Učit děti v Zambii není snadné, ale dá vám mnoho. Nejčastěji se vás budou děti ptát, jak daleko je to do Česka, jestli máte manžela a kdy zase budete společně cvičit jógu.
6.00
Otevírám oči pod moskytiérou a skáču z postele. Je sice šest hodin ráno, a normálně nejsem zvyklá vstávat tak brzo, ale teď jsem vyspaná do růžova, protože jsem jako každý den tady v Masuku šla spát brzo – okolo desáté hodiny večer. Tandemka Jula zatím rozdělala oheň v chacu, což je takový velice šikovný ruční vařič, snídáme kafe a chleba. Pak asi za minutu čisté chůze dojdeme z našeho „guesthousu“ do školy, kde se zdravíme se studenty (kteří nás uctivě nazývají „madam“) i kolegy-učiteli. Vypadá to, že jsou všichni rádi, že jsme tu – studenti mají nějaké zpestření a učitelům ulevíme o pár hodin učení. Ve škole je 8 tříd po cca 50 žácích, takže celkem asi 400 lidí. Celou výuku i odpolední aktivity musí obstarat tým 14 učitelů, s námi 16, takže někteří (zvláště matematikáři) mají opravdu naloženo – třeba 28 hodin výuky týdně + odpolední kroužky.
7.00
Výuka začíná. Studenty čeká 9 hodin po 40 min., s jednou přestávkou okolo půl jedenácté. Jula učí angličtinu a dějepis, já mám dneska hodinu zeměpisu v 10 A a biologie v 11 A. V jedné třídě mám 43 žáků a ve druhé 62. Zapamatovat si jejich jména je věc zhola nemožná – polovina jejich příjmení začíná na M. Najdou se však i velice zapamatovatelná jména – jeden žák v 10 A se jmenuje Pilot a druhý Hitler.
8.10
Zatímco si dělám přípravy na výuku, do našeho kabinetu přírodních věd, kde mám svůj stůl a židličku, právě vkráčelo kůzle, zamečelo, otočilo se a zase odešlo. Tak tohle by se mi v Evropě nestalo. Jinak se tyto dveře vůbec moc netrhnou – studenti jsou zvídaví, staví se jen tak pozdravit, pořád se mě někdo na něco ptá (hot témata jsou, jak to vypadá v Česku, zda je možné studovat v Evropě, jestli jsem vdaná a jaké to je, učit „black people“).
9.40
Hodina zeměpisu v 10 A dneska utekla jak voda – rozdávám studentům písemky z pátku, chválím je za dobré výsledky (bylo hodně jedniček – možná proto, že jedničku mají i ti, co dosáhnou jen 75 %. Taky jsem ale musela udělit několik devítek – našich pětek. Ano ano, zdejší systém známkování je poněkud divoký: stupnice 1 – 9) a varuju je, že příště bude test těžší. Procházíme správné odpovědi a ve zbytku hodiny probíráme typy říční sítě.
Učení mě baví. Zkouším se studenty různé interaktivní metody a metody kritického myšlení, které jsem se naučila během své práce v neziskovce ARPOK, někdy je to však v počtu padesáti lidí dost oříšek. Studenti obecně nejsou zvyklí využívat své kreativity. Když se o dvě hodiny později se studenty 11 A bavíme o tom, jak vypadá lidské srdce, a já po nich chci, aby ve skupinách vytvořili z papíru jeho model, který jim pomůže látce lépe rozumět, tváří se dost nešťastně. To je asi poprvé, co jim dal někdo jiný úkol než se látku nabiflovat.
Nejvíc mi při práci chybí internet – člověk je jak bez ruky – potřebuje si dohledat, jak přesně probíhá srážení krve, jestli Rh+ dárce může darovat krev někomu s Rh- nebo jaká je vzdálenost ČR a Zambie… no a bez připojení ke googlu je v koncích. Zatím se mi osvědčily konzultace s kolegy nebo přinejhorším zoufalé smsky do ČR.
13.20
Zvon oznamuje konec dnešní výuky a pauzu na oběd. Vůně linoucí se ze školní kuchyně neomylně prozrazuje, že na dnešním menu je opět nshima – kaše z kukuřičné mouky, dnes podávaná s fazolemi.
14.30
Odpolední program pro studenty je stejně nesmlouvavý jako náročné dopoledne: „preparation“ – povinné odpolední samostudium, kroužky, úklid, znovu preparation. V rámci kroužků jsem začala se studenty cvičit jógu. Holky samozřejmě přes několikero upozornění přišly ve školních uniformách, tzn. úzkých sukních, tak je posílám převléknout. Jinak je velká sranda je pozorovat – jógu cvičí poprvé v životě, takže udržet balanc v pozici stromu jim dělá velké problémy. Během posilování břišních svalů se ozývá zoufalé naříkání – musím je holt trochu potrápit. Jinak je ale jóga chytla, teď za mnou chodí, kdy zas budeme cvičit.
17.00
Je nejvyšší čas dojít ke studni pro vodu – z nejbližšího kohoutku totiž teče asi jen půl hodiny denně. Tady se pravidelně potkávám s místními obyvateli vesnice Masuku, která se rozprostírá v hluboko v buši na jihozápadě Zambie a kterou možná znáte z dokumentu Pod sluncem tma. Zdravím je v místním jazyce tonga, což je vždycky velice rozesměje, a pak chvíli klábosíme v angličtině. Většina z nich se živí prodejem toho, co vypěstují na svých políčkách (zelí, rajčata, cibule), a těší na ten slavný den, kdy k nim bude přiveden elektrický proud – sloupy podél silnice už stojí, teď už zbývá „jenom“ natáhnout dráty… prý by to mělo být koncem tohoto roku. Aspoň že škola jakž takž funguje na solární energii.
20.00
Odpoledne vždycky hrozně uteče, když se stmívá v půl sedmé. To si sotva uděláme na chacu něco k večeři a už je tma jak v pytli. Náš guesthouse má sice na střeše solární panel, ale elektřina nefunguje – máme vybitou baterku. Každý nám slibuje, že s tím něco udělá, ale než k tomu dojde, budeme nadále trávit večery při svíčkách na verandě, číst, povídat a hrát karty se studenty a kolegy, co se stavují na návštěvy, se dá, navíc je to romantické – kdybyste viděli ty zářivé hvězdy…
Autorka byla na tříměsíční stáži v Zambii v rámci programu GLEN. GLEN (Global Education Network of Young Europeans) je program globálního rozvojového vzdělávání. Účastník/ice programu, kteří úspěšně absolvují výběrové řízení, projdou dvěma mezinárodními týdenními semináři, na kterých jsou seznámeni s tématy a metodikou globálního rozvojového vzdělávání. Poté odjíždí na tříměsíční pracovní stáži v neziskové organizaci v zemi globálního Jihu. Po návratu z projektu se podílejí na realizaci nebo sami realizují aktivity v oblasti globálního rozvojového vzdělávání v ČR a na evropské úrovni. Účast v programu je dobrovolníkům/icím hrazena. Do programu se můžete hlásit do 13. ledna 2013. Více informací naleznete na webu inexsda.cznebo na Facebooku www.facebook.com/GLENCzech.
