Ráno se jdu naposledy projít po Kyrgyzstánu – potřebuji si vyměnit peníze a ošský trh je pro tento účel zcela ideální – zde se dá vyměnit jakoukoliv valutu za měnu okolních států, a to za nejlepší ceny. Pro Uzbekistán je zvlášť důležité, protože ceny na černém trhu se od oficiálního kursu liší v více jak třikrát.
Dovoluji si malý luxus a odjíždím na autobusové nádraží taxíkem – přibližně za dolar. Autobus do Džalal-Abadu zde již stojí a za chvíli se ocitám na první pohled ve zcela jiném světě – nová silnice, moderní nebo opravené budovy, všude čisto, nová auta – skoro jako v pohádce – tak mě vítá Uzbekistán.
Na autobusovém nádraží v Andižanu odchytám místní “taxi” do Fergany – asi 80 km za 0,5 dolaru. Jedu společně se svými spolucestujícími z Oše a jednou sympatickou holkou z Margilanu. Vesnice jsou upravené, nově natřené, silnice nová a jak mi vypráví nová známá, je zde výborně, všichni milujeme našeho zlatého presidenta Karimova, protože můžeme žít v našem, nezávislém na nějaké Moskvě, Uzbekistánu. To zní velice hezky, ale mám pocit, že podobná slova jsem již slyšel několikrát při občanské výchově před deseti lety u nás. Vše se vyjasní, když mi odpovídá na můj dotaz po povolání – je představitelkou odborů – tj. dobře zaplacené instituce na mlčení, která může klidně být od problémů místních lidí značně odtržená.
Děvče, máš nevýhodu, že se střední Asií zabývám a vím, že ani Uzbekistán na tom není zdaleka tak dobře, jak se mi členka odborů snaží předložit. Ale koneckonců my jsme také neustále zpracováváni nějakou propagandou, o nic horší nebo lepší než je tato.
Je ovšem pravdou, že ekonomická situace v Uzbekistánu je přece jen mnohém lepší než v sousedním chudém Kyrgyzstánu. Politická stabilita sem přilákala i některé významné zahraniční investory, což se Kyrgyzstánu zatím příliš nedaří. Ale Uzbekistán má, na rozdíl od Kyrgyzstánu, významné nerostné bohatství. Proto také je možné stavět nové silnice, vyhlašovat soutěže “o vesnici andižanského okresu krásnější” a uzavřít s lidem “dohodu o zlepšování životní úrovně” za mlčení a přehlížení jistých nesvobod. Na to samozřejmě navazuje všeobecný černý trh se vším, co není k dostání – především valuty a výjezdy do zahraničí, všeobecná korupce a podobně.
Ale to už jsem ze svých myšlenek vyrušen příjezdem do Fergany. Bohužel mě toto město, založené Rusy roku 1877, zklamalo. Původně jsem jej chtěl využít jako základnu pro výlety po Fergánské kotlině. Ale nepřálo mi štěstí, protože hotel, který mi byl doporučován jako nejlacinější nefunguje. Rozhoduji se tedy pro výjezd zpět do Andižanu, kde funguje v centru velmi pěkný hotýlek – za 2 dolary díky černému kursu. Nikdo se ostatně neptá, odkud ty peníze mám. Andižan se mi naopak velmi líbil – zelené město, ve kterém sice chybí významné historické památky, ale připadá mi, že zde vládne poklidná atmosféra a člověk si dobře oddechne. Díky přepočtu k dolaru si mohu dovolit, na co mám chuť, a tak usedám do jedné z restaurací na pilav.
Druhý den si dělám výlet do západní části oblasti – do Kokandu, který do byl centrem stejnojmenného chanátu do roku 1876, kdy byl ruskými oddíly likvidován a přičleněn k území Carského Ruska. Chánův palác se sice opravuje, ale i to, co z něj zbylo nebo to, co je opraveno, stojí rozhodně za shlédnutí. Navštěvuji také jednu z mnoha dnes fungujících medres, které v posledních letech vyrostly, zejména s přispěním Saudské Arábie a Pákistánu. Narbutabey medresa však byla spolu s mešitou otevřena za 2. světové války, kdy Stalin potřeboval podporu muslimských oblastí.
Odpoledne jede odtud rychlík do Samarkandu, který bych rád stihl, ale v Kokandu již nebyly jízdenky. Musím to tedy zkusit v Margilanu, vzdáleném hodinu cesty. Naštěstí na nádraží ještě jízdenky na vlak jsou, byť pouze méně pohodlná kupé, a to dokonce pro cizince bez jakékoliv přirážky. Ve vlaku je samozřejmě nepříjemné vedro, ale nedá se nic dělat. Brzy se dostávám do hovoru s místními obchodníky a vyzvídám na nich upřesnění informací, které jsem dostal včera od členky odborů. Informace by posadily naivního turistu konečně trochu na zem. Průměrná mzda v zemi je asi 10 dolarů (samozřejmě přepočteno na černý kurs), ale je více méně poskytována včas, ačkoliv to také není pravidlem. Penze jsou asi 6 dolarů a dá se z nich sotva vyžít. Základní životní náklady (potraviny, laciné byty apod.) jsou regulovány státem. Kdyby si však cizinec chtěl v Taškentu najmout byt zaplatí obvykle okolo 100-120 USD měsíčně, případně nový byt za 7-8000 dolarů. Ale v regionech lze prý koupit i starší byt nižší kategorie i za 150 dolarů, tj. za 15 místních měsíčních platů. VE zdravotnictví neexistuje systém zdravotního pojištění a zdravotní péče je teoreticky bezplatná. Pokud však někdo potřebuje k lékaři, zaplatí za veškeré úkony a ještě si musí předepsané léky koupit za peníze. Proto je v každé vesnici kromě potravin nejdůležitějším obchodem dorichóne – lékárna. Cestovat mimo republiku lze pouze na základě výjezdního víza (obdoba naší výjezdní doložky) a je jasné, že zdaleka ne všichni jej mohou dostat, což opět poskytuje značný prostor korupci a černému trhu. Ale i tito lidé však nedají dopustit na “Svého” presidenta a podle jeho vzoru opakuji, že “všichni lidé se u nás mají dobře”. Opravdu všichni?
Interview skončilo dlouho v noci a ještě bylo doprovázeno značnými střevními potížemi z mé strany, které si vysvětluji přechodem na teplé podnebí, ale možná, že jsme snědl něco nedobrého.
Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz
