Vysílen tisící reprízou Mrazíků, Smutných či Šíleně smutných princezen, s otlačeným zadkem a břichem nafouklým cukrovím a zbytky šupináčů se salátem upínám každoročně nedočkavě pozornost k datu 27. prosinec. To je přesně ten den, kdy utichnou všechny rodinné návštěvy a kdy již po několik let vyrážím s partou přátel do klenotnice hor – na Slovensko.
V době, kdy se klasické zimní pěší výstupy již příliš nenosí a všichni se prohánějí po horách na lyžích, běžkách a snowboardech, zůstávám v tomto poklidném čase věrný pohorkám. Mířím k vrcholům, kde jedinými společníky na cestě je křupající sníh pod nohama, mrazivé obzory a vánoční nálada, ukrytá v duších každého z nás. Nechť následující řádky poslouží jako skromné tipy k návštěvě míst, kde si více jak kde jinde vychutnáme klid a pohodu Vánoc.
Veľký Choč – král Oravy
Noční rychlík, naplněn hlukem, odérem česneku a zrajících ponožek konečně dosupěl do stanice Ružomberok. Je půl šesté ráno, mrzne až praští, tmu oživuje pouze bílá pára stoupající z úst, mrznoucí na fousech a záhy vytvářející malé krápníky. Poloprázdný autobus vyhazuje zkřehlé postavy mých společníků na okraji ospalé vesnice Valaska Dubová. Naše kroky míjí dřevěné stavení staré formanské krčmy, kde byl údajně v r.1713 dopaden Jánošík a stoupají úvozem zasněžené cesty s chabě znatelnou modrou značkou ke hradbě skalních stěn a věží Soliská, jejichž kontury již ozařují první sluneční paprsky.
Sněhu není příliš, teprve v blízkosti salaše na Stredné polaně jsou nafoukány slušné závěje. Malé dřevěné stavení, které se mi již v minulosti několikrát stalo vítaným a milým domovem, je nyní ukryté pod dvoumetrovou bílou peřinou a nebýt skutečnosti, že jeho polohu skutečně znám velmi dobře, jistě bych jej minul. Prosincový den se probouzí, mráz dosahuje svého maxima. Na vrcholovém hřebeni se mezi sněhem a námrazou ověšenou kosodřevinou přidává štiplavý vítr. Ale co – čím hůře, tím lépe. Teprve v těchto arktických podmínkách dostává výstup ten správný rozměr. Teplota na vrcholu dosahuje rekordních -27°C, na velké postávání to nevypadá, ovšem rozhled z výše 1611 m je úchvatný a bývá právem považován za to nejlepší, co mohou slovenské hory nabídnout. Izolovaná poloha Velkého Choče takřka ve středu věnce oravských a liptovských hor, ale především výška, přesahující své nejbližší horské okolí o dobrých 400 m způsobila jeho jedinečnost a přitažlivost. Doslova letecký výhled se otevírá především nad skalnaté severní srázy k blízkým Roháčům, jiskřících na obzoru jako gigantická pila.
Z původně nenápadných krápníčků na našich zarostlých tvářích se staly slušné stalaktity. Sestup je možný hned několika směry – dlouhá, přitom nijak zvláště zajímavá je trasa vede přímo do Ružomberku (červená značka) nebo o něco atraktivnější cesta, označená zelenými symboly klesá do Vyšného Kubína. Ovšem vůbec nejlepší, ale také vzhledem k panujícím podmínkám nejobtížnější variantou je sestup přes sedlo Vráca do lázní Lúčky. Cesta je v jednom místě zajištěna ocelovým řetězem, ten je však nyní ukryt pod mocnou sněhovou pokrývkou. Náležitě vzrušující přechod zakončujeme – ostatně jak jinak – než v místní, příjemně vytopené hospůdce.
