(Čtvrtek, 3.listopadu 2005)
Do Etiopie letíme přes Súdán a pohled z letadla není zrovna radostný. Pouze klikatící se Nil si prodírá cestu vyprahlou súdánskou pouští. Nikde žádné cesty ani stavení. Nil měří 6671 kilometrů a je nejdelší řekou Afriky. Nil má dva prameny – Bílý Nil a Modrý Nil. Obě tyto řeky se stékají u Chartúmu. Bílý Nil je sice delší, Modrý Nil je však mohutnější.
Hornatá Etiopie vypadá oproti Súdánu mnohem veseleji. Etiopská vrchovina je pestřejší a zelenější. Dokonce i políčka na jejich svazích jsou upravená a je vidět, že se o ně lidé starají, což pro nás bylo to největší překvapení.
Pěstují se zde sice jiné plodiny než u nás, nejčastěji je to sorgo a teff, z něhož se připravuje místní placka indžara, celkový úrodný obraz nám ale nejde dohromady s představou Etiopie jako druhé nejchudší země světa, sužované hladomory.
Hladomory měly v roce 1974 dokonce značný podíl na svržení posledního etiopského císaře Haile Selassieho a vzniku Etiopské republiky. Etiopská císařská dynastie přitom patřila k nejdéle fungujícím královským rodům na světě a svůj původ odvozovala přímo od krále Šalomouna.
Na polích vidíme pracovat převážně děti. Ty také nejčastěji pasou krávy, ovce a kozy. Jelikož průměrný věk je v Etiopii pouze kolem 40 let, tvoří děti do 15 let téměř 50 % obyvatelstva a jsou hlavní pracovní silou. Každá žena porodí v současné době asi sedmkrát, ještě před 10 lety to bylo dokonce devětkrát.
Děti dělají rovněž "živé strašáky". Posedy uprostřed polí jsou určeny k tomu, aby na ně vylezly a odháněly ptáky.
Lalibela
(Pátek, 4. listopadu 2005)
Po noci strávené v Addis Abebě letíme hned ráno přes Bahir Dar a Gondar do Lalibely. A opět překvapení – etiopské aerolinky jsou velice spolehlivé a rychlé, letiště sice jednoduchá, ale čistá a účelná. Většina spojů startuje spíše dříve než později.
Letiště v Lalibele leží v nadmořské výšce 1800 metrů n.m. a nachází se asi 25 kilometrů od města. Samotná Lalibela je ve výšce 2620 metrů n.m. a byla hlavním městem dynastie Zagwe. Poslední královna Aksúmu si vzala zakladatele tohoto rodu a společně založili novou metropoli. Tenkrát se ovšem město jmenovalo Roha a doba jeho největší slávy nastala koncem 12. a počátkem 13. století za vlády krále Lalibely, po němž byla potom pojmenována.
Král Lalibela a jeho následovníci také postavili ve městě a jeho okolí řadu skalních a jeskynních chrámů, které jsou dnes zapsány na listině světového dědictví UNESCO. Cesta k nim se na mnoha místech opravuje. Dříve totiž dával stát lidem peníze jako podporu, teď musí něco udělat, například zpevnit kus stezky.
Lalibelské chrámy
Chrám Naakuto Leab /:neakuto láb:/ postavil čtvrtý panovník rodu Zagwe koncem 13. století a je to poslední z chrámů této dynastie. Jedná se o jeskynní chrám, choulící se pod strmým skalním převisem. Voda, stékající dolů po skále, se zachycuje do kamenných korýtek, protože je považována za posvátnou.
Chrám přísluší etiopské ortodoxní církvi a mezi jeho poklady patří také 700 let staré spisy. Vzácné kříže a hůlky jsou dary významných panovníků a metropolitů. Hůlky zde kněží dodnes používají a opírají se o ně při dlouhých, často až sedmihodinových bohoslužbách.
Lalibela má 10.000 obyvatel a spíš než město připomíná rozlehlou vesnici. Typické kruhové etiopské domy se nazývají tupuri, někdy jsou kamenné, ale nejčastěji ze dřeva a hlíny. Dokonce i řada kostelů má kruhový tvar.
Král Lalibela chtěl přitom původně vystavět na tomto místě Nový Jeruzalém. Vytvořil zde proto údolí Jordán a vybudovat dvě skupiny chrámů. Severní skupina obsahuje šest chrámů, východní má chrámů pět. Jejich výstavba trvala celkem 24 let.
Chrámy lze obecně rozdělit do tří skupin – monolitické, polomonolitické a jeskynní. Nejvzácnější jsou chrámy monolitické, protože jejich stavba byla nejnáročnější. O stavbu se vlastně ani nejednalo – chrámy byly vytesány do skalního podkladu shora a to včetně vnitřní výzdoby. Tesařská práce musela být velice přesná a náročná, protože žádná chyba se nedala při použití tohoto postupu opravit.
Severní skupina chrámů
Největším chrámem severní skupiny je Bet Medhane Alem (Chrám Spasitele světa). Jedná se zároveň o nejdelší chrám tohoto druhu na světě. Chrám má 72 pilířů a tři vchody, symbolizující svatou trojici. Jeden je mužský, druhý ženský, třetí pouze pro kněží. Okna jsou dvou typů – horní v aksúmském stylu, dolní mají tvar řeckého kříže.
Rovněž uvnitř se skládá chrám ze tří částí a je možno jej přirovnat ke klasické bazilice – dvě boční lodě jsou určeny mužům a ženám, hlavní loď je pro kněží. Hlavní oltář směřuje v etiopských kostelech vždy k východu.
Etiopie se stala po Arménii druhou křesťanskou zemí na světě. Křesťanství zde bylo přijato za státní náboženství již ve 4. století a lidé vyznávají pravoslaví. Od jiných ortodoxních náboženství se však v lecčems odlišuje. Etiopané věří, že je v jejich zemi ukryta posvátná archa úmluvy, kterou sem dopravil kolem roku 1000 př.n.l. z Jeruzaléma Menelik, syn krále Šalomouna a královny ze Sáby. Archa byla nějakou dobu uchovávána také v Lalibele (možná právě v chrámu Bet Medhane Alem), nyní se nachází v Aksúmu.
Ve většině etiopských chrámů je proto za plentou uložen tzv. tabot, což je kopie archy úmluvy. Do těchto prostor nesmí kromě kněží nikdo vstoupit a samotná relikvie bývá vynášena z chrámu pouze jednou ročně při příležitosti svátku timkat. I během tohoto slavnostního průvodu je však tabot zakryt plátnem. Ostatní chrámové poklady vám ale kněz rád ukáže a vynese zpoza plenty na světlo. Mezi poklady chrámu Bet Medhane Alem patří také jeden z originálních křížů krále Lalibely, tzv. Zlatý kříž, který sem byl teprve nedávno vrácen z Belgie.
V Etiopii máte totiž jedinečnou možnost si doslova "ošahat" vzácnosti, které by jinde ve světě byly zamčeny za trojitým zámkem v refektáři muzea a vystavovala by se pouze kopie za temným sklem.
Lidé v Etiopii jsou natolik zbožní, že prakticky nedochází ke krádežím. Výjimku tvoří právě Zlatý kříž krále Lalibely, který byl ovšem odcizen na objednávku belgického sběratele.
Díry ve skále kolem chrámu sloužily původně jako hrobky mnichů. Dnes jich využívají poustevníci k meditacím. Mniši, kteří je obývají, si od nás nechtěli vzít žádné peníze, žádali pouze jídlo. To jsme s sebou ovšem neměli, takže nám nezbylo nic jiného, než je obdarovat alespoň bonbóny.
Následuje trojice chrámů Chrám panen, Chrám P. Marie a Chrám sv. Kříže. Stěny největšího z nich, Chrámu P. Marie, zdobí různé druhy křížů a to včetně kříže hákového. Malý venkovní bazén se používal jako křtitelnice.
Chrám Bet Meskel /:bet meskal:/ (Chrám sv. Kříže) je malý, proto se modlívalo také venku. Ani tady samozřejmě tabot neuvidíme, lze si ale prohlédnout tabernátor, což je schránka na svátosti.
Nejkrásnější vnitřní výzdobu má Bet Maryam (Chrám P. Marie). Jedná se vůbec o první chrám, vybudovaný králem Lalibelou. Svatostánek je oproti ostatním navíc dvoupatrový – přízemí představuje samotný chrám, první patro má sedm místností, symbolizujících sedm nebí.
Bet Danaghel /:bet denag:/ (Chrám panen) byl postaven na památku 136 panen, umučených ve 4.století na příkaz římského císaře Juliána v turecké Edesse. Mezi jeho vzácnosti patří obraz sv.Jiřího ze 16.století a kříž sv.Eufémie.
Chrám panen byl původně spojen chodbou přímo s Chrámem archanděla Michaela, dnes se musí skála obejít.
Bet Mikael (Chrám archanděla Michaela) je tedy pátým chrámem severní skupiny a jeho zadní část představuje další chrám – Bet Golgotha (Chrám Golgoty). Do toho ovšem nemají přístup ženy, takže nemohou spatřit prsten a hrobku samotného Lalibely. Ostatní poklady jim ale mnich vynese ukázat ven – kříž a hůl krále Lalibely.
Po městě nás jako vždy doprovází početná skupina dětí a snaží se navázat anglickou konverzaci. Nejvděčnějším dárkem pro studenty je propiska. S tím jsme naštěstí počítali, takže jich s sebou stovku vezeme. Jen těm nejotrhanějším a nejšpinavějším propiska nestačí, jsou drzí a žádají peníze. V Lalibele ale není takových naštěstí mnoho.
Dospělí se shlukují na místech, kde mají rádio a poslouchají zahraniční zprávy v amharštině. Večer pak zajdou posedět do táčírny. Tak se říká domům, kde vyrábí a prodávají taj /:táč:/, místní medové víno, které chutná podobně jako nakyslý burčák.Ashetan Maryam
(Sobota, 5.listopadu 2005)
Kopec Ashetan Maryam /:ašetun maryan:/ se tyčí nad Lalibelou do výšky 3600 metrů n.m., což je téměř o 1000 metrů výš než má samotná Lalibela. Tento výstup absolvujeme částečně pěšky, částečně na mulách. Přibližně od 3000 metrů n.m. už musíme pouze po svých, muly by se až ke skalním chrámům na jeho špičce nevyšplhaly. V sypkém lávovém podloží to ostatně i nám hodně klouže, takže není snad nikoho, kdo by se alespoň jednou neocitnul na zemi.
Pod skalním převisem se nachází jeskynní chrám Bet Maryam (Chrám P. Marie). Když se ptáme mnicha na stáří křížů a rukopisů, které nám ukazuje, na všechno odpovídá "750 let".
Nahoře na skále se pak tyčí Bet Ashetan Maryam (Chrám P. Marie Ashetan). Tento chrám začal stavět už král Lalibela, dokončil jej ale až král Naakuto Leab. Stáří? Samozřejmě 750 let. Chrám Ashetan Maryam je monolitický, později byl však doplněn výplněmi a je s ním spojena legenda, podle níž Naakuto Leab nezemřel, ale zmizel někde v chodbě, která jej spojovala s dolním chrámem.
Nejfotogeničtější chrám v Lalibele
(Sobota, 5.listopadu 2005)
Hlavní náměstí v Lalibele taky nepřipomíná běžná městská centra a kromě pár "supermarketů" s potravinami a servisů pneumatik ani v celém městě žádné obchody nenajdete. Zato tržnice je nabitá lidmi stejně jako všude jinde v Etiopii a je rozdělená podle jednotlivých produktů – textilie, sůl, med, teff. Pouze za vstup na dobytčí trh se musí platit.
