V odlehlých krajích jižního Senegalu rebelie sice již skončila, její následky však obyvatelstvo decimují dodnes

Z děl střílela nalevo a napravo, a tam, kde dopadly dělové koule, vznikly hranice britského panství ve Francouzské Západní Africe. Dnešní Gambie je proto prapodivný, nudlovitý státeček, který téměř přetíná Senegal napůl a pro jeho jižní část znamená celou řadu problémů.

Mango a buganvilie

Jižní Senegal, region, kterému se říká Casamance, je nádherný kus země. Stejnojmenná řeka vytváří ostrovy a širokou deltu, která je porostlá mangovníky a bohatá na ryby. Země je úrodná, rodí se tu výborná manga, rostou palmy, pěstuje se rýže a nad tím vším kvetou fialové buganvilie. Je to zkrátka ráj na zemi. Bohužel, šedesát procent úrody manga shnije, palmy se pálí a rýže se neprodává. Casamanca má totiž problémy.

Region Casamance je obývaný etnikem Diola, které nemá v Dakaru příliš velké zastoupení. Dakar je totiž pod „nadvládou“ etnika Wolof. A samozřejmě, kdo by posílal peníze na jih, kdo by se snažil investovat, když ten jih vlastně nikoho v Dakaru moc nezajímá? To je první zádrhel – v Casamance chybí investice a Dakar to nezajímá. Kvůli této situaci už například mnoho lidí v regionu odmítá mluvit wolofsky, což je jeden z hlavních jazyků země. A i když ho umí, nikdo jím tady ani necekne, protože wolofskou moc podporovat odmítají. Ani s exportem se diolům příliš nedaří.

Každý náklaďák se musí vydat okružní jízdou kolem Gambie, nebo strávit na hranicích dlouhé, dlouhé hodiny. V Gambii totiž není most a přes řeku se jezdí pouze přívozem. A navíc, ještě donedávna bývalý prezident Jammeh (Džáme) s oblibou senegalské kamiony zastavoval na tak dlouho, aby veškerý jejich obsah shnil. S exportem to tedy není žádná sláva. K tomu je v regionu málo práce.

Frustrace vzrůstala celá desetiletí, až nakonec v roce vypukla otevřená rebelie. Nejen diolové, ale všichni obyvatelé Casamancy se připojili k boji za nezávislost regionu a za vznik nezávislého státu. Což se ústřední vládě v Dakaru samozřejmě nelíbilo a občanská válka byla na světě. Do Casamancy přestali jezdit turisté, doprava byla přerušena, platil zákaz nočního vycházení a tisíce lidí zemřely, zabity rebely i vojáky. Postupně, spolu s tím, jak stoupala nespokojenost obyvatel s válkou, se rebelové přeměnili v bandity a od přelomu tisíciletí došlo jen k několika loupeživým útokům. Nicméně touha po nezávislosti nezmizela a chování centrální vlády se také nezlepšilo. Casamanca je nadále frustrovaná.

Nejširší nabídku průvodců a map Senegalu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Prázdné rezorty a zpustošený venkov

I když už válka skončila a rebelové nejsou každodenní hrozbou, problémy s nimi neskončily. Proběhlo několik útoků na vesnice, pravděpodobně kvůli zásobování. Některé sousední země, jako například Guinea-Bissau, nepřestávají dodávat loupeživým skupinkám zbraně a toleruje jejich přítomnost u hranic, nebo za hranicemi. Senegalská vláda tak má problémy je vypátrat a vypořádat se s nimi. Nad celou oblastí se tedy stále vznášejí obavy z další eskalace problémů a násilí.

Pro návštěvníky tu žádné nebezpečí nehrozí. Rebelové na cizince neútočí, a tak se turismus v regionu, důležitý zdroj financí, pomalu obnovuje. Jeho největší hrozbou jsou developeři, kteří se při začátku krize přestěhovali na seber země, k Saint Louis, kde obnovili své rezortové panství. Zcela logicky, obnovení zájmu u čarokrásnou Casamancu by jim mohlo ohrozit zisky, a tak proti němu lobují, jak se dá a brzdí přísun peněz a investic. Takový je ale svět, odvrácená tvář turistického ruchu.

Místní lidi, vesničané, mají trochu jiná trápení než zaměstnanci rezortů. Po dlouhé občanské válce jim kromě ozbrojených banditů také zbyla zaminovaná pole. Podstatná část úrodných polí Casamancy stále čeká na odminovací skupinky, které ale postupují žalostně pomalu. Zájem těch, kteří se starají o napravení poválečných škod se v poslední době přesunuje spíš na Blízký východ, zatímco stará africká bojiště upadají v zapomnění.

Casamanské příhraničí je toho živým důkazem. Nejčastější obětí výbuchů jsou samozřejmě děti, ženoucí se za míčem nebo za uprchlým kůzletem. Ztráta končetiny je v zásadě tím nejlepším, co je při kontaktu s minou může potkat. Většina jich vůbec nepřežije.

Dalším problémem regionu je také jeho lpění na starých tradicích. Pamatujete si na rýži z druhého odstavce, která se neprodává? Není to kvůli tomu, že by tato výborná, krátkozrnná pochoutka neměla svá odbytiště. Je to kvůli animismu, který i mezi místními muslimy a křesťany stále hraje roli. Prastará víra totiž učí, že vypěstovaná rýže patří rodině a nesmí být nikdy prodána. Úspěšnost muže se určuje podle toho, že dokáže svou rodinu zabezpečit rýží, která je hlavní místní potravinou. Kvůli špatně nastaveným podmínkám to mnoho mužů nedokáže a zároveň si nemůžou rýži od nikoho opatřit.

Občas jim ji tajně daruje některý z tradičních vůdců, jindy si ji musí tajně a potupně koupit, z dovozu. I když má rodina svojí rýže dost, nemůže ji prodat jiným a nemůže ji nabídnout do obchodů a restaurací. Mužova rýže patří jen jemu a jeho blízkým. Tak praví prastará víra. A jak je to s těmi spálenými palmami? Ty se přeci musí spálit, aby na jejich místě vznikla rýžová pole. Populace i na vzdor migraci roste, a jak už víme, rýže je více než olej a kokosy, a tak dnes a denně další stromy lehají popelem. Takový je poválečný, tradiční, začarovaný kruh života v Casamance.