V Japonsku se slaví Silvestr tři dny a užijete si ho i jako turisté

Cestou jsem se průběžně ve vesnici ptal kudy k lanovce, ale bylo to těžký; oni tady maj všude v Japonsku lanovku uváděnou jako „rope way“, což je při neexistenci písmene „r“ v Japonštině dost obtížný. Vždycky jsem k někomu přišel, řekl „koničiva, sumimasen“ a strčil mu pod nos plánek. Tam jsem zabodnul prst na obrázek lanovky a říkal „lope“ (když teda nemají to „r“) a tázavě máchal rukou do stran.

Výstup k lanovce docela stačil, vrstvy oblečení šly dolu až na triko, záda pod batohem mokrá. Podařilo se nám předběhnout nějakej zájezd, kterej zrovna přijel a pak už jsme se jen kochali z kabiny lanovky krásným výhledem dolů. Stráně se skaliskama byly inzerované jako „in“ v podzimních měsících, kdy se barví listí a i teď bylo jasný, že díky četnosti výskytu japonskýho javoru to musí teda bejt něco.

Rychle jsme utekli z konečné na vrcholu (zamořené všemi možnými civilizačními výdobytky) a stoupali výš k vrcholu Hoshigajo-yama (816 m). Nadmořská výška byla znát, vlahý jarní fén dole vystřídal ledový vítr tady nahoře. V sezóně tady musí bejt nádherně, řeklo by se až kýčovitě, teď tu ale nebyla ani noha. Oba jsme tu poprvé zažili něco, co nám bylo od příletu do Tokia cizí, totiž absolutní ticho – tady je možná na místě vsuvka o zvukovém zamoření Tokia; v podstatě všude jste atakováni zvukem, nemusí jít vždycky o hluk (i když ten dominuje), ale celou škálu hlášení, upozorňování, reklam, znělek, poděkování a bůhví čeho ještě, pochopitelně nejvíc zdrojů je v dosahu hromadné dopravy.

Pak zpátky dolů k vrcholové konečné stanici lanovky, protože sestupujeme roklí a je potřeba stihnout to dřív, než začne zapadat sluníčko, hlavně kvůli zimě, i když dneska máme ještě jako další důvod silvestrovskou japonskou večeři. Ráno jsme to odkývali recepční, za cenu tisíc jenů na osobu nám program (nešlo jen o večeři) připadal OK. Budeme tam jediní cizinci, takže určitá dochvilnost je na místě.

Blízko před nenápadným sestupem z vyhlídky do rokle, v místech, kde vede po hřebeni blízko silnice, registrujeme nezvyklou siluetu a fakt je to tady, opice! Mačkáme spouště jak blázni, ale zbytečně, opic je tady celý stádo, takže o záběry není nouze (večer pak vybíráme z 25 fotek a to jsme se při focení dost okřikovali). Kdosi zastavuje auto a vyhazuje ven pomeranč. V tu chvíli se stádo asi 30 zvířat dává s řevem do pohybu a řidič rychle přibouchává dveře, o pomeranč se vzápětí strhává bitva. Párek kochající se výhledem na moře chce odjet z parkoviště, ale na kapotě sedí opice a dáma tedy vystupuje z auta a dělá na opici „kššš“ a tleská přitom.

Cestou prudkou roklí mám trochu obavy, aby opice (teď už skoro kolmo nad hlavou) nezačaly házet třeba kameny. Na osmi místech jsou speciálně pojmenované výhledy, vesměs se jedná o pohled na skalní útvary, les kolem je spleť stromů a lián. Nikdo tady nejde, každej preferuje lanovku.

Na dolní stanici berem autobus a cestou do hostelu podporujeme nákupem zapadlý potraviny (zřejmě je vede stará leč vitální matka s dospělým synem). Zase neodoláme a fotíme západ slunce, vzdálenější ostrovy vypadají jako kulisy. Na pláži míjíme tři havrany váhající u rybí hlavy. Otáčím se a vidím, jak se pak osmělují a začínají do ní klovat.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Silvestrovská večeře byla opulentní, ale trochu smutná. Asi bych měl napsat, že byť jsme sdíleli hostel, byli jsme tu nejmladší, kromě nás jsem zaznamenal jen jednu samotnou starší paní, asi deset dělníků (zřejmě) a rodinu starých manželů se dvěma dospělými postiženými syny.

V obrovský jídelně pro asi 100 lidí nás tedy bylo dohromady s kuchařem a recepční tak 20. Uprostřed byl švédský stůl s různými pokrmy, většinou v japonském stylu, kde si všichni nabrali na talíře pochutiny, ale společně se nikdo s nikým moc nebavil. Bylo zde ticho, do kterýho hrála z kazeťáku evropská hudba (pro nás dva dost nepochopitelné), takový ty sladký šlágry, naštěstí bez zpěvu. Rozhodnul jsem se všechno dojíst a dost jsem pak bojoval se salátem z horský brambory, zcela bez chuti. Největší problém mi způsobovalo pojivo mezi jednotlivými, nadrobno nakrájenými proužky. Píšu pojivo, ale celou dobu jsem se musel koncentrovat, abych nepropadal trudomyslnosti, že v tom salátu není (dámy prominou) naflusáno. Japonci hrozne hltaj, čili za 40 minut jsme byli v tý obrovský jídelně už sami.

Ve 22:30 jsme se zde ale sešli opět, protože program pokračoval (mimochodem v Japonsku se Silvestr slaví tři dni a jinak celkem střídmý národ, pokud jde o jídlo, si v tuto dobu dost dopřává). Teď se podávala speciální nudlová polévka pro dlouhověkost (ideou taková nemateriální obdoba naší čočkový polívky na novej rok).

A před půlnocí jsme se sešli ještě do třetice a popojeli kousek do vesnice k malému chrámu, kde se během půlnoci zvonilo 108 krát na zvon za odčinění hříchů: každej se postavil do fronty a zazvonil, nás dva nevyjímaje (za pěknou a silnou ránu se mi dostalo pochvalného pokýváni hlavou). Tohle jsme ale skoro nestihli, protože chlapi z hostelu začali po večeři chlastat ve společenský místnosti saké a nesledovali čas. Čekali jsme na ně v mikrobusu a pak jim to šla recepční taktně připomenout – z místnosti se pak vyřítilo několik postav, který v rukách třímaly prázdný flašky a halasně si v běhu navlíkaly bundy a přitom říhaly.

Každý, kdo odzvonil, dostal bonbóny a kelímek s horkým saké, postavil se na dvorku chrámu kolem sudu s ohněm, popíjel, zahříval se a povídal se sousedy. Pod zvonem stál chlapík, který dával pozor, kolik ran už se odzvonilo a za tím účelem měl v ruce krabici s víčkem – po každém úderu si přihodil z krabice do víčka po jednom hrášku. Tak jsme si říkali co by se asi tak stalo, kdyby mu do tý krabice někdo strčil, jestli by se muselo zvonit od začátku nebo co. Lidí tady nebylo moc, takže aby se těch 108 vůbec odzvonilo, chodilo se několikrát, já šel na pokyn ostatních zazvonit taky znovu.

Tohle se mi dost líbilo, údery na zvon (ale ani jedna petarda!), připomínalo mi to duchovnem takovou japonskou půlnoční a když to srovnám s nějakou vesnicí u nás, kde by už touhle dobou bylo po první rvačce a nablito… Nějakej Japonec se mi snažil něco říct, ale japonsky jsem se nechytal. Naši sousedi z hostelu pak ještě jeli do chrámu dalšího, k modlitbě, ale to už nám připadalo jaksi nepatřičné, takže jsme se nechali vysadit u baráku, rozloučili se a šli spát. Ten malý kelímek s trochou horkého saké byl vlastně můj jediný alkohol na Silvestra a byla to zajímavá změna, po těch letech nezřízeného požívání.