V občas bouřlivé Ferganské kotlině

V poslední době je bohužel nechvalně známá skrz islámistická hnutí, kvůli nimž zde hrozí nebezpečí vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Z pohledu návštěvníka je však Ferganská kotlina všedních dnů místem mírumilovným a pohostinným.

Ani autobusy tam nejezdí

Podobně jako Českou republiku obklopují Ferganskou kotlinu ze všech stran hory: ze severu a západu pohoří Čatkal (výběžek Tian-Šanu), z jihu a východu Pamir. Na cestě z Taškentu přejíždíme přes pohoří Čatkal, které kotlinu zcela odděluje od zbytku Uzbekistánu. Hory jsou to dramatické, silnice naštěstí překvapivě široká a kvalitní. Pod sedlem Kamčik (2267 m n.m.), nejvyšším bodem cesty, dokonce projíždíme novým tunelem. Kvůli velkému převýšení nejezdí do Ferganské kotliny ani autobusy. Zbývá buď letecké spojení, pomalý vlak přes území Tádžikistánu, nebo nejobvyklejší sdílený taxík, v jakém jedeme i my společně se dvěma ženami.

Jedna vyřizovala v hlavním městě nějaké formality. Má dlouhou muslimskou tuniku a šátek a pozvala nás po cestě na vynikající chlazený kefír. Druhá to se svou vírou v islám moc nepřehání a vrací se z pohřbu. Zatímco ta první si pochvaluje dnešní kapitalismus, druhá vzpomíná na staré sovětské časy – jako prodavačka ze stánku u silnice si teď totiž prý moc nevydělá a lepší práce je v Uzbekistánu zoufale málo. Obě zaujala naše návštěva Buchary a Samarkandu, kde samy ještě nikdy nebyly, takže zcela zjevně je pro ně tato cesta až za hory do Tašketu nevšední událostí.

Řidič je na taxíkáře neobyčejně sympatický, dokonce nedal za jinou a zaplatil za nás na odpočívadle vodu. Pravda, my mu zas zaplatili za oba 10$ za cestu do Kokandu v tvrdé měně – Uzbeci mají mnohem radši dolary než svoje sumy (uzbecký sum).

Země zaslíbená

Po třech hodinách sjíždíme do totálně placaté krajiny plné polí a sadů. Pěstuje se zde bavlna, obilí, kukuřice, tabák, vinná réva, míjíme sady jabloní a meruněk, ve škarpách se pasou krávy. Jsme z toho mírně v šoku, protože z hlediska klimatu a ekonomické vyspělosti je vše hned na první pohled v ostrém protikladu k západní nepříliš rozvinuté pouštní části Uzbekistánu. Ferganská kotlina sice tvoří jen malý zakroucený přívěsek na mapě této republiky, ale představuje (společně s Taškentem) hlavní motor celé její ekonomiky.

Její velká úrodnost a bezpečná hradba hor vždy tvořily perfektní předpoklady pro vznik státu. Už staří Řekové a Peršané zmiňují ve svých pramenech z 2. st. př. Kr. bohatou říši ve Ferganské kotlině. Obchod na Hedvábné stezce, jejíž hlavní trasa procházela právě tudy, potom přinesl další rozkvět. Města Kokand (Uzb.), Andižan (Uzb.) a Özgön (Kyrg.) se stala jejími nejvýznamnějšími obchodními uzly. Z významných státních útvarů, které ve Ferganské kotlině vznikly, stojí za zmínku například Ferganský stát v čele se slavným Baburem (15. st.) nebo Kokandský chanát (18. – 19. st.).

Díky své neobyčejné úrodnosti stála vždy Ferganská kotlina v popředí zájmu okolních mocností. Její bohatství si uvědomili i Rusové a proti jejich touze hradba hor nestačila. Ruský generál Kaufman dobyl v roce 1876 Kokand jako poslední z uzbeckých států po Taškentu, Samarkandu, Buchaře a Chivě.

I pod Ruskou nadvládou projevovala Ferganská kotlina snahy o politickou nezávislost, takže nakonec Stalin přerozdělil toto kompaktní území mezi tři svazové republiky (Uzb., Tádž., Kyrg.), jejichž hranice se zde od té doby proplétají neuvěřitelně komplikovaným způsobem.

Velký problém dnes představují radikální islámistická hnutí, jejichž aktivity jsou drženy na uzdě všemi třemi státy jen s nejvyšším úsilím. Nebezpečí vypuknutí ozbrojeného konfliktu hrozí neustále.

Kokand

V uzbecké části Ferganské kotliny jsme na naší cestě po Hedvábné stezce navštívili čtyři města: Kokand, Ferganu, Margilan a Andižan.

První z nich, Kokand, leží v západní části kotliny hned pod horami. Jeho centrum působí velmi příjemně, ovšem překvapují nás zde mnohem větší rozdíly ve společnosti, než jsme pozorovali v západní části Uzbekistánu. Například v jedné cukrárně spolu sedí holka v šátku zahalená od hlavy až k patě v černém a vedle ní kamarádka s krátkými šaty na ramínkách. Nebo po jedné straně ulice jede chlap s nejnovějším Mercedesem, zatímco na protější straně veze stejně starý chlap na nosiči svého oprýskaného kola staženou hovězí hlavu bez spodní čelisti zubama nahoru (opravdu chuťovka). Nebo na jednom konci mešity paní se zlobivým chlapečkem telefonuje z mobilu, na druhém dává žebračka nemluvněti pít vodu z víčka od pet láhve a krmí ho předžvýkaným chlebem. Více o Kokandu a jeho památkám si můžete přečíst v samostatném článku „Město větrů“.

Fergana a Margilan

Dále na východ leží Margilan, poměrně konzervativní město s několika pěknými mešitami, pestrým bazarem a významnou továrnou na ruční výrobu hedvábí. Tato cenná látka se zde produkuje zřejmě už od 4. st., takže nepřekvapí, že právě Margilan je po stovky let centrem uzbecké produkce hedvábí a obchodu s ním. Bude mu věnován samostatný článek „Hedvábí v Uzbekistánu?“.

Na Margilan v podstatě navazuje město Fergana (dříve Nový Margilan), dnešní středisko uzbecké části kotliny. V tomto velkém městě kromě ubytování, bazaru a točeného piva nic zvláštního nenajdete. Za zmínku ovšem stojí naše ubytování, protože paní domácí nám prozradila spoustu zajímavých věcí o životě ve Ferganské kotlině.

Ubytování v soukromí

Ve Ferganě jsme našli „kvartír“, což znamená, že rodinka ve svém činžovním bytě pronajímá dva pokoje a hosté s nimi jednoduše bydlí. Protože vždy v létě zde mívají problémy s vodou, cena padá až na 5$/os. včetně snídaně a večeře.

Paní Šerzonová je 32letá sympatická Uzbečka, která učí angličtinu na ruském gymnáziu, takže s ní můžete konverzovat ve třech jazycích. Povídáme si ale celkem schizofrenním způsobem – plynulým přecházením mezi ruštinou a angličtinou.

* Pochvaluju ji, jak je skvělé, že mluví i anglicky, protože naše ruština je přece jen bídná. Ona nám vysvětluje: „Učila jsem se společně se svými bratry, protože je to perspektivní. Starší bratr překládá z angličtiny a mladší dělá průvodce v Turecku v Antalyi, ten umí i výborně turecky.“

* Taky rozumíte turečtině, když je uzbečtině tak blízká?

„Ano, když mluví Turek pomalu, tak rozumím docela dobře. Nám se dá turečtina naučit celkem snadno.“

* Tady ve Ferganě přece vypuknul konflikt s tureckou menšinou začátkem 90. let. Jaké to tehdy bylo?

