Krvavé zvyky se úzce propletly s křesťanskou vírou, ale život Torajů dál zůstává plný bizarních zvyků a rituálů. Bez ohledu na turisty a okolní svět probíhají na indonéském ostrově Sulawesi pohřební ceremonie, při nichž se smutek nad ztrátou blízkého mísí s radostí, že dosáhl nejvyššího stupně svého rozvoje.
Něco se konečně začíná dít. Z dlouhé líné nečinnosti jsou sedící vesničané vyrušeni dalším nově přicházejícím procesím. Vpředu seřazeny v zástupu přicházejí ženy oděné do tmavých dlouhých šatů. Následují muži. Součást jejich oděvu sarong, tvořený pásem pestrobarevné látky, mají někteří z nich přehozen přes rameno, jiní omotán kolem pasu. Přinášejí dary. Přehlédnout nelze hlavně prasata. Vždy dvojice Toradžů je nese živé hlavou dolů, nohy svázané a provlečeny na bambusovou tyč. Jedno, dvě … počítáme přes desítku černých prasat. Jsou pokládány na zem v blízkosti ohňů hořících na jedné straně stavení.
Ženy odevzdávají ostatní drobnější dary: látky, cigarety, peníze… Vše je pečlivě zapisováno, ceremoniář dokonce s použitím mikrofonu ohlašuje přicházejí hosty a jejich dary. Nově příchozí jsou usazeni a nálada zase brzy sklouzne v tiché očekávání. Pro každou skupinu smutečních hostů je předem vyhrazeno určité místo. K této příležitosti postavené provizorní příbytky z bambusu jsou vždy zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. Jedná se vlastně o zastřešené verandy spojující majitelovy sýpky na rýži. Hosté jsou občerstvováni čajem, kávou, medovými sušenkami a sdělují si novinky. Někteří z mužů hrají karty.
Naše hostitelka nás vede do vyhrazeného pokoje. Na posteli leží stará žena. Žlutá barva její kůže ostře kontrastuje s černou barvou jejího oděvu. Ani vůně linoucí se z hořících svící nestačí přerazit těžký nasládlý mrtvolný puch. Dusná atmosféra v místnosti nás nutí rychle vycouvat ven a vrátit se na verandu před domem. Z tohoto místa určeného pro vzácné hosty sledujeme dál veškeré dění a snažíme se co nejvíce všemu porozumět. Na tuto slavnost jsme se dostali vlastně úplně neplánovaně. Během putování krajem Tana Toraja jsme při nahodilém setkání přijali pozvání jedné starší paní z vesnice Loma.
Setkání s milou dívkou
Průběh slavnosti nám však nadále připadá zdlouhavý a složitý. Naštěstí zde potkáváme mladou sympatickou dívku Rante Bangalino. Pracuje v místní škole jako učitelka angličtiny a povídání s námi považuje za dobré procvičení znalosti jazyka. Dovídáme se tak spoustu zajímavých informací. Například, že nabalzamovaná mrtvola často čeká na dobu ceremonie i několik měsíců. Pozůstalí musí k uspořádání okázalé slavnosti nashromáždit dostatek prostředků. Po tu dobu se k zemřelému chovají jako by žil a pravidelně mu podávají jídlo.
Ta pravá smrt, dle jejich tradiční víry, přichází až v době uspořádání slavnosti, kdy je prvního dne přesně o poledni poražen statný býk. Duše poraženého býka se pak společně s duší zemřelého vydá na cestu do Země mrtvých.
Během našeho hovoru zatím muži u ohňů za domem začali zabíjet přinesená prasata. Stačí vždy jedna dobře mířená rána toradžovským širokým nožem přímo do srdce. Prase zakvičí a proud krve se valí ven. Pár škubů těla a je po trápení. Směs mísících se pachů krve, opékajícího se masa a kvikot zabíjených prasat nyní dodává místu zvláštní atmosféru.
Pohřební slavnost a zádušní mše
Pomalu se stmívá. Ještě než se začne podávat jídlo, je čas k zádušní mši za zemřelou. Ve zpěvu sborových písní se střídají jednotlivé skupiny vesničanů. Písně mají utěšit truchlící pozůstalé a sdělit sdílený žal ostatním hostům ceremonie. Následuje společná modlitba a čtení z Písma. Křesťanství u současných Toradžů hraje již velkou roli, ale ceremonie v duchu tradiční víry zůstávají stále živou součástí jejich života.
Konečně je přinášena pochoutka z masa zvaná piong. Pro mnohé rodiny je období pohřbů jediná doba, ve které mají možnost dosyta se najíst masa. Popíjí se palmové víno balog.Za uvolněné nálady jsou uprostřed prostranství shromážděny všechny dary. Nyní se bude v dražbě vyvolávat cena za každý přinesený dar. Takto získané peníze se následně použijí na zaplacení alespoň části pohřebních výdajů, které dosahují astronomických částek.
Uspořádání honosné ceremonie je považováno za naplnění povinnosti vůči rodině, často však může celou rodinu taky zruinovat či zadlužit. Teprve pozdě večer se hosté rozcházejí. Zítra se zde opět sejdou a slavnost bude pokračovat i dva následující dny. Zabijí se další zvířata, program obohatí lidové písně a tance.
Pohřeb ve skále
Po skončení slavnosti bude mrtvá v rakvi odnesena do rodinného hrobu vytesaného ve skále. Ale ani tím starost o zemřelou pro pozůstalé nekončí. Víra v posmrtný život přikazuje starat se o své předky stále. Pravidelná donáška darů, například cigaret a drobných peněz, je zárukou, že blízký v Zemi nikoho ničím nestrádá a má se dobře. Na balkónové galerii visící na čelní stěně skal přibude nová loutka Tau-Tau znázorňující podobu zemřelé. Zůstane tak připomínkou na pozemskou část života jedné z příslušnic národa Toradžů.