V labyrintu (druhá část)

V labyrintu (druhá část)

(Druhá ukázka z legendy o Kardamonovém králi)

Hášim kupoval kardamon od Peršanů, vydal se proto nejprve do Persie. Cesta vedla přes Aleppo a Arbíl, města která se s Damaškem od nepaměti přela o to, které z nich je nejstarším na zemi. O něco dále vystoupal do hor obývaných Kurdy a pak už do náhorních plošin Persie, až dojel do rušného města Kermanšáhu na křižovatce obchodních cest.

Aniž spočinul, vydal se do zdejšího proslulého bazaru vyzvědět od protřelých kupců, odkud pochází kardamon. Křivolaké ulice lemovaly krámky napěchované zbožím. Leželo na zemi a na prohýbajících se stolech, viselo na stěnách i ze stropu. Hášim zamířil nejprve k obchodníkům s kořením, kteří v rozevřených pytlích vystavovali tu nejlepší skořici, šafrán, pepř, hřebíček, vanilku i kardamon. Na místě z nich vyráběli voňavky, masti a vykuřovadla, čaj, vonná vína, oleje a léčivé balzámy.

„Proč bys hledal Kardamonového krále? Kardamonu tady máme dost,“ divili se kupci a pokukovali po sobě. Nato dva Peršané na Hášima skočili, skolili ho do hromad čínského hedvábí, šarlatu, anatolské vlny a smradlavého lnu, ve kterých se ho snažili utopit. „Nejsi první, kdo ho hledá. Kardamonového krále střeží 60 jednonožců, ty blázne!“ ječeli na Hášima. Ten už sotva popadal dech, kokony bource morušového mu vnikaly do plic, když se mu konečně podařilo zachytit jakéhosi lana. Zatáhl za ně a tahal, až jím přivlekl dalšího Peršana, zjevně prodavače drahých kamenů, který měl lano z neznámého důvodu ovázané kolem nohy. V obou hrstích pevně svíral zelené a černé perly, růžence a náhrdelníky z rudých korálů. Několik hladkých, vyleštěných ozdob ze slonoviny si nacpal do pusy, jenže ty mu sklouzly do krku a nedokázal je vydávit ven. Za chvíli se udusil místo Hášima.

Oba útočníci všeho rázem nechali, zavyli radostí a jeden z nich se v extázi vznesl na střechu, pod kterou se dosud váleli. Přístřešek už měl všeho dost, zhroutil se a svými troskami pohřbil Hášima i se všemi třemi Peršany. Hromady hedvábí, v nichž Hášim ještě ležel, sice utlumily pád hlíněných cihel a dřevěných klád a nezabily ho, ale i tak myslel, že je konec, neboť to vše leželo na něm a muselo ho každou chvíli rozmačkat.

Vtom se přímo pod Hášimem otevřely sklápěcí dveře, o kterých dosud nevěděl, a on propadl dolů do jakéhosi podzemního labyrintu pod bazarem. Starý Peršan s nepřirozeně bílým plnovousem kvapem využil příležitosti a začal mu ke koupi nabízet ořechy, pistácie, kaštany, duběnky, med, olivy, datle a fíkové listí. „Nahoře jsou všichni blázni,“ zakončil svou nabídku. Hášim podvědomě vzhlédl vzhůru a všiml si kousek pod stropem trámu trčícího ze stěny, ze kterého za obě ruce visel upocený podsaditý chlapík. „Proč tam ten člověk visí?“ zeptal se. „To je Hassan,“ vysvětlil bělovousý stařík „Nenapadne ho, že by se mohl pustit.“ Hassan se vesele usmál na pozdrav.

Pak stařec pokynul malému chlapci, který se znuděným cvičeným jestřábem na rameni a v čepici z ježčího kožíšku stál dosud nehybně u zdi. Kluk dovlekl z vedlejší kobky kovadlinu a zabalil ji do velbloudí kůže. „Na cestě ke Kardamonovému králi budeš potřebovat amulet. Nos ho stále na krku,“ vysvětloval bělovousý a pokoušel se kovadlinu položit Hášimovi na hlavu. Hášim konečně vyskočil na nohy a zběsile se rozběhl bludištěm úzkých podzemních chodbiček pryč.

Utíkal, přestože ho nikdo nepronásledoval, pořád dál a dál. Když ale kolem té dílny na dřevěné stojánky na Bible a Korány běžel potřetí, uznal, že jí neuteče. Zastavil a vešel pokorně dovnitř. Vše bylo vyrobené z goferového dřeva, z něhož podle Bible i muslimských učenců Noe postavil archu. Majitel dílny se nad Hášimem ustrnul a začal mu ztuhlým drmolivým hlasem radit: „Karrdamnového krrle najdeš snadno. Nemohu ti ale říct, kde přsně. Zčerrnal by mi jazyk. Ssnad jen, že musíš přes moře. Neboj se, je to jen pot nestvůry, na ktrré spočívá svět. Dávej ale pzzor na ocassníky, pařřátovce a parrožce. Sleduj znamení. Krráličí roh. Jednonožce. Hlavonožce.“ Pak si Hášim všiml, že Peršan nedýchá a jeho nohy se nedotýkají země.

Vystřelil z místnosti jako bodnutý jednorožcem. Už ve dveřích ale vrazil do malého chlapíka, který se svalil a kutálel kus po zemi, až to vypadalo, že schválně válí sudy. Když se konečně zastavil, začal cosi chrčivě mumlat. Hášim se k němu sklonil, ale jeho perština nebyla moc dobrá a rozuměl jen něco jako „Tuňák řekl delfínovi: dobrý oběd, ale trochu slaný“. Chlapík chtěl ještě něco dodat, ale pak jen sroloval jazyk a usnul.

Když konečně našel dveře, o kterých doufal, že vedou ven, byly zamčené. Hned za nimi naštěstí mumlalo několik hlasů. „Okamžitě otevřete!“ zvolal Hášim „Jinak se k vám protáhnu klíčovou dírkou!“


Zkušenosti čtenářů

Pavel

Docela zajímavý styl na to, že jde o starou legendu (i když asi přepracovanou). Ale příběhy Tisíce a jedné noci jsou vlastně taky některé mimořádně moderní čtení.

e.s.t.e.r
Pavel:

Pavle,i podle mě je to mimořádně moderní čtení…..
snad ještě stojí za zmínku Staré řecké báje a pověsti.
V nich je třeba Poslední příběh bez konce….Píše se páté století před naším letopočtem.Je slunečný den,jako stvořený k návštěvě divadla.Ale pospěšme si,vždyť už od rána se valili cestou k divadlu zástupy dychtivých diváků.Sedmnáct tisíc se jich vejde do hlediště.Vezmeme si sebou peníze.Vstupné stojí dva oboly,dva staré řecké peníze.Ale kdybychom byli chudí a neměli na vstupné,mohli bychom na představení zadarmo………dnes přece hrají Krále Oidipa…….ale to už by se dalo vyprávět i o pár uliček dál……teda pokud ta dáma má kliku 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: