u okýnka, abychom pozorovali meandry Labe u Hřenska. Když se setmělo, dostali jsme večeři s mírně čínskou chutí, vypili trochu vínka a usnuli.
Pátek 27.7.
S šestihodinovým posunem jsme zastihli střední Asii v ranním sluníčku. Přelétli jsme přes vyprahlou horskou oblast a před polednem se vnořili do pekingského smogového oparu. Po přistání jsme odevzdali prohlášení o bezinfekčnosti i nepašování, obdrželi batožinu a vyměnili polovinu peněz v první i poslední směnárně, kterou jsme v Číně potkali, což se později ukázalo jako ta jednodušší ze dvou možných variant. Yuany za dolary je možné dostat ještě v Bank of China po půlhodinovém vyplňování formulářů a pečlivé kontrole každé bankovky. Když jsme vylezli z celního prostoru, uvítaly nás stovky čínských agentů, mačkajících se v davu u zábradlíčka, aby včas odchytili své zákazníky a dovezli je do luxusních hotelů. My však takovou službu objednánu neměli, a tak jsme šli stále dál podle nápisů v latince k autobusům do centra. Měli jsme vyhlídnutý jeden hostel ve čtvrti Chaoyang.
Prodavač lístků byl notně znaven mnoha anglickými dotazy, jimž vůbec nerozuměl, my však poprvé vyzkoušeli mlčenlivou komunikaci pomocí obrázků v našem průvodci a zjistili trasu, kterou se máme vydat. Nastoupili jsme do autobusu za 16y a já okamžitě usnula. Těžko říct, kolik jsme ve skutečnosti jeli zastávek, a tak jsme raději vystoupili hned, jak jsem se vzbudila. Dusné vedro na nás okamžitě udeřilo, stejně jako lehká deprese z nepatrnosti našich bytostí v takovém obrovském prostoru. Pravoúhlé široké bulváry s luxusním pruhem pro cyklisty lemovaly vysoké i celkově velmi objemné domy, často ještě schované pod lešením krytým zeleným hadrem. Vydali jsme se směrem, v němž bylo možné tušit stadion s hostýlkem. Zjistit cestu od kolemjdoucích byl velký problém, jelikož nerozuměli ani anglicky, a bohužel ani naší výslovnosti čínských názvů. Kousek před stadionem jsme na chvíli shodili batohy, abychom si odpočinuli. Dostali jsme kousek broskve od prodavačů ovoce – zřejmě se nás snažili nalákat ke koupi, ale my se jen usmáli, poděkovali a došli kolem rybníčku ke sportovišti. Bylo opět pod lešením, a zřejmě tak skrývalo kýžený hostel, protože jsme ho ani po hodině pobíhání a marných dotazů k vyděšeným, nechápajícím čínským obličejům nenašli. Ceny hotelů byly závratné, proto jsme pokračovali po širokém bulváru k dalšímu hostýlku, kousek za hotelem Zhaolong.
Byly teprve dvě hodiny, a tak měli naštěstí volnou postel. Pokojíček byl vybaven televizí, kterou jsme tento večer zvědavě využili, jinak jej však zdobily jen odpadní roury. Zcela vyčerpaní jsme se natáhli a usnuli. Večer jsme se vyfikli a vyrazili kousek zpátky směrem k centru do uličky Sanlitun Lu. Šedé nebe se mezitím zbarvilo do oranžova, ve všech hospůdkách svítily spousty červených lampiónů a nedaleko blikaly neony obrovské budovy s mnoha diskotékovými sály. Korzovali jsme mezi davy nóbl Číňanů, kteří zde vypadali jako na dovolené, i mezi mnoha žebráky, otravy nebo nahaněči do restaurací. Nakonec jsme si sedli do jedné zahradní hospůdky, v níž uvnitř zpívala krásná Číňanka zoufale prázdnému sálu. Objednali jsme si výtečné jídlo a dali pivo, abychom oslavili Petrovy narozeniny. Pozorovala jsem ruch na ulici plné nepřístupných obličejů a stále víc si uvědomovala, že náš pobyt bude kulturně velmi náročný. Po chvíli se pak u nás zastavil prodejce kobylek upletených z travin. Strašně ho potěšilo, jak moc mne nadchly, a ani mu nevadilo, že si nechci jedno saranče koupit. Poděkoval, podal mi ruku i se trochu usmál. Tento pocit úspěšné, i když mlčenlivé komunikace mě zase trochu uklidnil. Vraceli jsme se pod osvětlenými mrakodrapy – nebo spíše smogodrapy – domů, kde jsme vyřídili v celkem slušné angličtině několik dotazů, prodloužení pobytu a půjčení kola na zítra. Recepce hotelu se nám v prvních dnech stala útočištěm v cizím a špatně srozumitelném čínském světě.
