Letos v létě jsem se rozhodl chopit život za pačesy a udělat to, co si jen tak někdo netroufne nebo mu to připadá jako naprosté bláznovství. Vydal jsem se na 3týdenní cestu (převážně) stopem po východní Evropě a to sám, s minimem financí a otevřenýma očima. Projel jsem celosvětově nejnavštěvovanější místa (například Benátky) i země, kam jen tak někdo nezavítá, jako třeba Kosovo.
Zažil jsem neopakovatelné zážitky, sáhl si na vlastní dno a hlavně jsem poznal skvělé lidi, jejichž ochota pomoci bližnímu mě naučila opět věřit v dobro v tomto světě. Toto je výběr třech nejsilnějších:
1. Těžké začátky
První den jsem se zdárně dostal až do rakouského Štýrského Hradce. Druhý den byl ale bodem zlomu, který mě měl připravit na náročnou výpravu, která mě čekala. Přespal jsem v nedalekém lesíku, sevřený mezi letištěm a dálnicí. Stopoval jsem od brzkého rána, ale prostě nic. Po 5 hodinách jsem se konečně posunul na hranice se Slovinskem. Ani tu jsem však neměl úspěch. Zkoušel jsem vše. Nakonec jsem se vyčerpaný, spalujícím horkem vysušený a duševně podlomený svalil na lavice nedalekého kostelíka.
Když jsem se opět probral, venku už bylo příjemně, ale i tak jsem se rozhodl vzít vlak do Lublaně. Potkal jsem tam úžasně přátelské lidi, šel s nimi na pivko a přespal v místním squatu. Zkouška byla u konce.
2. Láska v divoké srbské přírodě
Pohodila svými, sluncem do zlata zbarvenými, vlasy, pohlédla mi hluboko do očí a s jemným úsměvem mi padla do náručí. Přes její rameno jsem měl výhled na malé stádečko stanů, doutnající ohniště a lidi různého vzezření. Někteří za veselého zpěvu připravovali jídlo, jiní opravovali svá přístřeší nebo jen tak posedávali kolem staříka s šedými dredy, plně oddaného svému didgeridoo. Ano, nacházím se na srbském Rainbow gatheringu. Tu pohodovou a přátelskou atmosféru jsem si prostě zamiloval.
3. To nejlepší mělo teprve přijít
Můj plán, jak se dostat z Albánie, zněl jednoduše. Nejdříve jsem utratil 200 leků za ovoce na tržišti a zbylé 300 stovky (asi 60 Kč) jsem chtěl dát taxikářovi, autobusákovi či komukoliv kdo mě za to dostane za hranice do Černé Hory (cca 60 km). A kdyby chtěl prostě víc, že mu můžu dát svůj starý mobil (nefunkční, v Srbsku jsem si sehnal nový) a ukecat ho na to. Takže jsem byl připravený, měl jsem super plán a všechno bylo prostě OK.
Dohoupal jsem se k výpadovce směrem Podgorica. Po chvíli mi zastavili tři mladíci a svezli mě do nedalekého městečka. Tam jsem si ještě za 100 leků koupil zmrzlinu a u pokladny jsem se dal do řeči s jedním taxíkářem. Zeptal se, jestli chci vzít do Podgorice, odpověděl jsem, že ano, a ukázal zbylých pár leků. Řidič se zasmál (za cestu by chtěl alespoň 3 000), poklepal mě po ramenou a popřál šťastnou cestu. Venku se začínalo stmívat a já zamířil k okraji města. Zastavil mi velký policejní mercedes. Nejdřív jsem si myslel, že mi snad chce dát pokutu. Ale vzal mě až na hranice, kam jel na noční směnu. Pár kilometrů před hranicemi se začali po obou stranách objevovat kamióny a uprostřed zbylo místa sotva pro jedno auto, tak řidič občas spustil maják, aby protijedoucí uhnul.
| Cestovatel Lukáš Matějček také našel zálibu ve stopování. I když v současné době má už na svém kontě řadu navštívených zemí, jedna z jeho prvních cest vedla stopem do Íránu v době, kdy mu bylo 18 let. Pokud vás zajímá, jaké to bylo, přečtěte si článek Diagnóza dobrodruh. |
Pěšky jsem přešel hranice a rozmýšlel jsem se, tak co asi budu dělat dál. Než jsem se stihnul rozmyslet, tak koukám, že tady jede česká SPZ. Tak na něj mávám, ať zastaví, že to je Čech. Super! Zastavil, naložil mě a ukázalo se, že je to Rus, který jede přímo až do Prahy. Taková nabídka se neodmítá. A tak o 1 200 km, jednu nezaplacenou pokutu a 11 hodin později jsem se ocitl v Brně. Stylově zakončená cesta
| Autor Šimon Doseděl je stále studentem gymnázia, svoji vášeň ale našel v cestování. Na svém „kontě“ má 20 zemí (Arménie, Vatikán, Ukrajina, Turecko…) a další stále přibývají. Své zážitky a videa publikuje na YouTube kanále „Seksi Travels“. |