Nejznámější a nejfotografovanější ze všech lalibelských skalních chrámů je Bet Giyorgis (Chrám sv. Jiří). Důvodů k tomu je hned několik – od půdorysu chrámu ve tvaru řeckého rovnoramenného kříže až ke skutečnosti, že jako jediný jej v současné době nezdobí nevkusné norské lešení. Chrám byl navíc postaven králem Lalibelou jako poslední, takže má nejlepší architekturu, do níž se promítly zkušenosti z předchozích staveb.
Chrámová loď se tady nachází vně budovy. Kromě 12 aksúmských oken, symbolizujících 12 apoštolů, je na stěnách rovněž 9 slepých oken, představujících Noemovu archu. Novinkou je pro nás také to, že vnitřní vzhled odpovídá vnějšímu, tedy půdorysu kříže, což u dosud navštívených chrámů nebylo.
Východní skupina chrámů
Druhou skupinu chrámů, tzv. východní, tvoří pět chrámů, z toho jeden dvojitý. Celý areál je navíc koncipován na bázi protikladů – horní část představuje ráj, spodní peklo. Aby si poutník prožil obojí, nachází se ve spodní části zcela temné tunely, spojující jednotlivá místa.
Bet Gabriel-Rufael (Chrám archanděla Gabriela a archanděla Rafaela) je vlastně dvojchrám a navíc to původně vůbec nebyl kostel, ale palác krále Lalibely. Proto se také značně liší, například tím, že má pouze jeden vchod a ne tři jako ostatní chrámy. Jedná se o polomonoliticklou stavbu, na dveřích se dosud zachovala původní malba.
Bethlehem /:betlehem:/ neboli Dům chleba je pec, v níž se pekly hostie na bohoslužby. Většinou byl v menším provedení součástí každého chrámu. Tady je společná pec pro všech pět svatostánků.
Bet Merkorios (Chrám sv.Merkuria) se jako jediný z komplexu již částečně zřítil. Vstup do chrámu je z podzemního tunelu. Zdejší mnich neměl sluneční brýle, které nenosí strážci chrámů z důvodu nějaké módy, ale aby si chránili oči, když vylezou zpoza temné plenty ukázat chrámové poklady návštěvníkům. Tak mu za to Karin jedny darovala.
Bet Amanuel (Chrám sv.Emanuela) byl postaven v aksúmském slohu a jedná se o jeden z nejlépe propracovaných chrámů v Lalibele. Stavba se skládá ze tří pater – první představuje vstupní tunel, druhé je samotný chrám, ve třetím se nachází skladiště cenností. Sv.Emanuel bývá považován za Boha na zemi, proto se tomuto svatostánku taky někdy říká "Boží dům".
Posledním z chrámů východní skupiny je Bet Abba Libanos (Chrám otce Lebana). Jeho základy vybudovala podle legendy matka krále Lalibely a zbytek dostavěl sám král během 24 hodin s pomocí božích andělů. Stavba představuje zvláštní kombinaci – vlastní chrám je monolitický a je velice malý, kolem něj se však rozprostírá další jeskynní chrám.
Etiopská káva
Etiopie patří mezi nejvýznamnější pěstitele kávy na světě. Samotná káva dokonce přímo z Etiopie pochází a dostala pojmenování podle zdejší provincie Keffa. I když dnes již převálcovala zdejší malopěstitele cenově levnější káva velkoplantážníků z jižní Ameriky a ve vývozu ji překonal chat /:čát:/, etiopská káva si svou nenapodobitelnou chuť a sílu stále zachovává.
Domácí kávový obřad začíná již pražením čerstvým zrnek, následuje drcení a vlastní vaření kávy. Kávový obřad provádí vždy ženy a pokud nechcete urazit, musíte při něm vypít tři šálky. Do kávové konvice se neustále dolévá voda, takže první chod je nejsilnější, druhý je slabší a třetí nejslabší.
Převzato z www.kasp.cz