Sobota 28.7.
Přestože jsem prohrála boj s pro mne neznámým horkovzdušným sporákem, uvařili jsme si ráno v kuchyňce čaj a vyrazili od našeho paneláčku na kolech za 30y. Připojili jsme se k pelotonu cyklistů i cyklodrožkařů a jeli stále rovně. Větší dopravní problém působily jen křižovatky či kruháky.
Nakonec se nám však podařilo zahnout doleva a pokračovat po dalším bulváru až na hlavní nádraží. Tam jsme zastavili na chodníku, abychom se rozmysleli, jaké lístky vlastně koupit. Kolem procházela urostlá žena v modrých saténových šatech s vysokým vyčesanými drdolem a kabelečkou, náhle se ozval strašný niterný zvuk a … flus přímo před nás. Na obrovském prostoru před nádražím bylo lidí jako při evropských demonstracích, a tak jsem nechala Petra stát u kol a sama se svou zcela nadbytečnou anglickou výbavou jsem se vydala po lávce přes šestiproudou ulici k budově nádraží. Její velikost nedokážu s ničím srovnat, zatím mi k tomu chybí asijské měřítko. Přechod lávky trval asi 20 minut, připomínal vlastně spíše stání ve flusající frontě. Během té doby jsem se stala mravencem. Před budovou to vypadalo jako po evakuaci evropského velkoměsta, ale nakonec se mi podařilo vniknout do hlavní budovy. Cizinecká výdejna však byla z boku budovy asi půl kilometru dále. Její cizinecký status je mi záhadou, protože ani zde nikdo nemluvil anglicky a jediný nápis nebyl v latince. Vyrozuměla jsem však, že lístky do Lhasy jsou vyprodané ještě týden a zítra večer se do Chengdu dostaneme jen sedací třídou v couráku. Dostala jsem vteřinu na rozmyšlenou a radši to vzala. Uf! Holanďani, kteří trpělivě čekali za mnou, neuspěli. Asi neměli v průvodci zatržený obrázkový znak města, do něhož cestovali, nebo se nerozhodli dost rychle a byli od okýnka vyhozeni jedním z milionu tlačících se Číňanů. Prodrala jsem se zpátky k Petrovi, kterého rozladilo, že jsem se s ním ještě znovu neporadila a lístky hned zakoupila. Dobře, příště půjde do toho nelidsky přelidněného mumraje on.
Pokračovali jsme směrem k náměstí Tiananmen. Vzhledem k jeho velikosti se spodní části ztrácely v mlze. My však prošli i s bicykly přes jeden ze sedmi mostů vedoucích k bráně Nebeského klidu, symbolu národa už od 15. století, a s Maovým požehnáním vstoupili do Zakázaného města. Kola jsme zamkli u zábradlí, koupili si lístky a zahájili velmi pečlivou čtyřhodinovou prohlídku za vodním příkopem a hradbou vlastního Zakázaného města. To nechal vybudovat roku 1406 mingský císař Šen-cung jako své sídlo, ale využívala jej i mandžuská dynastie Čchin. Panovník stál jakožto Syn nebes uprostřed vesmíru a zabezpečoval harmonii mezi nebem, zemí a člověkem. Tomuto kosmologickému pojetí odpovídá i rozvržení města. Trůnní síň neboli Síň nejvyšší harmonie stojí jako nejvyšší budova na nádherném pódiu s balustrádou uprostřed komplexu. Zde probíhala korunovace císaře, vyhlašovala se zde válka i mír a pořádaly se nejdůležitější slavnosti. K pavilonům určeným ke státním a politickým ceremoniím patří ještě Sín dokonalé harmonie a Síň zachování harmonie. Pět set let byl komplex paláců, chrámů, audienčních síní, zahrad, bran a obydlí pro úředníky, služebnictvo i konkubíny uzavřen běžné veřejnosti.
