V 62 letech na koloběžce napříč Sibiří – od oceánu k oceánu. A proč ne?

Jo, hlavně nezůstat v gulagu, aneb kudy jsem jel

Letní etapa z Magadanu byla cesta nelehká. Jel jsem po „Tence“, jak jí Rusové říkají. Cesta je sice v horším technickém stavu než její severní sestra, je ale divočejší, s mizivým provozem a vede přes krásné hory. Je to „gruntovka“, tedy cesta bez asfaltu, zpevněná jen štěrkem a šotolinou. Má různou kvalitu. Místy dobrou tak, že se dá koloběžkovat, a místy tak, že jsem tlačil. Místy třeba chybí most.

Té cestě se říká různě. Cesta kostí nebo Zlatý kruh nebotaké Bílá Osvětim. Režim si hlavně v 30. letech minulého století „vyrobil“ miliony vězňů a posílal je po celém státě do táborů GULAG k budování infrastruktury, těžbě surovin atd. Statisíce „zeků“ (vězňů) mi tak tu mojí cestu postavili. Tisíce z nich zde v krutých podmínkách zahynulo. Někteří zvůlí dozorců, někteří vyčerpáním a zimou a někteří hladem.

Po 900 km jsem svou cestu ukončil na řece Burustach. Zde totiž začíná ten legendární zimnik Arktika, směřující k severuadál se dá pokračovat jen v zimě, až všechnyty bahniska, močály, jezera a říčky zamrznou a silničáři v terénu vypluhují a umačkají cestu. A protože jsem chtěl domů odjet jako fešák, vykoupal jsem se v řece a hlavně jsem si vypral. Výsledek však byl poněkud rozpačitý. Věci po vyprání byly ještě ušmudlanější. Několik km proti proudu se totiž těží zlato a voda v řece byla značně špinavá.

Ani pěšky, ani povozem. Ani nahý ani oblečen, aneb vybavení

Jel jsem na koloběžce. No… jel a nejel. Tak z poloviny jsem šel. Své koloběžce jsem říkal „holka …pojď“ vždy, když mě rozbolely nožičky. Měla to ráda a vesele poposkočila. A když jsem byl v dobrém rozmaru a měl dostatek času, říkal jsem jí: „královna koloběžka Kickbike veliká“. Neustále čelím dotazům, proč zrovna na koloběžce. Nejsem totiž žádný koloběžkář, jsem jen člověk, hledající vhodný způsob pohybu krajinou. Od psího spřežení, přes rikšu, se kterou jsem přešel Bajkal, až po koloběžku, se kterou jsem přejel Pamir. A u té koloběžky jsem již zůstal.

Minimalizoval jsem vybavení. Nebral jsem stan, vzal letní spacáček, ač mrzlo, půlil kartáček na zuby, počítal gramy jídla na den. Oblečený do sítě, jako v té pohádce, jsem nebyl, ale oděvů jsem měl pomálu. ALE! Vzal jsem s sebou po dlouhém váhání ručník, a to jsem dobře udělal! V jednu noční chvíli, kdy jsem zimou nespal a přemýšlel, co bych si ještě dooblékl, jsem vzal ten ručník, omotal si ho kolem ledvin a konečně usnul.

Pokory není nikdy dost a opatrnosti také ne

Člověk by neměl být namyšlený a nepřát něčemu špatné věci, dokonce ani tomu, co mu dělá nesnáze. Měl jsem první polovinu cesty špatné počasí. Byl jsem zmrzlý, mokrý, rozmrzelý, na vše nadával. Dokonce i na ten nebohý most přes řeku Ajan-Jurach jsem ošklivě křičel. Byla totiž povodeň a voda již lízala jeho spodní líc, ukusovala mu opěru a on se, chudák, chvěl pod tím náporem vody. A já, ve své pýše, přejel na druhou stranu a křičel na něj: „teď si třeba spadni!“ No a vzápětí jsem zjistil, že celé předmostí je zaplaveno vodou a já, ač 400 m před domečkem cestářů, kde jsem chtěl přespat, zůstal viset na silnici a nemohl 2 dny dál.

Na začátku cesty jsem si vypracoval žebříček svých obav a strachů:

1. nesmí tě zradit zdraví a přijít úraz (jsi sám

2. nesmí být počasí bránící v cestě

3. nesmí přijít fatální porucha na vybavení

4. nesmí přijít medvěd

Jak to tedy bylo? Zdraví vydrželo a úraz nepřišel. Ta moje „holka… pojď“ neměla ani píchnutou pneumatiku natož poruchu. Počasí se nakonec umoudřilo. Ale ti medvědi… Téměř každý, koho jsem potkal na trase, o medvědech mluvil, místy i drsně. Já si říkal, to je místní folklór. Pak jsem sám s koloběžkou na silnici téměř do jednoho narazil. A já, ve své hlouposti, lovil foťák, abych si ho vyfotil. Medvěd mi utekl do roští a já běžel za ním a fotku jsem stejně nepořídil.

Medvěd to nebyl velký, tak dvouletý, mohl tam však ještě být se svojí maminkou medvědicí. Ten den jsem dorazil do osady Omčag a tam mi sdělili, že poblíž osady několik dnů přede mnou zabil medvěd člověka a já i viděl ty fotografie a udělalo se mi z nich špatně. Poslední noc pod celtou mě taky něco oňuchávalo. Tou dobou byl však bod č. 4 přesunut již na druhé místo mého žebříčku strachů a já již byl připraven. Měl jsem odjištěn ohňomet a pro jistotu jsem bubnoval na ešus.

Co říct na závěr?

První etapa je za mnou. Koncem února příštího roku odjíždím na Kolymu opět a vyrazím po zimniku na sever, však tam ta moje koloběžka již netrpělivě čeká. Mě čeká cesta přes hory, po zamrzlých řekách i bezlesou tundrou. Bude to spíš o pochodu, než o jízdě, a bude to hodně drsné, až mám z toho již nyní nelehké spaní. Nejedu tam však poprvé. Něco již mám za sebou. Na Kolymě budu počtvrté. Nevím úplně přesně, co mě na zimniku čeká. Co vím je to, že takto tam nikdo ještě necestoval. Proto odjedu s pokorou. S hodně velkou pokorou.