Indové považují Váránasí za nejsvatější místo na zemi. Posvátná řeka Ganga v jejich očích převyšuje i Jeruzalém, který je kolébkou hned několika náboženství. Hnědá řeka plná mrtvol a popela z kremací údajně smívá z hinduistů všechny hříchy.
Matka Ganga
Řeka Ganga je hlavní důvod, který táhne do Váránasí obrovské množství indických poutníků a potažmo také zahraničních turistů. V délce několika kilometrů je přístup k řece zajištěn mnoha dlážděnými schody, tzv. gháty. Na nich se odehrává mnoho různých aktivit: brahmáni konají pudžy za zdraví celé rodiny, nejstarší synové zemřelých si nechávají vyholit hlavu, pod slunečníkem se prodávají obětiny a svíčky, lidé se koupají ve svaté řece a perou prádlo a mnozí prostě jen sedí a sledují dění kolem. Klidnou atmosféru narušují jen Indové orientovaní na turisty, kteří jednak neustále nabízí svezení na loďce, masáž či typické indické pohledy anebo prostě jen žebrají. Možnost jen tak si sedět a pozorovat cvrkot je pro bílého jedince značně omezená, pokud ovšem nenarazí na chytrého brahmána, který jej vezme pod svá ochranná křídla. Biblu byl dvaatřicetiletý vzdělaný brahmán s krásnou angličtinou a přívětivým úsměvem, který už jen svou přítomností od nás odháněl dotěrné prodavače a žebráky.
Každodenní Ganga Pudža
Po setmění se na hlavním ghátu koná tzv. Ganga pudža. Pět brahmánů placených organizací Ganga Seva Nidhi provádí asi půlhodinovou rituální modlitbu s mnoha náboženskými symboly jako je mušle, voda z Gangy, okvětní lístky růže, kadidlo, zvonec, hořící svíčky, vonné tyčinky a další. Pudža je nasvícená a dokonce ozvučená. Hudební doprovod tvoří bubeník a jeden hráč na harmonium. Zpívají nejen hudebníci a brahmáni, ale celé indické publikum. Některé písně jsou doprovázeny i sborovým tleskáním. Atmosféra je velmi příjemná a každý je vítán. Pudža je zakončena individuálním požehnáním, které brahmáni udělují jednotlivým zájemcům. Rozdávají sladké kuličky prasádu.
Spalovací ghát
Snad nejzajímavější a nejtajemnější místem ve Váránasí jsou spalovací gháty. Každý hinduista si přeje být spálen na březích posvátné Gangy, aby jeho popel mohl spočinout právě v ní. Spalovací ghát je poznat už z dálky, protože je obklopen několika velkými pramicemi s navršeným dřívím. Dřevo je v Indii velmi vzácná surovina, a proto kremace ve Váránasí není zrovna levná záležitost. Každé tělo potřebuje zhruba 300kg dřeva a jedno kilo stojí 100 rupií. Jen palivo na jeden pohřeb přijde rodinu na 30.000 rupií, což při průměrném příjmu tři až šest tisíc rupií měsíčně pro mnohačetnou rodinu rozhodně není zanedbatelná položka. Další výdaje jsou spojené s pudžou za zemřelého, speciální oblečení pro nebožtíka, santalové dřevo proti zápachu mrtvoly a další rituální předměty. Když připočteme ještě dopravu rodiny do Váránasí a jejich pobyt zde, je jasné, že tento pohřeb si zdaleka nemůže dovolit každý Ind.
Tělo je přivázané na speciálních bambusových nosítkách a oblečené do sárí. Podle barvy lze poznat pohlaví či věk zesnulého. Přes nosítka je pak přehozen ještě barevný přehoz, který se u hranice sundavá. Nejdříve je tělo ponořeno i s nosítkama do vody. Nejbližší příbuzný tj. nejčastěji nejstarší syn, rozhrne sárí a nalije posvátnou vodu zemřelému na obličej a do úst. Některé rodiny se pak s mrtvým naposledy fotografují.
Mezitím se připraví pečlivě zvážené dřevo do asi půlmetrové hranice. Zesnulý se v sárí položí nahoru a následuje další loučení rodiny. Smrt se v Indii nechápe jako radostná událost a mnoho pozůstalých pláče. Vzhledem k tomu, že kremace trvá asi tři hodiny, je to pro rodinu dosti dlouhý a traumatizující zážitek. Spalování se netýká pouze vybraných skupin obyvatelstva: dětí, těhotných žen, svatých mužů a osob, které byly uštknuty kobrou. Jejich těla zabalená do barevných přehozů a zatížená velkým kamenem jsou odvezena kousek od břehu a vyložena do vody posvátné Gangy.
Přítomnost turistů na ghátu je teoreticky zdarma, ale v praxi je toto místo obsazeno místní mafií, která si ze smrti cizích udělala výnosný obchod. Hned po příchodu se každého bílého ujme tzv. dobrovolník, který mu během tří či čtyř minut vysvětlí základní principy ghátu. V závěru turistu zatáhne do tzv. hospicu, kde údajně čekají na smrt nemajetní Indové. Vetchá stařenka turistovi požehná a následně požaduje „donation“ ve výši dvou či tří kil dřeva na osobu, tj. asi 300 rupií. Ten, kdo se jako my zdráhá zaplatit, je velmi nemile urgován, že nemá dobrou karmu, a pokud nezaplatí, je z ghátu vyhozen. Vzhledem k osamocení turisty v liduprázdném hospicu jsou Indové ve zjevné přesile a nelze vyloučit i násilné napadení.