Byla zrovna neděle, takže o čínské turisty rozhodně nebyla nouze. Ani umělců či „studentů“ zde nebylo málo. Hned se nás jeden ujal a s příšernou angličtinou nás nakonec zatáhl do „své“ galerie kaligrafií. Pro čínské umění je typický tah štětcem, proměnlivý v tloušťce i odstínu, doprovázený kaligrafickým písmem. Od 11. století převažuje v námětu hlavně krajina, zatímco za kulturní revoluce se veškerá tvorba redukovala na naivní socialistický realismus s námětem jediným: Mao kyne davům, které mávají rudými knížkami. Líbily se nám dvě navzájem se doplňující kaligrafie Jing a Jang, znázorněné jako bambus a kvetoucí keř. Náš „student“ tu ale za měsíc už nebude – no my ostatně také ne, takže jsme si první dáreček z cesty koupili zavčas. Nebe bylo šedivé, ale nepršelo, a barevné, nově opravené budovy jen zářily. Škoda jen, že kvůli chvatným přípravám na olympiádu byly některé pod lešením. Zpočátku jsme trávili v každém z pavilonů notnou dobu, protože zdejší architektura byla pro nás něčím opravdu velmi novým. Barevná polychromie složité střešní konstrukce, sloupů nebo obkladových desek nás fascinovala. Stříšky pokrývají téměř zlatem glazované tašky, zatímco po stranách hřebeny vybíhají do dračích postav. Drak byl symbolem císařů a přisuzovala se mu ochranná moc.
Po té, co jsme prošli všechna nádvoří, odpočinuli jsme si v klasické čínské zahradě s romantizujícími prvky skalek či rondelů. Také obytné budovy se rozkládají kolem nádvoří s chrámkem a zdobí je barevně glazované dlaždice. Bloudili jsme uličkami až do mého naprostého vyčerpání. Ještě štěstí, že se do některých částí komplexu muselo platit zvláštní vstupné a jiné byly zcela zavřeny, protože ještě slouží státním účelům. První setkání s čínskou architekturou nás nadchlo a už jsme se těšili na další ze staveb dynastie Ming, Chrám Nebes. Chvíli jsme nemohli najít kola, ale po malém zděšení jsme pochopili, že jsme si popletli dvě skoro totožná nádvoří.
Branou Nebeského klidu jsme opět vyšli z komplexu Zakázaného města, sedli na kolo a projeli největší náměstí na světě, Tiananmen. Obrovská vydlážděná plocha uprostřed Pekingu působí tak prázdně, že se i velké budovatelské bloky na jeho okrajích ztrácí. Mao pojal náměstí Tiananmen totiž jako manifestaci velikosti komunismu, ale než se nadál, stalo se i sídlem jeho vlastního nechtěného mauzolea. Na této ploše není dovoleno jezdit na kole, policajt nás však mírným pokynem přiměl z kola sesednout až v jeho spodní části. Na jih od náměstí Nebeského klidu se rozkládají malé chudinské domky, které se však podle názoru čínské vlády nebudou příští rok světu líbit, a proto jsou likvidovány nebo alespoň schovávány za nezajímavou zeď. Dojeli jsme k Chrámu Nebes, zaparkovali kola a vydali se parkem na dlouho cestu k pódiu, na němž stála – opět uprostřed nádvoří obklopeného nižšími budovami – kruhová taoistická svatyně, neboli Síň modliteb za dobrou sklizeň. Původní stavba bohužel shořela, když do ní uhodil blesk, ale kopie z roku 1889 je prý věrná. Místo to bylo krásné a rádi jsme odsud v klidu sledovali oparem zalité město. Desetimilionová metropole se ztratí ve vlastním smogu jako nic.
