Ve víru balkánského tance

Ztracená perla Balkánu. Tak někdy bývá označováno zhruba padesátitisícové město Ohrid ležící u stejnojmenného sladkovodního jezera na jihu Makedonie. My do něj vjíždíme meziměstským autobusem ze Skopje 1.7, tedy právě v den, kdy začíná 5. ročník mezinárodního folklorního festivalu Razigrano oro a který potrvá rovných pět dní.

Co je tavče gravče?

Vyrážíme do místní restaurace skryté v zapadlé uličce mimo dosah zvědavých očí turistů nacházející se v místě bývalého autobusového nádraží. Zde si dáváme asi to nejtradičnější jídlo, co si dát můžeme – makedonské národní jídlo tavče gravče, což jsou zapečené fazole. Aby toho nebylo málo, objednáváme také pět kousků kebapů s hranolkama a jako přílohu šopský salát. Ten se na hodně místech v Makedonii připravuje bez cibule, tedy jen nakrájená hadovka, rajčata, olivový olej a to vše posypané nastrouhaným sýrem blízkému našemu balkánskému sýru. Vydatný oběd zapíjíme Skopskem, makedonským pivem č. 1 a platíme účet 370 makedonských denárů (tedy asi 150 korun, 61 denárů = 1 euro).

Typická architektura místních Slovanů

Poté míříme směrem k jezeru, na jehož nábřeží dominuje náměstí se dvěma sochami svatých – Klimenta a nově Nauma, který byl vysvěcen makedonským arcibiskupem Stefanem během našeho pobytu 3.7. Je 17 hodin v podvečer a kolem nás procházejí zejména makedonští a srbští turisté, kteří patří mezi nejčastější návštěvníky Ohridu. Sem tam lze zaslechnout němčinu, angličtinu, bulharštinu či albánštinu. Ohrid krom mnohých restauračních zařízení zpestřených živou muzikou, oblázkových pláží a překrásného výhledu na hory nabízí také možnost blíže se seznámit se starou typickou architekturou místních Slovanů. Domy jsou obvykle dvoupatrové, s okapy a bez sklepů s pokojem pro hosty a jedním nebo dvěma rodinnými pokoji. Přízemí je obvyklé pokryté z vnějšku kamennou omítkou zatímco ostatní dvě patra jsou tvořeny dřevěnou konstrukcí a natřeny na bílo. Okna jsou obdélníkového tvaru a dveře poměrně masivní. Takto postavěné domy lze vidět i na ostatních místech Makedonie, ale jejich původ je právě v Ohridu.

Pro milovníky architektury a historie nabízí město plno dalších míst, mezi nejdůležitější lze zahrnout Samuelovu pevnost na kopci nad městem, kostel svatý Jovan Kaneo či kostel svatého Klimenta Ohridského, jež se nachází na místě, kde dříve byla nejstarší slovanská univerzita založena v devátém století žáky Cyrila a Metoděje svatým Klimentem a svatým Naumem. Zajímavý pohled na město se naskýtá také ze samotného jezera. Místní majitelé malých loděk se přímo v přístavu u náměstí snaží nalákat turisty na zhruba hodinovou prohlídku s trasou přes záliv a okolo malého poloostrova, na němž jsou situovány výše zmíněné památky.

Ohrid čelí přílivu folklóru

Chození po památkách jsem již absolvoval během své předchozí návštěvy a tak jsme zamířili do místní kafany, kde jsme si jako mnoho jiných hostů dali kapučino so šlag (se šlehačkou) a poté opět vyrazili do ulic. S přibývajícími hodinami přibývalo i turistů, kteří se vraceli z okolních pláží nebo přicházeli z hotelů situovaných v okolí města, aby si zpestřili večer kulturním zážitkem, který měl brzy přijít na náměstí u břehu jezera. Zde se během dne dolaďovaly práce na středně velkém pódiu, které mělo sloužit jako hlavní stage pro vystupující folklórní tanečníky. Mezi lidmi korzujícími okolo, bylo možné vidět mnoho osob s cedulkami. Zprvu jsem měl dojem, že se zde chystá nějaká velká konference, což by ostatně v Ohridu nebylo nic zvláštního. Záhy však mnoho „cedulkářů“ vyměnilo běžný oděv za kroj regionu, ze kterého pochází a bylo jasné, že Ohrid čelí přílivu folkloru.

