Uvíznutí na ostrově Samoa v srdci Polynésie

Nejdříve se musím přiznat, že do příletu na Nový Zéland jsem neměl nejmenší tušení, že nějaká Samoa existuje, natož kde se nachází. Po setkání s prvními Samoany jsem o tom ani nevěděl a dva týdny jsem si v práci myslel, že jsou to Maorové. Rozpláclý polynéský nos, snědá pleť, objemný břich a chabá dentální péče. Kdo by si je nespletl. Pomyslným vrcholem jejich trpělivosti bylo, když jsem se zasmál sdělení, že jeden z nich je ve vesnici náčelníkem, i přes to, že již patnáct let žije na Novém Zélandu.

Proč zrovna Samoa?

Vydat se na Samou bylo ve skutečnosti pragmatické rozhodnutí než touha po dobrodružství. Na Novém Zélandu nám končila víza a k jejich prodloužení jsme potřebovali vycestovat za novozélandské hranice. Protože jsme s přítelkyní oba z šetřivého hlučínského kraje, náš výlet musel být co nejlevnější. Tím pádem se naše pozornost upřela na ostrovní království Tongy a Samoi, jako na nejbližší sousedy.

Volba padla na Samou. Nejlevnější březnové letenky z Auckladu do Apii a možnost dobrovolničit u místní rodiny bylo přesně to, co jsme hledali. Za málo peněz si splníme  předsevzetí, že navštívíme tropický ráj před tím, než se vydáme zpět do Evropy. Poznáme neznámou kulturu jedinečným způsobem a ještě neutratíme celé jmění.

Samoa

Samoa je malé souostroví, které leží prakticky uprostřed Polynésie. Žijí zde, jak jinak, Samoané a mluví samojskou řečí. Na třech ostrovech Tutuila, Upolu a Savaii se rozkládají dva státy, a to Americká Samoa a Západní Samoa. Zdejší domorodce potkal podobný osud jako nás během Mnichovské dohody a “o nich bez nich” se v roce 1899 rozhodlo o tom, že si zdejší ostrovy rozdělí dvě světové mocnosti, Německo s USA. 

Jediným a zároveň hlavním městem Západní Samoi je Apia. Z celkové populace dvou set tisíc Samoanů jich v Apii žije rovných třicet tisíc. Zajímavostí také je, že mimo Samou žije více Samoanů než na ostrovech samotných a jejich početné australské a novozélandské diaspory převyšují místní obyvatelstvo skoro 3:1.

I přes svůj život ve vyspělejších státech Samoané nezapomínají na svůj původ a všichni do jednoho ctí “Fa’a Samoa” což v překladu znamená “samojský způsob”. Ve Fa’a Samoa rodina znamená všechno a jedinec nic a soukromí je zde sprosté slovo. Místní jsou na materiální poměry poměrně chudí a spoléhají se právě na pomoc rodiny z venčí, která kromě sebe živí početnou rodinu na ostrovech, kterým pomáhá jak finančně, tak materiálně, kdy s železnou pravidelností odesílají objemné krabice s oblečením a proviantem.

Všední den na vesnici

Když po dvou týdnech zavřeli hranice, zůstali jsme věrní naší rodině v Tuana’i, kde v záři spalujícího slunce potíme krev na kakaové, respektive kokosové plantáži. Po pěti měsících odjíždíme na druhý ostrov Savai’i do jedné z nejodlehlejších vesnic celé Samoi. Zde trávíme dva měsíce po kterých se opět vracíme zpět na Upolu do Tuana’i. Následně potkáváme Samojsko-Americký manželský pár, se kterým žijeme dodnes. Pojďme se ale podívat na jeden den na ostrov Savai’i do vesnice Auala.

Samoa Savaii 22.7.2021

Středeční ráno začíná stejně jako ty předešlé. I přes lásku ke spánku a notorickému odkládání budíku mě z postele vyhání nesnesitelné vedro. Zahaluju své pozadí do šátku lavalava a soukám se do svých sandálů, jejichž podrážka se rozpouští při chůzi na sluncem rozpálených lávových kamenech.

Usedám ke snídani, kterou tvoří žlutý chleba, obdoba naší vánočky a pomerančový džem. Pomerančový džem nesnáším. Bohužel sortiment zdejších obchodů jinou příchuť nenabízí, ale je to lepší než jíst suchý žlutý chleba.

Po snídani se pouštím do práce a začínám tam, kde jsem včera skončil. Sázením nových rostlinných přírůstků, které přivezla teta Nive. Hlemýždím tempem dokončuji své dílo a mířím přes cestu do zátoky mořských okurek, kde rozjímám nad lehkostí bytí ve vlnách klidného oceánu.

“Akamu!” místní obdoba mého jména Adam. “Akamu. Sau! Weed!” Řve na mě ze břehu má samojská sestra Imauda a ruší mě z mé nirvány. Vylézám z vody a suším se na slunci. Nemůžu si nevšimnout upřeného Imaudiného pohledu “co je na mě špatně?” Probíhá mi hlavou a ohlížím se, zda nevylézá něco, co by nemělo. Všechno je na svém místě, ale Imauda civí ještě upřeněji než předtím. Pohledný svalnatý mladý muž je jistě divokou představou každé dospívající dívky. Představa o to divočejší, když je to běloch z dalekého kraje, představující vstupenku ven z její bídy.