Název města „Beijing“ znamená „Severní hlavní město“. Čingischán jej sice roku 1215 zcela vyhladil, ale vznikl zde mongolský Chánbalyk, který se za Kublajchána stal hlavním městem říše. Mingové v 15. století zničili všechny mongolské památky, ponechali však symetrické urbanistické řešení. Z této doby pochází Zakázané město i tento chrámový komplex. Po té, co Mao zvítězil nad Kuomintangem a vyhlásil roku 1949 lidovou republiku, začaly se ničit staré bloky domů i ozdobné brány, aby zde našly místo široké bulváry se stalinskou architekturou. Reformy v kapitalistickém duchu nedávno přeměnily Peking v moderní město s mrakodrapy, obchodními zónami a mimoúrovňovými křižovatkami.
Chrám jsme opustili s koncem otevírací doby, prošli znovu parčík a natrefili na skupinku velmi amatérských zpěváků. Zpívali a tancovali jen tak pro radost, a to s nevalnou kvalitou. Rozhlíželi jsme se okolo, ale žádné vypité lahve jsme neviděli. Zvláštní. Nasedli jsme, projeli město opět k severu a na náměstíčku u Wangfujng potkali spadlý dům pošty. Ještě před pěti hodinami tu stál! Bagr už se připravoval k likvidaci a tisíce šikmých očí přihlíželo. Domeček to sice nebyl nijak zvláště pěkný, a hlavně měl jen dvě nebo tři patra. Nízké budovy do Pekingu nepatří. Prodrali jsme se pěší zónou mezi celkem pěkně řešenými moderními budovami, které spolu s původními domky v tak zvaných hutongách tvořily centrum města. Hutongy jsou samozřejmě také postupně odstraňovány, ale přece jsme narazili na jednu hodně živou ulici s množstvím stánkových dobrot. Koupili jsme si všelijaké špejlové jednohubky, zapili to pivkem a pokračovali k západní bráně Zakázaného města. Tady nám jakýsi potulný prodejce pohledů nějaké vnutil. Některé staré domky byly přeměněny v restaurace s všudypřítomnými červenými lampiony, a mohly tak doufat, že ujdou demolici. Alespoň prozatím.
Stmívalo se a my měli před sebou cestu celým městem zpátky. Ulice, kterými jsme se vraceli, nebyly tak chladné, ani neměly tak nelidské měřítko jako ty v Chaoyangu. Míjeli jsme levné hospůdky, jednoduché domky a množství nepořádku i hluku. To vše působilo živě a útulně. S příjezdem na autobusové nádraží Dongzhimen jsme však opět dostali do potemnělé části rozestavěných výškových budov. Snaha koupit zítřejší lístky do Simatai, odkud jsme se chtěli vydat na desetikilometrovou procházku po Čínské zdi, by však dopadla úplným fiaskem, nebýt nějaké Evropanky, která nám alespoň přeložila odmítavé stanovisko nepříjemné ženy v budníku, jenž jen vzdáleně připomínal prodejnu jízdenek. Koupit nic nelze. Jede tam autobus, který vyráží zítra v sedm. Pokusili jsme se najít stanoviště té linky, ale nádraží bylo pouhým shlukem různých stání v potemnělém a rozestavěném prostoru. Nakonec nás nějaký zřízenec vyhnal s nepříčetným pohledem a my se trochu zklamáni vrátili do hostelu. Odevzdali jsme kola, koupili si pivečko a sedli si na betonovou zahrádku před paneláček. Znaveni kulturou, náročnou pekingskou dopravou i nádražními zkušenostmi jsme v klidu odpočívali a povídali si. Večeři jsme uvařili v kuchyňce – tentokrát jsem už na zmiňovaný vařič vyzrála teflonem, a hupsli do postýlky.
Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Neděle 29.7.