Kolem sedmé hodiny večerní se začínali z uliček okolo náměstí trousit skupiny zhruba 15-25 osob takto oděných, každá označená vlajkou země, ze které pochází a názvem regionu či města. Někteří z nich zpívali lidové písně, doprovázení na různé pro Balkán typické hudební nástroje, mezi nimiž dominovala zurna (podlouhlá trubka), tapan (větší buben), tambura (strunný drnkací nástroj, v podstatě loutna) či tarambuka (podlouhlý bubínek). Hloučky nacvičujících účastníků tančících v malých či větších kroužcích, k nímž se spontánně přidávali turisté z Balkánu, vyvolávali dojem, že se celé hlavní náměstí harmonicky pohybuje jako vlnami zjitřené Ohridské jezero. Tomu všemu dominovalo středně velké pódium, na němž právě vystupovala bulharská skupina, sledovaná zhruba 200členným publikem. Centrum Ohridu tak bylo pestrou směsicí folkloru z 8 zemí s jednoznačnou převahou Balkánu.

Tradiční Oro

Hlavním tématem festivalu je tanec zvaný oro, což je v podstatě tanec skupinky lidí držících se buďto za ruce či určitou část oděvu a rytmicky se pohybující v kruhu, i když kruh není vždy podmínkou. Je to tanec typický pro Balkán a důležité jsou zejména pohyby nohou. Některé variace jsou poměrně jednoduché a dají se rychle naučit, jiné představují dlouholetou tvrdou dřinu tanečníků a dnes jsou tak v podstatě vyhrazeny jen profesionálům či úzké skupince nadšenců. Např. v Bulharsku je více jak 100 druhů tanců oro, lišící se především různým krokováním.

Tanec težkoto s válečným nádechem

Mě nejvíce na pódiu upoutaly srbské variace, jež byly z mého pohledu velmi rychlé a tanečníci mnohdy končili s propocenými kroji. Naopak slovinští tanečníci kruh příliš netvořili a převládaly tance v párech, jež mohou být středoevropanovi vizuálně bližší. Zajímavé pak bylo sledovat turecké tanečníky, kteří v duchu své kulturní a náboženské tradice udržovali jistý odstup mezi mužským a ženským pohlavím a na rozdíl od tanečníků ostatních zemí mezi oběma pohlavími nedocházelo téměř k žádnému fyzickému kontaktu. Velmi impresivní pak je tanec zvaný težkoto, jež byl doménou makedonských tanečníků. Tento tanec tančí jen muži a jak už z názvu vyplývá, je fyzicky velmi náročný. Symbolizuje strasti Makedonců v minulosti a hudba, jež ho doprovází, má v sobě válečný nádech.

Celkově je oro v dnešní době ve své jednodušší podobě symbolem mnoha makedonských (balkánských) slavností jako např. svateb, oslav narozenin, absolutoria na škole, křtu apod. Má tedy socializační význam a tím, že lidé tančí v jakémsi kruhu či půlkruhu tak spojuje všechny přítomné. Ze své vlastní zkušenosti pak můžu dodat, že „tíhnutí“ k oru má i mladá generace na koncertech moderní hudby, kde nenápadně a spontánně občas vznikají menší či větší kroužky. Oro je tak silným symbolem zdejší kultury a jeho budoucnost vzhledem k oblíbenosti napříč generacemi určitě není ohrožena.

Dvě hodiny sledování nám stačily k tomu, abychom se ora dosyta nabažili a proto jsme se hlavní pěší zónou s obchody vydali hlouběji do města. Kousek od náměstí jsme zaslechli známý hit Emira Kosturici Mesečina a záhy se před námi objevil hlouček lidí sledující pětičlennou pouliční cigánskou kapelu, jež tuto píseň hrála zejména pro skupinku mužů sedících na zahrádce před jednou místní kafanou. Po chvíli jeden z mužů vstal a řekl něco menšímu bubeníkovi. Následovaly dvě stodenárové bankovky mizející v hudebníkově kapse a na jeho povel skupina začala hrát melodii z jednoho balkánského seriálu, jehož jméno si již nepamatuji. My jsme však byli pro tento večer balkánské hudby již plně nasyceni a proto jsme pokračovali dál do města, jehož uličky nabízejí i klasické, středoevropanovi blízké bary.

Je po 22. hodině a oro festival je v plném proudu…

Autor článku, Adam Gazda působil v letech 2008-2009 v Makedonii jako dobrovolník Evropské dobrovolné služby a dlouhodobě se o tuto zemi zajímá.