„Ano, to bylo hodně zlé. Ten konflikt byl ale uměle vyvolaný zvenčí. Všichni Turci pak odešli a byl zase klid. Ale je to škoda, normálně jsme tu s nimi žili bez problémů. Stejně jako teď, a to tu bydlí kromě nás Uzbeků spousta Rusů, Tádžiků a nějací Korejci, Kyrgyzové a Kazaši. Mezi Turky jsem měla řadu přátel.“

* Žije se vám líp teď nebo to bylo lepší za Sajuzu? Lidé si nám často stěžují, že dnes není práce.

„No jasně, že teď. Když chceš pracovat, vyděláš si. Práce není moc, takže je potřeba nebát se měnit profese. Třeba můj manžel byl řidič autobusu, ale teď dělá u policie. Bohužel kvůli službám není pořád doma. Jinak uzbecká ekonomika po rozpadu Sajuzu stoupá – jenom ne tak rychle jako u vás,“ směje se.

* Když vám tady komunisti pozavírali mešity, kam se lidi chodili modlit?

„Dvě věci Rusům nikdy nezapomenu. Za prvé: neznám naši historii. Za nás se tehdy neučila, cpali nám jen Lenina a Marxe a například o Timurovi tvrdili, že byl loupežník (pozn. autora: sovětské tvrzení je částečně pravdivé). Tak se učím uzbeckou historii teprve teď se synem. No, a za druhé: brali nám naši víru! Lidé se ale stejně scházeli v malých mešitách nebo potajnu v soukromí. Dneska chodíme každý pátek do mešity a naše babička čte každý večer z Koránu, často k ní chodíme. Mimochodem ona byla v roce 1981 na zájezdu u vás v Praze, moc se jí tam líbilo.“

* Měli jste nějaké problémy s režimem?

„Snažili jsme se neprovokovat. Ale třeba moje teta chtěla vždycky otevřít rodinnou školu pro děvčata, aby se naučila, jak se starat o domácnost, ale komunisti jí to nikdy nedovolili. Podařilo se jí to až v roce 1995.“

Poslední uzbecké město

Andižan je nejvýchodnějším uzbeckým městem ležícím na hranicích s Kyrgyzstánem. Od 9. st. býval nejdůležitější zastávkou Hedvábné stezky ve Ferganské kotlině. V 15. st. se zde narodil a vládl Ferganě velký Zahiruddin Babur před svým odchodem do Indie. (Mimochodem jeho vnuk byl architektem indického Tádžmahálu.)

Dnes je Andižan moderním městem, které kromě zemědělství živí i automobilka Daewoo na jeho předměstí. Právě proto jezdí po městě jako MHD místo obvyklých velkých maršrůtek malinké Daewoo Damas, tzv. „vajíčko“. Jedním takovým jedeme do centra, zatímco nám v pokladně avtovagzálu (autobusové nádraží) hlídá batohy chlapík, co sloužil za Sajuzu v Milovicích. Řidič nám pohodově komentuje, co vidíme – vyhlídková jízda a ještě za protekční nižší cenu než má uvedenou na okýnku. K vidění jsou ale jen moderní budovy, protože město bylo srovnáno se zemí při katastrofálním zemětřesení v roce 1902.

Po návštěvě Páteční mešity, jediné historické budovy ve městě, která jako zázrakem zemětřesení přestála, jdeme na oběd. Vybíráme langman (něco jako řídký guláš, ovšem s koprem, který ostatně ve Střední Asii dávají do všeho). K tomu si dopřáváme pivo – jedno z těch, jejichž láhev z čirého skla vypadá jako od sirupu. Samozřejmě ho nebudeme pít z láhve, mohutná servírka nám svoji upracovanou pravicí podává čajové kalíšky. Takový byl náš poslední oběd v Uzbekistánu, z Andižanu totiž míříme ke kyrgyzským hranicím a pak do města Oš v kyrgyzské části Ferganské kotliny.

Praktické

Ubytování: Hojayev Šerzon, ul. Šakirovoy 10 (místní ji znají pouze pod starým jménem Bernirska!), tel.: 232100, e-mail: daniol26@yahoocom, východně od hotelu Ziyorat 5. ulice vlevo, třípatrový činžák ve dvoře