Každý nigerijský check point stojí mnoho peněz a nervů. Někdy je dobré požádat o pomoc velvyslance. Nejjednodušší je ale zaplatit vojáka, který s vámi část cesty pojede a případné bandity odradí samopalem.
Hřebíky
Pár decimetrů za Makurdi, ještě jsme si ani neprotřeli oči, už tu byl další check point. Dva chlapíci v roztrhaných tričkách. Kartička Cross River State. Uuuž zase…
Chtějí peníze. Dohadování. Strčíme chlápkovi pět set naira. Půl hodiny v tahu. O dva kilometry dál – další check point. A pak další. Pokaždé se stejným průběhem – jakmile uvidí Anču, hodí na silnici ohřebíkovanou kládu. Zablokují tak silnici, ale není to pro ně problém – většinou jsme tam sami. Když někdo přeci jen jede, času dost dát kládu stranou – a Anču obestoupit. Dohadování, tahání peněz. Dáváme další pětistovky, protože přes hřebíky prostě nepřejedeme. Co pětistovka, to čtyři dolary. Cena za dva kilometry. Nás jich čekalo do Abuji ještě nějakých 300. Pochopili jsme dvě věci: zaprvé, že takhle se do Abuji nedostaneme, a za druhé, že modrá dodávka pohybující se před námi o nás dává echo. Jeden check point za druhým. Vypadalo to, že se celý přelidněný nigerijský národ vyhrnul z buše a každý si chtěl odnést naše nairy.
Agreement with goverment
Čtyři kilometry – další hozená kláda přes cestu. Zástupci okresu Cross River (většinou samozvaní) nám začínali lézt na nervy. Tentokrát to však přehnali: „Dobrý den, jak se máte, tady pro vás mám papíry, které musíte vlastnit, abyste se mohli pohybovat po naší silnici: Agreement with government.“ Nabízená pětistovka chlapa rozčílí – chce v přepočtu 170 dolarů! To zase rozčílí nás. Za chvíli už na sebe více méně řveme. Atmosféra je nakonec tak hustá, že urychleně vytahujeme okýnka a v autě se raději zamykáme.
V tom okamžiku oslizlí poskokové přirazí ke kolům hřebíky nadoraz. A další kládu dovalí k zadním kolům. Pastička na myši. Usadí se do stínu stromu a začíná napjatá hra kdo z koho. Nám je v autě docela nevolno. Je jasné, kdo je momentálně na silnici pánem. Co na silnici, v celé Nigérii. V celém vesmíru! Nevzpomínám si, kdy bych se v životě cítila tak bezbranná. Vydaná napospas zvůli nějakého hajzla.
Volat policii nemá smysl
Po několika pokusech se dovoláváme na ambasádu. Pan velvyslanec se starostlivě ptá: „Demolují vám auto?“ Kterážto otázka nám vysloveně vlije radost do žil. Když zjistí, že nedemolují, uleví se mu jen částečně. „Zatím,“ zamumlá a pokračuje: „Je potřeba, abyste se odtamtud dostali co nejrychleji. V hlavě se jim může vylíhnout ledacos.“ Navrhujeme zavolat policii „To nemá smysl. Trvalo by dlouho, než by přijeli. Za výjezd byste museli platit. Navrhuji, ještě jednou jim nabídněte 500 Naira.“
Nenažraný šéf banditů nechce ztratit tvář před narůstajícím chumlem přihlížečů a odmítá. „Dejte mi ho k telefonu,“ chce pan velvyslanec. Chlápek si do telefonu docela otevírá hubu. Když ale dostaneme velvyslance zpátky k uchu, zjistíme, že ani on není žádná měkota: „Řekl jsem mu, že je hajzl zasranej, a jestli vás okamžitě nepustí, že zavolám federály a pošlu na ně helikoptéry.“ Chlápek se náhle spokojí s tisícovkou. Mizí kláda, mizí osazenstvo – většina do buše, někdo do bílé toyoty. „Asi to bude nepříjemná cesta. Oni na to nemají právo, ale je to tady problém. Zkuste jim kdyžtak pohrozit federály, na to jakž takž slyší…“ Aha, tak ti v těch černých uniformách, co chtěli jen nějakou drobnost „samting for mí“, jsou tedy federální policie! Opatrně jsme si oddechli. Volíme taktiku pro další cestu: nezastavovat! Hodláme se přilepit za nějaký náklaďák tak, aby nás neviděli z dálky a nestihli nám hodit hřeby pod kola.