Brzo jsme vstali, zabalili a nechali věci na recepci. Městský autobus nás dovezl na autobusové nádraží a hned se po nás vrhaly nabídky výletu ke Zdi. My však obezřetně nastoupili do autobusu za 1Oy a mnuli si ruce, jak jsme ušetřili a hlavně jak se nedali napálit. Usnula jsem a probudil mě Petr v Miyun, že máme přestupovat. Autobus prý do Simatai nejede, dál musíme taxíkem. Skupinka taxikářů u zastávky se nám právem zdála podvodná, protože nám bránila nastoupit do dalšího autobusu. Jestli tato linka jela do Simatai, či tady opravdu končila, jsme už nezjistili. Zcela zhrzeni jsme si sedli opodál. Mafie! Ale nakonec nám nezbylo než nasednout do auta, jehož řidič nám slíbil počkat čtyři hodiny a vyzvednout nás až v Jinshanlingu. Vezli jsme se 80km a tehdy jsem poprvé pochopila, proč cizinci nesmí v Číně řídit. Ani bych o to nestála. Náš taxikář jel ale naštěstí oproti ostatním řidičům relativně ohleduplně, takže nás dovezl v pořádku. Odmítli jsme mu dát víc než půlku peněz a on se pojistil tím, že si nechal našeho průvodce. Správně pochopil, že to je to nejcennější, co u sebe máme. Ještě jednu fotku do mobilu – zřejmě si pletou bílé obličeje stejně jako my ty jejich – a už jsme ťapali do prudkého kopce.
Velká Čínská zeď nám nijak obrovská nepřipadala. Číňané sami ji nazývají Zdí dlouhou. Měřila totiž kdysi přes šest tisíc kilometrů. Zeď nechal na starším valu postavit první císař Čchin Šchuang-ti ve 3. století před Kristem. Zamýšlel ji jako obranu před Mongoly, kteří jí o šestnáct století později celkem bez problémů překonali. Nelze však popřít její úspěch v odražení útoku Hunů, ani její roli ekonomickou, politickou a komunikační. Dnešní podobu jí dali stavitelé dynastie Ming. Při obou velkorysých projektech hynulo tisíce dělníků, jež jsou možná pohřbeni v jejích základech.
Sluníčko pálilo, kvetoucí keře se zelenaly a z nás lilo. Na mnoha místech se ve stínu kryly ženy, které prodávaly vodu nebo trička s obrázkem Zdi. Nedokázaly pochopit, že ani jednoho z toho nepotřebujeme. I nové triko by bylo totiž mokré během pěti minut. Jedna z nich šla dokonce chvíli s námi a čekala, až dostaneme žízeň nebo si rozmyslíme koupi trika. Usmlouvali jsme jen pár pohledů a pokračovali. Zdejší úsek Zdi vede po hřebínku prudkých kopečků, a vlní se tedy opravdu moc pěknou horskou krajinou. Čínská vláda se ji snaží zkrášlit, a tak ji v podstatě staví znovu – vždy v okruhu jednoho až dvou kilometrů od místa, kam se čínský nebo spořádaný evropský turista dohrabe. Díky tomu však, že jsme přešli skoro osamoceni deset kilometrů stále nahoru a dolů, viděli jsme i takové úseky, které připomínaly spíše zbořený středověký hrad než tu majestátní Velkou čínskou zeď, kterou zná každý z pohlednic Badalingu. Nevýhodou bylo jen to, že jsme museli platit vstupné v obou stanovištích. Na nejvyšší strážní věži jsme si odpočinuli ve stínu, a začali sestupovat k řece. Ta se musí přejít po řetězovém mostě a dál cesta vede dolů k přehradě, kde je několik hotelů a parkoviště. Trochu nás lákalo sjet zavěšeni v sedáku asi půl kilometru po visutém laně, ale tato trasa by vyžadovala kromě 35y na osobu ještě dopravu lodičkou k parkovišti, o hrůze z volného pádu nemluvě.
