Vydali jsme se tedy k blízkému útesu a cestou jsme prošli místním hřbitovem, kde byly ohrádky kolem jednotlivých hrobů pestře natřené, takže působil docela vesele. Věk, ve kterém místní umírají, však byl hrozivě nízký, průměrně tak 50 let. Vyšplhali jsme na útes a obdivovali Bajkal.
22. srpna (úterý).
Ráno jsme vstali v půl sedmé, nasnídali se a přejeli na stanoviště raket. Raketa nám jela v 8.50. Nejdříve jsme přejeli po Irkutské přehradě do Port Bajkalu, kde jsme přestoupili na o něco větší kometu. Následovala jedenáctihodinová plavba do Nižněangarsku. I přesto, že svítilo sluníčko, na lodi to pěkně profukovalo a na mě navíc přicházela rýma. Výhledy na okolní opuštěné hory porostlé tajgou však byly skvělé. Do Nižněangarsku jsme dorazili v devět večer. Oddělili jsme se od Millerových (na raketě jsme jeli s nimi) a po chvilce vyptávání sehnali nocleh v chatičkách v dětském táboře, asi dva kilometry od přístavu. Spát jsme šli kolem jedenácté.
23. srpna (středa).
Ráno jsme vstali v půl deváté a vypadalo to, že rýma je pryč. Bylo opět krásné počasí. Nasnídali jsme se, zaplatili 50 rublů za bydlení a maršrutkou odjeli na vlakové nádraží. Tady jsme chvilku přemýšleli, jestli pojedeme dál na východ, ale nakonec jsme se rozhodli přesunout do vesničky Cholodnaja a pokusit se najít blízký rozpadlý gulag, který popisovali jacísi Češi ve svém deníku z Bajkalu. Do Cholodnaje nás vzal stop s dost dotěrným řidičem, který nechápal, že chceme jet do Cholodnaje a o nic víc nemáme zájem. Neustále nám tudíž nabízel nějaký organizovaný výlet do blízkých hor. V Cholodnaji jsme ještě dokoupili zásoby a podle deníku pokračovali nejdříve kousek po silnici, a pak tajgou pozvolně stoupajícím údolím, kde se na nás okamžitě vrhla hejna komárů, která se nedala ničím odpudit. Do gulagu jsme dorazili asi po třech hodinách chůze kolem šesté hodiny večer. Jednalo se o několik zcela rozpadlých dřevěných stavení zarostlých tajgou a zavalené doly, kde se těžila pravděpodobně slída. Prochodili jsme gulag křížem krážem, a pak jsme si u něho postavili stany. Rozdělali jsme oheň, uvařili si polívku z pytlíku a schovali všechno jídlo pod starý železný kotel. Ten jsme umístili v bezpečné vzdálenosti od stanů, kdyby nás snad chtěl v noci navštívit medvěd. Ještě jsme chvilku poseděli u ohně a kolem desáté šli spát.
24. srpna (čtvrtek).
V noci jsme se moc nevyspal, protože jsem neustále poslouchal, jestli nejde medvěd. V jednu chvíli mi na stan skočila nějaká veverka a dost mě to poděsilo. Docela jsem záviděl Katce a Markovi, že jsou ve stanu dva. V noci začalo pršet a pršelo, i když jsme kolem deváté ráno vstávali. Trochu s problémy jsme rozdělali oheň, udělali si snídani a protože stále pršelo, až do odpoledne jsme polehávali ve stanech. Kolem čtvrté se na chvilku vyčasilo, tak jsme vylezli do půli blízké hory, odkud byl hezký výhled na údolí s gulagem, okolní zalesněné kopce a nikde ani živáčka. Další déšť nás ale brzy zahnal nazpátek ke stanům. Ještě jsme něco pojedli, chvilku hráli karty a kolem osmé zalehli.
25. srpna (pátek).
Celou noc lilo jako z konve, skoro nám promokly stany. Opět jsem se bál medvědů a navíc mě studilo od zad, protože jsem sice měl teplý spacák, ale nevzal jsem si karimatku, ale jenom alumatku. Ráno na chvilku pršet přestalo, tak jsme se rychle nasnídali a sbalili si stany. Pak jsme se přesunuli na silnici, kde jsme chytli stopa, který nás odvezl k horkým pramenům u vesnice Dzelinda, což bylo v horách asi 40 kilometrů na východ. Stop nás vysadil na silnici, tak jsme museli ještě kousek popojít do malého rekreačního střediska u pramenů, které sestávalo s několika dřevěných chatek a malé stolovky (ruská restaurace). Hned jsme se tu vykoupali v jednom termálním jezírku a přitom jsme se seznámili se skupinou Rusů čtyřicátníků, kteří tu oddechovali po divokém sjezdu jakési řeky v horách na východě. V rekreačním středisku nebyla žádná volná místa, ale Rusové nám nabídli, že můžeme přespat v pokoji u nich, a pak tam zůstat, protože druhý den brzy ráno odjíždějí. Trochu jsme se s nimi pobratřili, popili vodku a bylo to sjednáno. Katka s Markem se šli ještě vykoupat, ale mě už se nechtělo, protože se znovu rozpršelo a navíc mi první vykoupání nějak nesedlo. Pak jsme chtěli jít do restaurace, měli však přejímku zboží, či co. Uvařili jsme si tedy polívku na krbu v hale chatky, kde byl pokoj kamarádů Rusů. Když jsme se najedli, šli se Katka s Markem znovu vykoupat a kolem deváté jsme zalehli – já na kanapi dole v hale a oni dva v pokoji u Rusů.
26. srpna (sobota).
Ráno jsme vstali v devět, čekali až otevřou restauraci a sušili stany; po včerejším dešti se vyčasilo a vypadalo to, že bude svítit sluníčko. Kolem poledního jsme si dali v hospodě polívku a zaplatili ubytování (700 rublů za celý pokoj za jednu noc). Potom jsme se s Katkou vydali na houby. Tři hodiny jsme chodili po lese, ale moc jsme toho nenašli, akorát pár klouzků a kozáků pro Katku a Marka na smaženici. Svítilo však sluníčko a kolem byl hezký výhled na hory, které připomínaly slovenské Tatry. Les sestával převážně z bříz, borovic a modřínů, takže není divu, že jsme toho moc nenašli. Když jsme se vrátili, šel jsem se ještě projít s Markem k nedaleké železniční zastávce BAMu. Po návratu Katka s Markem připravili smaženici, pak jsme hráli karty a kolem desáté jsme šli spát.
27. srpna (neděle).
Ráno nás vytáhli z postele v osm hodin, že musejí uklidit pokoj pro další hosty. Uvařili jsme si u správce chatek čaj, nasnídali se a protože se opět kazilo počasí, rozhodli jsme se vydat trochu blíž do civilizace, do Severobajkalsku. Došli jsme tedy na hlavní silnici a tam jsme tři hodiny čekali, než jsme chytli stop. Ne že by řidiči nebyli ochotní, právě naopak, každý zastavil a ptal se, kam jedeme. Doprava však byla velmi řídká, takže se vhodný stop naskytl až za tak dlouho; shodou okolností se jednalo o hosty od teplých pramenů, kteří jeli nakupovat. Během čekání se opět krapet vybralo počasí a také jsme u silnice našli spoustu křemenáčů. Do Severobajkalsku jsme přijeli kolem půl čtvrté. Informovali jsme se na nádraží, jak jezdí vlaky do Tajšetu, a pak se Marek vydal hledat jednoho známého, s kterým se seznámil během své minulé cesty do Ruska. Jeho známý bohužel nebyl doma, ale později, když jsme si u nádraží dávali šašlik, se mu Marek dovolal na telefon a on nás pak v šašlikárně vyzvedl. Jmenoval se Alexandr, bylo mu kolem čtyřiceti a pracoval na místní pobočce Irkutské univerzity. Díky tomu nám mohl zařídit ubytování v nově postavené budově kolejí. Když jsme se zabydleli, obešli jsme ještě město, něco nakoupili a zašli na internet. Severobajkalsk byl založen v 70. letech při stavbě BAMu a je to moderní město panelových domů, o něco čistší a upravenější než například Irkutsk. Nazpátek jsme se vrátili kolem deváté a v deset šli spát.
28. srpna (pondělí).
Ráno jsme vstali kolem osmé, nasnídali se, a pak jsme chtěli navštívit blízké muzeum BAMu. Otevírali však až v deset, tak jsme si řekli, že se tam stavíme odpoledne. Mezitím jsme se šli projít k Bajkalu do okrajové čtvrti Severobajkalsku, kde byly loděnice a pestře pomalované dřevěné domečky. V jednom jsme navštívili postaršího dědu, který nám prodal pár brambor na večer na bramboračku a sušené ryby. Nazpátek jsme se vraceli přes nádraží, kde jsme si na 31. srpna koupili lístky do Tajšetu (670 rublů za lehátko). Potom jsme si ještě zašli vyměnit peníze a vrátili jsme se do muzea BAMu. Jak se však ukázalo, měli zrovna zavírací den, což zvenku nebylo nikde patrné, takže jsme to ráno nepoznali. Paní průvodkyně však přesto v muzeu byla a když jsme řekli, že jsme zdaleka, za 50 rublů nás provedla po muzeu. Domů jsme se vrátili kolem páté a Marek si šel popovídat s Alexandrem, který měl kabinet ve stejné budově. Vrátil se asi za hodinu s pozváním na večeři. Chvilku jsme ještě hráli karty a v sedm jsme se přemístili k Alexandrovi domů, kde jsme dostali skvělou večeři sestávající z bramborové kaše, šunky, salámu, to vše hojně prokládané vodkou. Alexandr nám vyprávěl o svém výletu na Kolimu, který uskutečnil na kole a chvilku jsme si také pohráli s jeho vnučkou. Pouze manželka byla odsouzená do role kuchařky a skoro jí nebylo vidět. Domů jsme se vrátili kolem půl jedenácté a v jedenáct zalehli.
29. srpna (úterý).
Ráno nás budík vzbudil v půl sedmé. Nasnídali jsme se a v 8.20 jsme se přesunuly k vlakovému nádraží, odkud jsme autobusem odjeli do 40 kilometrů vzdálené vesničky Bajkalskoje. Bajkalskoje je malebná vesnice barevných roubených domků na břehu Bajkalu, poblíž jsou působivé útesy a v dáli zalesněné (a v tuhle roční dobu už i zasněžené) hory. Po příjezdu jsme si chtěli v místním magazínu koupit něco k jídlu, ale rekonstruovali ho, takže smůla. Potkali jsme však jednoho místního dědu, který nám ve svém domku nabídl sušené ryby, salám a nakládané houby k zakousnutí. Potom jsme si prohlédli přístav, tam už ale byly jenom zrezivělé vraky rybářských lodí, což vypadalo to dost bezútěšně. Vydali jsme se tedy k blízkému útesu a cestou jsme prošli místním hřbitovem, kde byly ohrádky kolem jednotlivých hrobů pestře natřené, takže působil docela vesele. Věk, ve kterém místní umírají, však byl hrozivě nízký, průměrně tak 50 let. Vyšplhali jsme na útes a obdivovali Bajkal. Počasí bylo střídavě slunečné a střídavě pod mrakem, takže byl vidět v různých podobách: hrozivě zamračený i vesele slunečný. Opět jsme sešli z útesu k jezeru a protože Katka s Markem měli velký hlad, nasbírali si v lese houby (nějaký druh klouzků to byl), rozdělali oheň a upekli je. Já houby nerad, takže jsem hladověl dál. Potom jsme ještě chvilku chodily po okolí a vrátili se do Bajkalskoje, kde nás i na chvíli pustili do magazinu, takže jsem si mohl koupit něco na zub. V šest nám jel autobus nazpátek do Severobajkalsku. Katka vystoupila u kolejí a my s Markem ještě dojeli na vlakové nádraží, abychom vyzjistili, kdy nám druhý den jede autobus do Solněčnyje. Cestou nazpátek jsme nakoupili a doma uvařili, Katka s Markem bramboračku s houbami, které jsme nasbírali předevčírem, já vajíčka. Večer jsme ještě chvilku hráli karty a kolem půl jedenácté šli spát.
30. srpna (středa).
Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a v 8.30 odjeli autobusem do Solněčnyje – vesnice uprostřed hor a opět s teplými prameny. Chtěli jsme se v nich okoupat, ale nebylo to zadarmo, tak jsme si dali gáblík v místní stolovce a vydali se zdolat jednu z okolních hor. Cestou se k nám přidala Ruska Táňa, která tu pro petrohradskou cestovní kancelář hledala nové lokace. Začali jsme stoupat po kluzkých suťových polích nahoru, ovšem zvolenou horu jsme nakonec nezdolali, protože přišla chumelenice a také terén byl dost náročný. My s Markem jsme skončili asi ve 2/3 hory, Katka s Ruskou vylezli ještě o něco výš. Když jsme se vrátili do Solněčnyje, ještě jsme něco pojedli ve stolovce a ve čtyři odjeli nazpátek autobusem do Severobajkalsku. Při cestě ze Solněčnyje se k nám připojili Američan se Singapurčanem, kteří s námi „doma“ uvařili a snědli zbytek hub z předvčerejška a potom zase odešli neznámo kam. Večer jsme ještě chvilku hráli karty a kolem desáté zalehli.