Další a další check point
Jenže za chvíli je tu další check point, ze kterého na nás mává skutečná uniforma. Raději zastavujeme. Policista žádá přezkoušení auta a vzápětí se odkudsi (z bílé toyoty!) vynoří nám dobře známí chlápci se svým Agreementem. Přezkušování Anči v podobě svícení, blikání a stírání je s ohledem na stav místních aut absurdní samo o sobě, leč mělo policistovi poskytnout záminku, jak nás zdržet. Původního gangstera nahradil nový, a tak to zkouším z jiné strany: „Hele, já vím, že to, co chceš, není legální. Ty víš, že to není legální. Nech nás být, ať to nemusíme hrotit.“
Jenže chlap trvá na svém. Zapojím veškerý svůj šarm a přihodím tisícovku. Šarmu si nevšimne, na tisícovku se chytí. Zároveň však trvá na tom, že papír má hodnotu 20 000. Hovor je svým způsobem přátelský, ale urputnost, s jakou dokáže za pomoci svých upřímných očí lhát, je bolestivá. Vymýšlí další argumenty, hrozí, mává papírem. Už chápu, že jejich přesvědčovacím schopnostem podléhají na celém světě tisíce lidí, aby pak splakali nad vybílenými konty. Všude jinde bychom se po takové době už shodli na nějakém kompromisu, ale Nigerijci zaslepuje oči vidina dolarů. Prachy, prachy! Jenže prohlídka končí, policistu další záminka nenapadá, a tak nás propouští. Hřebíky se v jeho přítomnosti nekonají.
Vyhráno? Kdeže.
Rozhodně to nebude Nigerijec, kdo tenhle boj vzdá! Opět auto našich nepřátel před námi. Záměrně nás brzdí, takže za deset kilometrů se podaří vhodit nám pod kola novou kládu. Dochází nám bezvýchodnost celé situace. Dokud z nás ty prachy nedostanou, tak nás nenechají. Máme snad zaplatit 170 dolarů? A co když se za několik kilometrů objeví další partička?! Když bude chtít, dáme jí třeba 300 dolarů!?! Vždyť je ani nemáme! Strach ustupuje naštvání pramenícímu z únavy a psychického vypětí; od rána jsme ujeli 60 kilometrů, přitom je skoro poledne. Pohybujeme se na nekonečné cestě někde uprostřed podělané země zvané Nigérie. Kdejaký hejhula s ostnáčem tady určuje pravidla. Kde jsi, evropská byrokracie?
Jakmile se k okénku přiblíží tvář mladíka, skoro kluka, kterého jsme ještě neviděli, vykloním se z okénka a náhle ze mě vyletí celá ta frustrace ve své nejsprostší podobě: „Tak hele, ty hajzle – píp-píp-píp, tihle dva pánové (ukážu na Drahoše a Jardu) se už hodně zlobí! Ty si teď strčíš ten svůj klacík pěkně do prdele a necháš nás jet. Počítám do pěti!“ Jarda podpoří moje slova svou anglickou troškou a pečlivě vyslovovanými federály. Mladík vyměkne a než k nám dorazí chlápci z toyoty, už zase jedeme. Kolikpak nicotných kilometrů nám to vyhrálo?
Zelené uniformy vědí
Vzápětí se objevuje další check point. Ale tentokrát jsou to zelené uniformy. Armáda! Juchů! Gestikulují, ať projedeme, my ale zastavujeme. Támhleti chlapíci nám právě hodili hřebíky před auto a chtěli na nás peníze, sdělujeme jim horečně. Vojáci se jen usmívají. Došlo nám to: oni vědí. Ale rozhodně je to netankuje. Prsty si kvůli nám pálit nebudou. Slušně prohodí něco v tom smyslu, že to je ošklivé a nesprávné. Přestáváme vojáky bavit, ale jako bychom se nakazili nigerijskou urputností. Podaří se nám vymámit doprovod! Rádi děláme na přední sedačce místo navelenému vojákovi – je urostlý a má samopal! Za tisícovku s námi pojede do nejbližšího města, což je asi třicet kilometrů. Dál si budeme muset poradit sami – ale my teď už víme jak!
Dá se říct, že tehdy jsme objevili jediný možný způsob pohybu po Nigérii a naše cesta tak mohla zdárně pokračovat. Ve městě jsme si vypůjčili dalšího vojáka, střídali jsme je na armádních check pointech nebo je dostávali jménem „country of Nigeria“ na policejních stanicích, pro jejichž kapitány byly naše vytřeštěné výrazy vítaným zpestřením běžného dne a možnost ukázat, kdo je tady pánem. Bez policejního samopalu vystrčeného z auta jsme se už nikdy nikam neodvážili a posledního vojáka jsme vysadili až na hranicích. Některým kapitánům se do zápůjčky nechtělo, ale naštěstí se nechtěli nechat zahanbit a jedno velkorysé gesto stíhalo druhé. Stálo nás to nějaké peníze, ale zaplatili jsme to rádi. Že by na tom oficiální složky státu nebyly morálně tak špatně? „Omyl, byli jste pro ně příliš malé sousto,“ zněla odpověď.