Setkání s naším taxíkem jsme sotva stihli do smluvených čtyř hodin. Byl to nádherný výlet, a docela jsem byla uchozená. Usnula jsem v autě, i potom v autobuse. Dojeli jsme do hotelu, uvařili si večeři, umyli se, rozloučili a vyběhli na autobus, který nás měl dovézt na nádraží. Nemohli jsme však najít jeho zastávku, a tak nám dva ujely, což učinilo odjezd trochu dramatickým. Na nádraží jsme se krásně zorientovali podle čísla vlaku a stihli jsme ho asi 15min před odjezdem. Později jsme zjistili, že je běžné nastupovat už 40min předem. S našimi batohy to tedy nebylo jednoduché, ale našlo se několik hodných lidí, kteří nám pomohli vše přerovnat. Vedle nás u okýnka seděl trochu potrhlý Číňánek, proti nám nóbl prarodiče s vnukem ušlechtilých rysů a přes uličku skupinka milých mladých lidí, z nichž jeden se chvílemi snažil komunikovat zcela nesrozumitelnou angličtinou.
Obyvatelstvo Číny se skládá z 56 etnik, z nichž většinu (92%) tvoří Chanové, tedy etničtí Číňané. Skoro polovina lidí žije v městských centrech a sama čínská vláda přiznává největší rozdíl mezi chudobou venkova a bohatstvím města na světě. Problém až nepřirozeného přírůstku, který jsme tady ve vlaku pociťovali na vlastní kůži, byl řešen politikou jednoho dítěte. Od roku 1979 mají venkovské rodiny povoleny jen dvě děti, což však řeší často jejich nepřihlášením nebo ovlivňují porodnost upřednostňováním chlapců, z čehož vznikla vážná nerovnováha pohlaví.
Vyjeli jsme načas, ale za necelé dvě hodiny zastavili a z neznámého důvodu stáli asi šest hodin. Pokusili jsme se s Petrem směstnat na malinký prostor tak, abychom se co nejvíce vyspali.
Pondělí 30.7.
Přes den jsme si potom četli a plánovali cestu, jednou a naposledy se odvážili na záchod, zkusila jsem pojízdnou kuchyň, tedy nepoživatelné tofu, koupili jsme si banány a zkoušeli spát. Můj soused po té, co vychrchnul svůj obsah způsobně do papírového ubrousku a vhodil jej k ostatním odpadkům mně pod nohy, se občas postavil na sedačku a začal zpívat. Za hlavou do toho Petrovi na plné pecky vyhrával nejnovější hit z reproduktoru mobilního telefonu a sem tam nám přiletěla do klína část nedojedené rýže, kterou jakýsi mladíček vyhazoval i s plastovým nádobím z okýnka. Sem tam se některý ze spolucestujících na nás přišel podívat, protože jsme pro ně byli mnohem zajímavější než oni pro nás. A co teprve náš průvodce Čínou se všemi těmi obrázky! Pomalu se opět stmívalo, ušlechtilá rodinka vystoupila a místo ní nastoupil dvojnásobek jiných cestujících. Vlak se plnil, a my radši opět usnuli.
Úterý 31.7.
Na doporučení našeho spolucestujícího, který už se mezitím úplně zbláznil a vedl dlouhé i zřejmě vtipné samomluvy k celému vagónu, jsme na sedačku pro tři pustili nějakou pani. Bylo by asi pohodlnější sedět na zemi, pokud by tam nebylo zrovna asi 30cm odpadků. Sem tam přiběhla uklízečka a ty nechutnosti smetla koštětem ze záchodu. Už jsem radši nepřijímala potravu ani tekutiny, abych nemusela navštívit toaletu. Po 41 hodinách jsme dorazili do Chengdu, rozloučili se s všemi, s nimiž jsme prožili dva dny nejužšího soužití a byli vyhozeni opět do světa. Chtěli jsme původně pokračovat na Emei Shan, ale nakonec jsme se znaveni dokodrcali do nejbližšího hotelu. Poslední kapkou v naší trpělivosti byla strašidelná babizna nahaněčka, které se mi nakonec podařilo zbavit. Zaklaply dveře našeho pokojíčku a měla jsem pocit, že nechci Číňana už nikdy vidět. Prohlídku Chengdu necháme tedy na jindy nebo taky na nikdy. Uvařili jsme si polívku a kaši v rychlovarné konvi a usnuli společensky úplně vyčerpaní.