| Informace na cestu Veľký Choč a všechny výstupové cesty najdeme na mapě VKÚ č. 111 – Chočské vrchy (1:50 000). Výstup z Valaské Dubové zabere v zimních podmínkách cca 3 – 4 hod., sestup do lázní Lúčky 2 – 3 hod. Za stížené viditelnosti (mlha, sněžení) je lépe pro sestup volit trasu výstupu. Chodník přes sedlo Vráca není zcela jednoznačný, především ve spodních lesních partiích. |
Na velkofatranský Matterhorn
Přirovnat pyramidu vrcholu Rakytov k slavnému švýcarskému protějšku se možná může zdát příliš „silnou kávou“. Přesto patří vedle skalnatého cimbuří Čierneho kameňa k největším ozdobám pohoří a když trochu (tedy poněkud více) zamhouříme oči a budeme stát v jeho blízkosti na správném místě, jistou podobu s ikonou Alp zde jistě nalezneme. Veľká Fatra je populárním zimním prostředím. Je cílem běžkařů, ale i „sněžničářů“. Rakytov pak hledejme ve středu tzv. liptovské větve hlavního hřebene, kde tvoří naprosto nepřehlédnutelnou bělostnou dominantu. Jeho holý hřeben je takřka po celou zimu vyfoukán silným větrem až na ledový podklad, takže stejně všichni návštěvníci musí – chtě nechtě – vystoupit na vrchol pěkně pěšky.
Zimní jednodenní výstup je možný prakticky pouze od východu, tedy z Revúcké doliny. Žlutě značená cesta má svůj počátek u autobusové zastávky Teplá a vede v první části lesní silnicí Teplou dolinou. Sněhu je tak akorát, rychle ubíhající postup brzdí jen studium nesčetných a všelijak se křížících medvědích stop, vzbuzujících lehký neklid ve tvářích mých přátel. První krásné rozhledy, především na protáhlou hradbu masívu Veľké Chochuľe v hřebeni Nízkých Tater, se otevírají zhruba po hodině výstupu z loučky v blízkosti lesní chatky. Ještě krátký strmý výstup lesem a je tu náležitě vzdušný traverz severovýchodním srázem Rakytova. Pečlivě a opatrně vydupáváme stopy do zmrzlého sněhu. Sjezd do svahu příkrým sněhovým tobogánem by asi nebyl žádnou dětskou klouzačkou.
Had desítky lidiček se tedy sune pomalu vpřed a vydechnutí, spojené s likvidací něco teplejšího do žaludku (pochopitelně čaj s rumem v poměru 1:1) je možné až na Severním Rakytovském sedle. Přes námi se elegantním výšvihem vzpíná ke kobaltové modři oblohy závěrečný hřeben. Otevřený terén je domovem vichru, vířícím ledové kuličky firnu, které silou sršního roje bodají do červených tváří. Na vrcholu nás vítá mohutný kříž a rozhledová růžice, z níž díky námraze nevyčteme bohužel nic. Dokonalý kruhový rozhled obsáhne snad všechna významná slovenská pohoří – Malou Fatru doprovází na severu majestátní hrb Veľkého Choče, následují Roháče, Vysoké a Nízké Tatry a další a další bělomodravé vlny hor a údolí. Sestup vedeme stejnou cestou, trasa pokračující do sedla pod Čierným kameňom je vzhledem ke krátkým prosincovým dnům dosti dlouhá a náročná.
| Informace na cestu Veľká Fatra je zobrazena na mapě VKÚ č. 121 (1:50 000). Pěší výstup zabere cca 3 – 4 hod. Celkem 6 – 7 hod. V případě ledové pokrývky se mohou hodit na některé úseky výstupu mačky. Pro přístup do Revúcké doliny je vhodné vozidlo, autobusové spoje jsou sice dosti husté, všechny jsou prakticky omezeny pouze na pracovní dny (z Ružomberka v 5:45, 6:07, 6:15 a 6:37). |
Princezna Krakova hoľa
Králem Nízkých Tater je bezesporu mohutný a panovačný Ďumbier. Severním protipólem odmítavého a srázného vrcholu je až něžně vyhlížející homole Krakove hoľe – nízkotatranské princezny, ověnčené korunkou vápencových skal. Dobrá komunikační dostupnost a schůdný, nijak zvláště náročný chodník činí z tohoto tak trochu opomíjeného vrcholu jeden z nejzajímavějších horských cílů západní části Nízkých Tater. Startem a nejlépe také cílem výstupu je Demänovská jaskyňa Slobody (aut. zastávka). První část výstupu zasněženým lesem je sice krásnou a tichou procházku, výhledů na hory však budeme na nějakou dobu ušetřeni.
Vše se mění v oblasti traverzu skalnatých bariér hřebene Pusté, který je na západ nataženou rukou Krakove hoľe. Z velmi strmých teras, prošpikovaných skalními stěnami se čas od času řítí menší či větší sněhové laviny, které jednoduše nemají šanci udržet se na tak exponovaném místě. Jakmile však překonáme ve zdraví tento tak trochu morálový úsek, nic nám již nebrání k výstupu na vrchol. Ten vede v další části bohužel opět v lese s jen velmi omezenými výhledy do okolí, teprve závěrečný výstup plochým, kosodřevinou porostlým hřebenem je odměnou za vynaloženou námahu. Krakova hoľa je díky své předsunuté poloze na sever od hlavního hřebene Nízkých Tater excelentním výhledovým bodem. Pokud se nám poštěstí být na vrcholu v čase zimní inverze (jako se to povedlo nám), pak nás od té krásy, prezentující se v úhlu 360°, neodtrhne ani sebevětší mráz. Vždyť se nalézáme na ostrově obklopeném souostrovím Roháčů, Vysokých Tater, Nízkých Tater a dalších nižších atolů nořících se z moře mlh. Krátký, ale dosti strmý sestup do Demänovské doliny vede přes blízké sedlo Javorie a pokračuje sevřenou a zarostlou kotlinou Podroh. Výhodnější tedy bude sledovat známou prošlapanou stopu zpět k jeskyni Slobody.
| Informace na cestu Celou trasu hledejme na mapě VKÚ č. 122 – Nízké Tatry/Chopok (1:50 000). Na výstup počítejme minimálně s 3 – 4 hod., klouzavý sestup je pak pochopitelně již o mnoho rychlejší (2 hod.). Při zpáteční cestě doporučuji návštěvu termálního koupaliště v Bešeňové, kde si v dohněda vybarvené vodě teplé až 40°C dokonale zrekultivujeme svá zmožená těla (otevřeno denně 10:00 – 21:00, vstupné 150 Sk). |
A ty ostatní….
Parádním a přitom nijak namáhavým vánočním cílem může být nenápadný, ale v mnoha ohledech atraktivní vršek Šíp (1169 m), strážící soutok řek Oravy s Váhem na východním okraji Chočských vrchů. Příjemný výstup vede od žel. stanice Kraľovany – zastávka (asi 3 km od samotných Kraľovan). Prvním cílem je rázovitá, dnes již neobývaná osada dřevěnic Podšíp (majetek SAV, správce najdeme v blízké obci Stankovany). Otevírají se odtud půvabné výhledy na blízkou Malou Fatru. Vzhůru pokračuje široká cesta, která končí na protáhlém, stromy porostlém hřebeni. Přesto západní vrchol (kříž) nabízí sice omezené, ale pěkné výhledy na Velkou Fatru a Chočské vrchy.
Po pěkných zimních vrcholech na území Velké Fatry pak pátrejme především na jejím východním okraji. Dvojice skalnatých vrcholů Tlstá a Ostrá splní všechna horalova přání. Ostrá rozhodně nedělá svému názvu pražádnou ostudu – skutečný skalnatý hrot je při zachování všech bezpečnostních pravidel dostupný také při sněhové podmínce. Přechod ke zcela diametrálně odlišnému vrcholu Tlstá je velkolepou horskou túrou do světa sněhových plání a působivých skalních stěn. Také na území Nízkých Tater najdeme jeden fantastický zimní cíl. Zcela na západě, mimo hlavní hřeben se tyčí osamělá pyramida vrcholu Salatín, který je svým způsobem nedostižnou zimní horou, kam se jinak než pěšky asi nedostaneme. A tak bychom mohli pokračovat dále a dále. Vždyť přitažlivých turistických vrcholů je na Slovensku více než svíček na vánočním stromku.
Fotografie Daniel Šták
