Vanuatu: Ostrov s chutí kavy

Na Tannu, jeden z mnoha kouzelných ostrovů Vanuatské republiky, jsem byla pozvána zetěm, lékařem, který sem byl vyslán kanadskou charitativní organizací VIVA. Ve vesnicích Vanuatu je ovšem i dnes lékař považován až za toho posledního, na kterého se domorodci obracejí. To, co se tady používá, je medicina kastom.

Lékař to tak má velmi těžké. Pacienti za ním chodí, až když nemoc propukla natolik, že si s ní šaman neví rady. V letních měsících, kdy neustále prší, tu přitom řádí malárie, tuberkulóza a astma. Poslední dvě nemoci jsou tu vážným problémem. Zdejší sopka Mt. Yasser je stále činná sopka, vytéká z ní láva a ovzduší neustále naplňuje sopečný prach.

Znamení po měsících

Šamani zkoušejí nemoci léčit šťávami z různých listů a kořínků a na znamení, že je pacient vyléčen, čekají i několik měsíců. Často se stává, že znamení nepřijde. V posledním stadiu nemoci se pak pacient dostane do rukou lékaře.

Měla jsem výjimečnou příležitost být při jednom z tradičních léčení nemocného dítěte. Na svatebním obřadu, na který jsme byli pozváni, si dítě stěžovalo na bolesti břicha. Ženy ho obstoupily a tancem a kroužením kolem něj se dostávaly do transu, který trval několik minut. Při tom přikládaly dítěti na bolavé bříško ruce. Celý rituál se ještě jednou opakoval. V té chvíli začal padat drobný déšť a to bylo znamení, že „léčba“ zabrala. Zároveň jsme se dozvěděli, že podobným způsobem „zmizel“ i zánět slepého střeva náčelníkova syna, protože vypil kastom medicine.

Některé nové poznatky, které by zdejším lidem pomohly, se sem tak dostávají velmi pomalu. Zásadní obrat přišel v sedmdesátých letech minulého století, že ve Vanuatu zcela vymizel zvyk pojídat nepřátele. V hlavním městě Vanuatu Port Vila nebo na Fidži konečně začínají kurzy pro zdravotní sestry, takže postupně snad nastane pokrok i v medicíně.  

Lap-lap a krabi

I když zdejší oblast nemá kvůli někdejšímu kanibalismu příliš dobrou pověst, při svém pobytu ve vesnici Lenakel na ostrově Tanna jsem se nikdy nesetkala s náznakem násilí a nevraživosti. Spíše naopak. Lidé se usmívají, zdraví a vypadají šťastně.   Hlavním zdrojem potravy je tu to, co ženy vypěstují na ­zahradách, které se ovšem nacházejí i několik kilometrů daleko od místa, kde rodina žije. Co sklidí, prodávají na trhu. Návštěva takového trhu, který není určen turistům, je zážitek. Prodává se tu všechno, co se dá, od zeleniny a ovoce přes prasata, kraby a ryby až po slepice. Co se nedá koupit na trhu, najde zájemce v malých obchůdcích nebo pekárničkách. Kromě místní produkce se tu nabízejí ještě potraviny dovezené převážně z Nové Kaledonie.

Místní specialitou je lap-lap, pokrm ze škrobovitých hlíz zralých plodin tropické tary (podobná našim bramborám), plněný buď vepřovým masem, zeleninou, nebo kokosem. Peče se na rozžhavených lávových kamenech uložených v zemi.   Za pochoutku, kterou jsem měla možnost ochutnat, se považuje i krab palmový. Místní obyvatelé mě upozorňovali, že na některých ostrovech Pacifiku začíná být ohroženým druhem. Živí se převážně kokosem a než dospěje do váhy dvou až tří kilogramů, trvá to několik let. Jeho chapadla dokáží rozbít kokos, ale i přestřihnout prst. Pokud napadne člověka a pověsí se na něj klepety, domorodci doporučují zůstat nehybně ležet třeba i několik hodin, neboť při sebemenším pohybu krab stisk ještě víc sevře. Ale jinak je to vynikající pochoutka, maso má vůni kokosu. 

Kava není káva

Z toho, co jsem sama viděla, mi připadá, že veškerou práci dělají na ostrově ženy. Většina mužů jen tak lelkuje. Možná sem tam opraví chatrče, možná loví ryby, určitě trhají ­kokosové ořechy, ale nic z toho jsem neviděla. Potkávala jsem muže jen s mačetou, ať jim bylo patnáct, nebo čtyřicet let, jen mi nikdo nevysvětlil, co s nimi dělají. Vypadalo to, že muž tady má jedinou starost, aby žena nebyla nemocná, neboť tím by ztratil pracovní sílu.

Nejširší nabídku průvodců a map Vanuatu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Muži, především v tradičních vesnicích kastom-village, tráví většinu času popíjením kavy v chýších nakamalech nebo u stromu debanga. Tyto chýše jsou určeny pouze mužům. Kava vypadá jako bahno, má tmavě šedou barvu a vyrábí se z pepřovníku. Nepříjemně zapáchá a podobně, tedy hořce, i chutná. Přesto se její popíjení stalo ve větších městech dokonce společenskou událostí. Majitelé kavabarů zaznamenali, že mezi hosty neexistují hádky, rvačky ani neshody, návštěvníci jsou klidní a přátelští. Stejně jako ve vnitrozemí, i ve městech jsou tyto bary určeny pouze pro muže.

Na ostrově Santo se dokonce z odrůd kavy rostoucí na Tanně vyrábí instantní klin kava. A jak se kava nebo klin kavy pije? Doporučuje se vypít ji rychle a připravit si jen takové množství, které se dá rychle spolknout. Pokud je pro někoho chuť kavy opravdu problémem, je možné ji míchat s ovocnými šťávami. Místní dokáží vypít průměrně tak jeden až tři šálky tradiční kavy denně. S pitím kávy, jak je známe v Evropě, to nemá nic společného. Kava se například nepopíjí před jídlem, ale zásadně nejdéle čtyři nebo pět hodin po něm, aby se dostavil uklidňující efekt.

I sem jezdí turisté

Jsou to ovšem nejen místní tradice, co přitahuje do Vanuatu turisty. Dalším lákadlem je úžasná příroda a korálové útesy a hlavně aktivní sopka Mt. Yasser právě na ostrově Tanna. Vanuatu má aktivních sopek devět, sedm jich na pevninské části a dvě pod mořem. Mt. Yasser je snadno přístupná, vysoká pouze 361metrů. Především večer poskytuje úchvatný pohled. Když vystoupíte na okraj kráteru, uvidíte uvnitř velkolepý ohňostroj.   Ubytování turisté snadno najdou na všech ostrovech Vanuatu v nízkých luxusních vilkách. Na některé ostrovy se dokonce jezdí bárkou jako z dob koloniální vlády.

Jezdí sem hlavně Australané – na ostrovy Erakor nebo ­Hideaway či Irikiri. Naproti tomu třeba na ostrůvku Mystery (Inyeug) nepotkáte ani človíčka. Chatrče jsou tady docela jednoduché a dají se zde lovit ryby, v klidu šnorchlovat a pozorovat podmořský svět a užívat si pravý pozemský ráj.

Jak jinak pak vypadá návrat do stresujícího prostředí, ve kterém žije většina Evropanů. Ta spousta barev, nádherných květin a milých lidí však vždy zanechá na dlouho někde uvnitř stopu pohody a klidu.

Článek vyšel v časopise Koktejl (červen 2008). Autor: Lidka Lorencová.