V mrazivých roklích Grand Canyonu

Ledové probuzení

Matěj říkal, že v noci může jít někdy teplota k nule a tomu odpovídalo i naše vybavení. A opravdu, někdy šla teplota až k nule – jinak bylo tak mínus osm…

Ještě v L. A., cestou z letiště, nikdo nic netušil. Modré nebe, horké slunce, kolem dálnice palmy a v dálce bílý nápis Hollywood. Prostě továrna na sny. Do rána se sen rozplynul ve sněhové vánici.

Několik následujících dní jsme splouvali kaňonem; ve dne jasno a teplo, v noci jasno a mráz. Pak se staly pravidlem překvapivé a náhlé noční poryvy prudkého vichru, který boural stany i kuchyňskou plachtu. Nenechali jsme se odradit a pluli dál. Možná bychom se i odradit nechali, ale v Grand Canyonu neexistuje možnost se vrátit. Jakmile jsme vyrazili po proudu Colorada, nezbývalo než odpočítávat každý z dvaceti dní mezi skalními stěnami a mít radost čistě jen z toho, že není hůř.

Od pátého dne ranní lokální vichřici doplnila krátká průtrž mračen. Řeka zhnědla, zmohutněla a ráno jsme se probouzeli do světa zasněžených horských vrcholků. Přes den sníh pomalu roztával, aby se ráno na okolních skalách a svazích objevil znovu. Každý den o kousek blíž.

Už i optimisté ztráceli základní rys své osobnosti a začali se – optimisticky – přiklánět k názoru, že teplo je abstraktní pojem a sluníčko pohádka pro děti.

Na celém čtyři sta padesát kilometrů dlouhém splouvaném úseku Grand Canyonu je jeden most a jedna hospoda – Phantom Ranch. Tomu odpovídají především ceny. Přesto během velmi krátkého pobytu v putyce prošly kaňonem dvě sněhové přeháňky. Při cestě k raftům jsme uspořádali neformální koulovačku a postavili prvního arizonského sněhuláka. I pesimisté začali uznávat, že situace se už bude jen zlepšovat, prostě proto, že hůř už být nemůže…

Ráno začal foukat silný ledový protivítr.

Potkali jsme velkou skupinu Američanů, většinou důchodců, z nichž mnozí jeli Grand Canyon už třicetkrát. Chvíli jsem přemýšlel, jestli by mě vůbec bavilo jet tolikrát to samé, než mi došlo, že já taky jezdím každý rok Vltavu, někdy i víckrát, a ještě mě to neomrzelo.

Nahoře na arizonských pláních nad okrajem kaňonu zatím napadly tři fíty sněhu, asi metr. To se nepřihodilo už dobře sedmdesát let, protože to nikdo z důchodců nepamatoval.

„A přitom únor je tady tak krásný měsíc!“

Pěšky přes hory

Byli jsme tam především od pádlování, ostatně rafty byly naším dopravním prostředkem, ale i přesto jsme si tu a tam odběhli do skal. Ale ať to byla soutěska Silver Grotto, amfiteátr v Matkatamibě nebo indiánské sýpky Nankoweap, pořád jsme se drželi jednou rukou lodi.

Až konečně v místech, kde mocný proud Colorada tvoří velký meandr, jsme se rozhodli poslat naložené rafty s minimální posádkou po řece a sami „přejít přes hory“ (jinak též starý zápaďácký výraz pro smrt).

Ráno nevypadalo nadějně. Pršelo před snídaní, mrholilo při snídani, lilo při balení. Navzdory tomu jsme v půl deváté vyrazili do bočního kaňonu Tapeatse creek. Živá říčka s čistou vodou, skákající po kamenech, ostře kontrastovala s kalnou hnědou masou Colorada. Stezka se vinula mezi placatými kaktusy zvanými „bobří ocasy“ a baňatými dlouhoostnantými kaktusy jménem „tchýnino křesílko.“ Pak uhnula do ještě menšího bočního kaňonu, opustila Tapeatse a začala stoupat vzhůru. A teď se teprve začaly ukazovat věci!  Z nízkých černých mraků začaly vystupovat  hustě zasněžené protější kopce. Údolí Tapeatse creeku z výšky vypadalo jako samotný Grand Canyon a snad bych si sám nebyl jistý, kdybych od něj zrovna nepřišel. Z bočních stěn vyvěraly mohutné vodopády a řítily se do údolí.

Pokud jsme čekali – a opravdu to tak dosud vypadalo – že se počasí bude zlepšovat, tak na horském hřebenu nezbylo než si přiznat, že do Arizony vtrhla zima se vším všudy. Mezi skalami v horském sedle táhly cáry mlhy a z nich se začaly sypat velké sněhové vločky. Jakoby se z nebe snášeli hotoví sněhuláci. Zasněžené kaktusy vypadaly komicky i strašidelně. Bohužel náš plán uspořádat epochální setkání velikostně srovnatelných kaktusů a sněhuláků ztroskotal na tom, že nikdo neměl mrkev.

Do mlhy se prostírala pláň podobná krkonošskému hřebenu, a to včetně tyčového značení. Bližší průzkum ale ukázal, že nejde o tyčování, ale náhodně rostlé megastonky aloí.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Deer Creek – kaňon v kaňonu

Cesta dolů byla mnohem prudší, ale taky jednodušší a rychlejší. Moc hezká strmá pískovcová rokle nás svedla do horního údolí, odkud tekl potok zpátky k Coloradu. Voda, vyvěrající v Deer Creeku byla překvapivě teplá.

Nápad na koupel v teplé vodě na sebe po jedenácti dnech v divočině nenechal dlouho čekat.  Odrazující byl především chladný vzduch, ostatně před chvíli sněžilo, ale umýt se v tom dalo – naměřili jsme 16°C – a úplně to stačilo, aby mi pak až do večera už nebylo teplo.

Vraceli jsme se ke Grand Canyonu po proudu Deer Creeku, brzy jsme ale zůstali vysoko nad potokem. Voda se zařezávala stále hlouběji do měkkých vrstev pískovce, až tekla soutěskou snad patnáct metrů hlubokou a několik set metrů dlouhou. Deer Creek se prohlodal pískovcem až na tvrdý vulkanit, co zúžil celý Grand Canyon na šířku dvou raftů. Zbývající výškové metry překonává vodopádem, který padá do azurového jezírka přímo mezi naše rafty.

Přešli jsme „přes hory a vrátili se zpátky“.

Konec sněhuláků v Arizoně

Ještě pět dní jsme se potýkali s periodickými slejváky, sněhovými přeháňkami a nočními mrazy. Vyrazili jsme ještě na jednu túru v Granite Parku vysoko nad hladinu Colorada, kde jsme ze zbytků sněhu postavili posledního arizonského sněhuláka. Závěrečné čtyři dny plavby proběhly v horkém slunečném počasí, kdy jsme se rukavicím a péřovým bundám smáli stejně, jako ještě před několika dny kraťasům, kšiltovkám a trikům s krátkým rukávem. Nakonec, únor v Grand Canyonu je opravdu nádherný měsíc.

Jen je při tom trochu zima.