(2. polovina 15. století) – český šlechtic, autor cestopisu
„Pojednou zahlédli jsme na kopci výstavný kostel, jehož zdi se do daleka bělaly. Pod tímto kostelem na samém pobřeží mořském byla ves a ta slula Stella obscura. To byl ten nejzašší konec světa. Ani sobě neodpočinuvše, vyšli jsme k moři, a tu stanuvše na vysoké skále do moře trčící, hleděli jsme před se na nekonečnou, široširou pláň vodní. Jak jsem řekl, mračna se hnala nám nad hlavou dále k západu přes moře, jež se prudce dmulo. Kdybychom byli dosud nevím jak veselí, v tu chvíli byl by nás každého přešel všechen smích a všechna veselost. Všichni jsme se tak zahleděli a zamyslili nad vlnobitím nekonečného moře, zvláště když stařeček jakýsi ze vsi nám skrze tlumočníka pověděl, na moře ukázav:
‚Toto je konec pevné země, konec světa, neboť dále není nic nežli moře a jen moře, kteréhož kde je konec, bůh milý sám toliko ví…‘ “ Těmito slovy převyprávěl Alois Jirásek v knížce z Čech až na konec světa úryvek z deníku o cestě Václava Šaška, který mluví o cestě na mys Finisterre v západním Španělsku.
O Václavu Šaškovi máme jen minimum zpráv. Víme o něm vlastně jen to, co o sobě napsal ve své zprávě o putování poselstva, které roku 1465 vypravil král Jiří z Poděbrad po evropských dvorech. Snad žil ještě v 80. a 90. letech, kdy jistý Václav Šašek z Bířkova vlastnil majetek ve vsích Újezd a Kbel na Přešticku. S autorem cestopisu jej ztotožnil až August Sedláček na počátku 20. století.
Dne 26. 11. 1465 vyjelo z Prahy poselstvo, vedené Lvem z Rožmitálu, na diplomatickou cestu po Evropě. Mezi jeho 40 členy byli mimo jiné slavný zápasník Jan Žehrovský z Kolovrat, Burian ze Švamberka, Achác Frodnar a také Václav Šašek. Vyrazili přes Plzeň na Bayreuth a Norimberk, kde se k poselstvu přidali tamní měšťané Gabriel Tetzel a Gabriel Muffl. Dále pokračovali přes Ulm, Heidelberg, Frankfurt nad Mohanem, Mohuč a do Kolína nad Rýnem. Cestou navštívili celou řadu panovnických dvorů, Lev z Rožmitálu (bratr královny Johany a tedy švagr Jiřího z Poděbrad) vedl diplomatická jednání, další členové rytířstva se účastnili rytířských turnajů a předváděli české tance a zábavy.
Z arcibiskupského sídla na Rýně vedla cesta poselstva přes Krefeld a Mechelen do Bruselu, kde zůstali tři týdny na dvoře burgundského vévody. Ten Lva z Rožmitálu a některé členy poselstva, kteří úspěšně obstáli v rytířském turnaji, vyznamenal Řádem zlatého rouna. Dále zamířili k moři do Calais a přeplavili se do Anglie. V Londýně byli přijati králem Eduardem IV. „Více o Angličanech nemám co psáti, leda to, že jsou to, jak se mi zdá, lidé nevěrní a lstiví, usilující o záhubu poutníků, a nesmíš jim věřiti, ani když před tebou pokorně padají na kolena,“ ukazuje svůj nepříliš dobrý názor na obyvatele Britských ostrovů český zeman. Přes Windsor a Salisbury se vrátili zpět k moři, přes něž přepluli zpátky na kontinent; zdrželi se ale o 12 dní, když u ostrova Guernsey čekali na příznivý vítr, aby se dostali do bretaňského přístavu SaintMalo.
Další cesta zavedla pana Lva přes Rennes a Orléans do Cande, kde se setkali s Ludvíkem XI. Obrátili se k jihu na Tours a Bordeaux, tak se dostali na Pyrenejský poloostrov, kde v Segovii navštívili kastilského krále. Přes Santiago de Compostela dorazili až na „konec světa“, kde je „ves Finis Terrae, konec světa, protože za ní není nic jiného než vody a širé moře, jehož hranice zná jedině Bůh,“ jak si napsal Šašek do svého deníku. Poslové pak navštívili Bragu a Lisabon, V Évoře se setkali s portugalským panovníkem Alfonsem V. a přes Toledo a Guadalajaru putovali do Zaragozy, hlavního města Aragonského království. Následovala Barcelona: „město rozlehlé a krásné. Ulice jsou tam tak čisté, že se ani po největším lijavci nohy neumažou blátem, protože všechny ulice jsou kamenem vydlážděny. Deštěm se totiž všechna nečistota splachuje a odnáší do moře, protože město leží na samém jeho břehu. U moře je tam ulice, kde kupci vykládají všechno své zboží….“ Dále pokračovali přes Perpignan, Nîmes, Avignon…
Přešli Alpy a sestoupili do Pádské nížiny. V Miláně je 8 dní hostil tamní vévoda, na koních a vozech pak zamířili k benátskému dóžeti, který je v městě svatého Marka pozdržel dalších 8 dní a čeští poslové zde zažili oslavy svátku sv. Lucie (byli zde od 11. do 19. 12. 1466, což je jedno z mála dat v Šaškově cestopisu vůbec). Přes Treviso a Klagenfurt se dostali do Štýrského Hradce (Grazu). Tam zastihli císaře Fridricha III., který je mile přivítal a pasoval Václava Šaška na rytíře, při jednáních se ale vyhýbal jakýmkoliv konkrétním odpovědím. Při pokračování své cesty, ve Wiener Neustadtu (Vídeňském Novém Městě), zastihli Fridrichovu manželku Eleonoru, které odevzdali dopis od jejího bratra, portugalského panovníka. Lev z Rožmitálu odtud Šaška poslal ke králi Jiřímu do Prahy, zatímco sám z Vídně odcestoval na Blatnou, sídlo svého panství.
Cestopisy o putování poselstva v letech 1465–67 byly napsány dva: první zpracoval Václav Šašek z Bířkova a zachoval se jen v latinském překladu ze 70. let 16. století, který pořídil (se zásahy do jeho obsahu) olomoucký biskup Stanislav Pavlovský z Pavlovic, druhý, německý, sepsal Gabriel Tetzel z Gräfenbergu, a ten zůstal v rukopise až do 19. století. Oba cestopisy roku 1824 v Brně vydal německy J. E. Horký, další edice mj. připravili F. Slavík (1890) a Rudolf Urbánek (1940).
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri
