Žena má hodnotu dobytka, muži uznávají mnohoženství a na uvítanou se napijete krve z kravské rány. To je výjimečný život v masajské vesnici Engang esoit.
Do Keni přijíždíme v období krátkých dešťů. A jak jsme se jim doposud vyhnuli, tady nás pár „malých“ přepadává. Sjíždíme od Viktoriina jezera dolu k Maasai Mara. Cesta je zablácená a samá kaluž. Slunce zapadá a nikde na obzoru žádný kemp, kam bychom složili hlavu. Zastavujeme na misii, prosíme, zda by nás nenechali někde za plotem přenocovat. Keňa je jedna ze zemí, kde si netroufneme kempovat v buši.
Zase začíná pršet, pod plachtou se pokouším připravit večeři – guláš z velbloudího masa, zatímco René se zapomněl u sklenky šnapsu s otcem Selempem, hlavou misie. Nocujeme v normálním stanu, do toho na střeše auta nám dost zatéká.
Ráno se po snídani loučíme s celou misií včetně masajského válečníka Metemeho, ale daleko se nedostaneme. Selempo nás zve, abychom s nimi strávili několik dní. Zajímá je naše cesta po Africe a také by nám rádi přiblížili jejich kulturu a okolí. Jsou to masajové… Kdo by takové nabídce odolal. Večeříme ugali (hustá kukuřičná kaše), na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík a k tomu nyama choma (pečené maso na ohni) z kozy, kterou Masajové zabili na naši počest. Během 50ti minut se koza z chlívku dostala až pod ruce výborné kuchařce z Tanzánie. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.
Půlkilové avokádo a vypasená koza
Měli jsme zájem nahlédnout do nějaké masajské vesnice. Selempo nám doporučuje jednu kousek od řeky Mara, vesnice „Engang esoit“ (volně přeloženo – vesnice u velkého balvanu). Do vesnice z misie se dostaneme jen přes místní trh a dále po cestě, která vede téměř po okraji srázu nad nejznámějším parkem Maasai Mara.
Na trhu se zastavujeme, nakoupit něco našim krátkodobým domácím. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice. Domorodci na nás koukají jako na něco neobvyklého, ale barva naší kůže nemění nic na cenách za ovoce a zeleninu, které nakupujeme.
V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení nabízejí kozy, krávy a drůbež. Pozornost se okamžitě od dobytka obrací k nám, ty smělejší a lepší prodejci už nám nabízejí jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.
Pokračujeme do Engang esoit a cestu nám křižují zebry, žirafy, antilopy a blíže k parku také pakoně a buvoli ba i sloni. Safari zadarmo, to se tady v Keni jen tak nenaskytne. Evidentně tu vládnou i predátoři, neb tu a tam se objeví roztahané kosti nebo lebka antilopy. Pod stromem se válí hyena.
Exkurze masajskou vesnicí
Dojíždíme do vesnice, předáváme vzkaz, co náčelníkovi posílá Selempo a už nastupují ženy a zpívají uvítací song. Ach tak, je to turistická vesnice a mají už připravený svůj program. Trochu nás to mrzí, nejsme zrovna z těch, kteří navštěvují nacvičené vystoupení, máme raději autentické spontánní setkání.
Mluvčí vesnice se nás ujímá. Procházíme se usedlostí BOMA. Vysvětlují nám strukturu vesnice. Vesnice je obehnaná hustým plotem z trnitých větví, jako ochrana před divokou zvěří a nepřáteli. Maňaty (chatrče) jsou rozestavěné do kruhu, větší obývají dospělí a menší děti. Uprostřed je místo, kam zahání dobytek na noc.
Počet vchodů znamená počet rodin ve vesnici a počet domů v kruhu zase počet vdaných žen. Maňaty jsou většinu kulaté, stavebním materiálem jsou kůly jako konstrukce, na které nanášejí směs bahna a kravského lejna, někde přidávají slámu, nejspíš jako izolaci. Střecha je vyrobená ze silné slámy.
Maňaty stavějí ženy spolu s jejich matkami před svatbou pro sebe a svého muže. Muž nevlastní žádný dům, přebíhá od manželky k manželce. Děti mají své domovy v zadní části vesnice, kde uprostřed je postavená tzv. soudní síň, místo pro porady a soudy, kam není ženám povolený vstup. Kousek dál je suchý záchod.
Kráva je víc než žena
Zajímá nás jak to vlastně žena u Masajů má? Ženy jsou barevně oblečené a velmi bohatě zdobené. Masivní náhrdelník na krku nemá pouze funkci ozdoby, ale je to taková občanka – určuje kolik ženě je, z jaké rodiny pochází, zda je vdaná a kolik má dětí. Dětí mohou mít mnoho, ale pouze s jedním manželem.
Vdát se v životě mohou jen jednou a na vdávání jsou připravené obřízkou, která je ze světa dětí uvrhne do drsného světa dospělé ženy. Obřízku, ačkoliv je to drsná tradice, musí podstoupit každá dívka, bez obřízky ji žádný muž nebude chtít. Muži si tento zákrok odůvodnili tak, že pokud žena je obřezaná, nebude chtít jiného muže za účelem rozkoše. Je to zvláštní vysvětlení, pro mě jednoznačně nepochopitelné a nepříjemné, ale k africkým ženám ve spoustě zemí to prostě patří.
Za to takový masajský dospělák může mít žen, kolik chce, dokud mu na nákup manželek dobytek vystačí. Žena zastává většinu práce, včetně péče o děti a nemá žádná práva. V mnoha různých kmenech po Africe nemá žena žádnou hodnotu, dobytek je cennější než křehké stvoření.
Nejširší nabídku průvodců a map Keni (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Muži jsou bohové
Muži mají mnoho práv a málo povinností, zastávají jednodušší funkce. V 15ti letech je čeká obřízka, nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí až jako dospělák a pro vstup do světa dospělých je třeba vlastnoručně zabít lva. To je, respektive to byl, tradiční rituál, ovšem dnes se tradice musela pro ochranu zvěře zrušit. Dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.
Masajská medicína
Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách.
Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.
Ženám vstup zakázán
S Metemem projíždíme okolí a jeho pozemky. Cestu nám křižují antilopy. Kousek od jeho vesnice se z buše line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Místo a rituál výhradně pro muže. Žádná žena, aspoň ta domorodá, nemá na toto místo přístup.
Je to rituální tajné místo v buši, kde se sejdou jen muži, zabijí, v tomto případě krávu, a po té si celý den za diskuse o situaci ve vesnici a v kmeni pochutnávají na různě připraveném mase. Žena jednak nemá žádné slovo v diskusích a také nesmí vidět, jak muž žvýká stravu, neboť je to hrdý válečník!
Na několika velkých ohništích stojí veliké hrnce, ve kterých to bublá a klokotá, nad jedním ohništěm jsou zapíchané klacky, na kterých se griluje nyama choma (grilované kusy masa). V jednom koutě sedí skupinka starších a o něčem živě diskutují. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene a navíc přítomnosti ženské. Nějak přivírají oči, nechávají mě tam, ale nekomunikují se mnou.
V druhém koutě jeden z válečníků opracovává kravskou kůži. Výborné libové maso sní chlapi a ženám a dětem zůstanou vnitřnosti a v lepším nějaká ta spodní noha. Je ale pravda, že se zpracuje prakticky celé zvíře. Z grilovaných kusů voňavého masa si velkým nožem odřezávají kusy a konzumují je. My žádný takový nůž nemáme, maso nám tedy krájí a servírují na připravené větvičky aromatického listí. Bez koření a soli a přece chutnalo báječně.
Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány krávy.
