Hlavním cílem expedice Kolumbie v hledáčku přírodovědců nebylo běžné potulování po této krásné a rozmanité zemi, ale hlavně sběr biologického materiálu, který bude sloužit k fylogenetické analýze cichlid rodu Aequidens. Výzkum podpořil Expediční Fond.
Ryby, které lovíme, nejsou ani velké ani netrhají jiné rekordy. Modré akary možná znáte z akvária, ovšem jejich variabilita je zde obrovská. Místní jim říkají „kokobolo„. Nežijí v atraktivní Amazonii, ale v převážně zkulturněné krajině západní poloviny země. Nelovíme prutem, ale hlavním nástrojem je pro nás vrhací síť. Nečekejte proto žádnou arapaimu.
Vesnicí Valledupar na severu země protéká Rio Cesar, která ústí do Magdaleny, jejíž povodí nás zajímá. Prý tu jedí leguány. Místo této dobroty jsme ale narazili pouze na nápisy: „Nejezte leguány ani jejich vejce, je jich málo“. Tak si dáme k obědu kuře s rýží, jako vždy.
Hromadná doprava je v zemi celkem spolehlivá, do vesničky Guacoche blízko Valleduparu však nejezdí nic. Ptáme se městského taxíka, za kolik by nás vzal. Prý za normální cenu. To nám přijde férové, přestože vlastně nevíme, kolik to je. Dvacet minut po rozbité cestě malým novým žlutým autíčkem. Za chvilku se zjevíme ve vesničce, kam jako by nikdy nikdo cizí nezavítal. Vítají nás užaslé pohledy; silnice končí přímo v řece.
Jdeme tedy rychle okouknout řeku – je dost veliká, takže nejsme příliš optimističtí. Po chvilce sledování je však vidíme: jsou tam – MODRÉ AKARY!! Vybalili jsme sítě a ptáme se taxikáře, jestli půlhodinku počká. Nejprve spěchá, protože má nějakou schůzku, ale pak už mu to, zdá se, nevadí a schůzku odvolává. Přítelkyně počká… Přeci jen, pozorovat gringa, jak vytahují z řeky malé ryby, které nejsou vhodné ani k jídlu, to je celkem nevšední zábava. A ještě za to být placen. Nachytali jsme spousty různých a tři důležité ryby. Zatímco kluci zatahují sítí, já fotím, odebírám vzorky DNA, zapisuji čísla a balím vybrané jedince. Ještě, že jich není moc, je to únavné… Zablácení a unaveni se vydáváme zpět do města a venku už je tma. Taxikář si řekl o 800 Kč za cestu + za čekání „kolik uznáme za vhodné“. Asi je to víc než by si vydělal ve městě.
Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Jak jsme už stihli vypozorovat, naše modré akary jsou pěkná prasata a žijí nejraději ve špinavých a hnusných stokách. Ve městě Cerete (čti „serete“; SZ Kolumbie) pod mostem, kde teče napůl vyschlá říčka, jsme se o tom přesvědčili definitivně. Při sestupu k vodě bylo třeba prodrat se hromadou odpadků a vyhýbat se obezřetně všudypřítomným výkalům.
Lokalita snů, kde jsme nalovili nejvíce ryb ze všech, tak vypadá jako odpadní stoka s naházenými pneumatikami, igelitovými pytlíky a plastovými láhvemi. A tady to je ráj pro naše ryby, v pneumatikách se jim dobře schovává:-) Přírodu nepředpovíš.
Po opuštění této lokality jsme se museli osvěžit u prodavače melounového džusu, který stál opodál. Ve své mobilní nádobě má vodu, nakrájený meloun a igelitové pytlíky plné ledu.
Vesnička El Doce („Dvanáct“) leží na hlavním tahu z Cartageny do Medellínu, a její název znamená prostě jenom počet kilometrů od kdysi důležitého přístavu na řece Cauca. Díky své poloze slouží často jako nocoviště řidičů kamiónů. Přestože je tu docela provoz, občas tu přeběhne přes silnici obří zelený leguán. Ubytujeme se v motorestu přímo nad řekou a z okna pozorujeme, jak se s neuvěřitelnou silou valí žlutohnědá masa vody veletoku. Rio Cauca je obrovská řeka s kalnou vodou, stejně jako Rio Magdalena, která teče o jeden hřeben And východněji a do které se Cauca nakonec vlévá. Hučící Cauca osvícená večerním sluncem vypadá dramaticky, stejně jako svahy porostlé pralesem.
Brzy ráno vycházíme hledat malý potok. Je kousek od našeho motorestu, ale má podivně oranžovou barvu. Jdeme dál proti proudu a po chvilce slyšíme zvuk motoru. Najednou se před námi vyloupne zlatokopecký stan, náhon a posuvný pás, kterým se promývá voda a u něj čtyři postarší chlapíci. Jsou to místní zlatokopové a se zájmem nás pozorují (zvláště šnorchl a potápěčské brýle působí poněkud nepatřičně). Ryby tu ovšem v takové barevné vodě nebudou. I přesto se pro jistotu ptáme na „kokobolo“ a oni souhlasně pokyvují hlavami a ukazují do zakalené vody. Tak tedy pochybovačně hážeme sítí naslepo do neprůhledné vody. A hle! Vzrostlý jedinec s barevnou ocasní ploutví. Opravdu to nejsou příliš čistotné ryby:-)