“What do you want Imauda?”

“Come weed!”

Představuju si, že mě zve do fale k odpolednímu šluku z macatého jointa.

“Where did you get the weed?” Ptám se a spiklenecky na ní mrkám. Nechápavě na mě hledí, ale nemám sílu jí vysvětlovat svůj vtip. Má slova by v tomhle případě nepadla na úrodnou šedou kůru mozkovou, a tak jdeme mlčky trhat plevel do banánové zahrady. Jak jinak než v pravé poledne.

Mé již sluncem sežehnutá záda jsou sežehnutá ještě více. Cítím jak mi na rudé pokožce pučí zhoubné melanomy a kůží se rozlézá rakovina. Co naplat. Ubírám se do stínu osamoceného banánovníku a mrzce shýbám záda. “Proč to sakra nemůžeme dělat ráno nebo k večeru.”

Imadua ze mě ještě loudí můj chytrý telefon a já jí jej ochotně předávám. Za pár sekund už se z jeho malého mikrofonu line popová samojská hudba a já mám chuť jej rozsekat mačetou. “Cos jí naučil, to máš.” a svůj kalich hořkosti piju až do dna.

Nejširší nabídku průvodců a map Samoji (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Naštěstí si Imauda uvědomuje své hloupé načasování a volíme přestávku a únik do stínu kuchyně vařit oběd. Odmítám jíst makrelu z konzervy s cibulí osmaženou na smrtelné dávce oleje. Místo jejího kulinářského teroristického útoku volím to, čeho roste všude dostatek a ve vodě si vařím chlebovník. Vařený chlebovník už jím prakticky pořád. Po obědě přichází odpolední klid a ulehám k odpočinku. Imadua mezitím znásilňuje můj telefon tisíci selfie fotek a tiktokem.

Ve tři se vracíme k plení plevele, když v tom se z vesnice vrací Mataese.

 “Akamu, me you (naznačuje bouchání kladivem) pastor.” Na nic se neptám a beru kladivo. Asi jdeme přibíjet pastora na kříž. Ukřižování se nekoná, pouze bouráme pastorovu venkovní kuchyň.*

*Venkovní kuchyň alias umu kuka má na zahradě každá správná samojská domácnost, protože vařit na otevřeném ohni je nic nestojí a rozpalovat každou neděli kameny do ruda kvůli zemní peci umu by v té vnitřní nebylo zrovna praktické. Vůbec zděný dům je na vesnici jako tato raritou a kromě pastorů má příbytek západního stylu jen pár dalších vyšších náčelníků.

Shazujeme střechu a přemisťujeme odpad s nepotřebným harampádím. Nakonec ze země vytahujeme i ztrouchnivělé dřevěné pilíře. Za přihlížení všech sousedů brousím řetěz motorové pily a s Etuem, katolickým knězem, jdeme kácet stromy na jeho plantáž. Naše výprava neměla šťastného konce, protože po všech stromech s tvrdým dřevem už zde stojí pouze pařezy. Pro dnešek hotovo, jdeme domů.

“Akamu ava drink?” Ptá se mě Etu.

“Of course my mate.” Omamným látkám se ne neříká, a tak s Mataesem zůstáváme ještě na kus řeči při pití nápoje z drceného kořene pepřovníku opojného. Protože je Mataese z nás všech nejmladší a není ani pastor a nemá ani žádný náčelnický titul, břímě v podobě přípravy tohoto nápoje zůstává na jeho bedrech.

Já, Etu, Mataese a pár dalších sousedů sedíme v kruhu kolem kýble s hořkou nahnědlou tekutinou. V pravidelných intervalech jí porcujeme kokosovou skořápkou. Všichni jsou dobře naložení a já nikomu nerozumím. To nevadí. Jen kdyby mě nesálo hejno komárů.

Zapadá slunce a dopíjíme poslední skořápku.

“Tomorrow morning, church six, work seven.”

 “I am coming at seven, mate.”

S Mataesem vyrážíme na cestu domů. Před kostelem se nám daří zastavit souseda, který zrovna jede z plantáže. Naskakujeme na korbu jeho pickupu a užívám si svěží mořský vánek na mé brzy plešaté lebce.

Jak to s námi vypadá

Už je tomu více než rok, co se nemůžeme vrátit zpět na Nový Zéland, kde na nás čeká naše obytná dodávka se všemi osobními věcmi. Poslední půlrok žijeme a dobrovolničíme u manželů Steva a Wendy, místních umělců a Denča svůj rok na ostrově oslavila fotografickou výstavou v jejich galerii.

Momentálně jsme spustili projekt na Startovači s názvem FOTODOKUMENT POSLEDNÍHO RÁJE, SAMOJSKÁ IDENTITA, díky kterému bychom se chtěli dostat ještě hlouběji do podstaty samojství a zachytit zdejší kulturu na prahu velkým změn.

Čas zde plyne jinak a věci občas nedávají smysl. Místní nás přijali za vlastní, a tak zde máme mnoho strýců, tet, bratrů, sester, bratranců a sestřenic. I když zde barvou kůže ani myšlením úplně nezapadáme, cítíme se zde jako doma. Jak napsal Miloslav Stingl ve své knize Ostrovy krásy, lásky a lidojedu: “Samoa je jiná, Samoa je krásná.”