Útěk před suchem v Etiopii, aneb závod s přírodou nemůžeme vyhrát

Sucho, které zabíjí, aneb realita etiopského venkova

Jednou z takových oblastí je region Somali v Etiopii, kde do nedávné doby panovalo extrémní sucho. Sucho, které zabíjí. O tom, že tu samou oblast nedávno zasáhly bleskové povodně, třeba příště.

Etiopie v posledních letech plnila novinové titulky, tedy jen některé, především v souvislosti s občanskou válkou v Tigrayi. Na jihovýchodě této bezmála 130 milionové federace se nachází rozsáhlý region Somali. Pozor – nezaměňovat se Somálskem, které s touto oblastí pouze hraničí a tvoří samostatný stát. Právě v Somali v posledních třech letech panovalo extrémní sucho ničivých rozměrů, které vyhnalo ze svých domovů desítky tisíc klimatických uprchlíků a vybralo si svou daň v podobě mrtvého dobytka v řádech vyšších milionů. Možnost objevit se v tomto prostředí dá člověku pocítit, jak je příroda mocná a nemilosrdná. 

Klimatičtí uprchlíci jsou osoby, které jsou nuceny dočasně nebo trvale opustit své původní bydliště v důsledku zhoršení životního prostředí do takové míry, že jim již nadále neumožňuje bezpečné živobytí. Takové zhoršení mohou představovat náhlé přírodní katastrofy, jako je například sucho, povodně, eroze půdy, rozšiřování pouště nebo třeba zvýšení mořské hladiny. Odhady Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) nejčastěji hovoří o zhruba 200 milionech klimatických uprchlíků v roce 2050.

Má cesta do Somali začíná v hlavním městě Etiopie, Addis Abebě. Pulzující metropole, kde se modernita střetává s extrémní chudobou na čtverečním metru. Usedávám do menšího letadla určeného pro regionální lety společnosti Ethiopian Airlines a mým cílem je město Gode poblíž etiopsko-somálské státní hranice. S krátkým mezipřistáním ve městě Ji Jiga, kde nastupují místní ženy s kanystry oleje a pytly obilovin, pokračujeme dál. Po chvíli přistáváme uprostřed vyprahlé krajiny, pracovník místního letiště podráží přední kolo letadla dřevěným klínem a můžeme vystupovat. Probíhám letištní halou, která se skládá z polodřevěné budovy o velikosti vesnické sámošky a narážím na skupinku ospalých vojáků na stráži. Očividně tam nezapadám a ihned zbystří a staví se na nohy. „Cestovní pas a důvod návštěvy,“ ptá se jeden z nich téměř strojově. Vysvětluji svou situaci, jelikož ze zkušenosti kolegů vím, že by mě jako cizince okamžitě letadlem poslali zpátky, pokud nemám relevantní důvod pro pobyt v Somali.  Po chvíli mě pokynem hlavy pouští dál a v dálce již čekají místní kolegové. „Salamno,“ pozdravím svou základní amharštinou a po krátkém uvítání nasedám do auta.  Okamžitě vyrážíme, jelikož vzhledem k bezpečnostní situaci se musím druhý den vrátit zpět do hlavního města. Aš-Šabáb prý nikdy nespí. Po zhruba hodině a půl svižné jízdy polopouští se objevujeme v jednom z uprchlických táborů. Takových je v okolí několik desítek, ale ne všechny jsou podporovány humanitárními organizacemi. Potřeby zdejších lidí jsou zkrátka obrovské a je téměř nemožné pomoci všem.

Nejširší nabídku průvodců a map Etiopie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V prostředí uprchlického tábora nejsem poprvé, ale toto mi vyráží dech. Po celé ploše jsou rozesety příbytky z proutí a střechy jsou zakryty kusy plachet. Je zhruba poledne a slunce pálí v plné síle, je něco okolo 40 stupňů. „Ti lidé nic nemají, všechno museli opustit a odejít,“ pustí se do vysvětlování jeden z místních kolegů a pokračuje, „to sucho zabilo téměř všechna stáda, víte, ti lidé jsou téměř všichni pastevci a ztráta dobytka je připravila o všechny příjmy,“ uvádí mě do kontextu. Procházíme mezi příbytky, které jen dokreslují bezvýchodnost situace. Malé děti pobíhají okolo a návštěva cizince pochopitelně zaujme jejich pozornost. Malá skupinka se k nám přidává a prochází s námi tábor.

Přistupuje k nám jeden místní stařešina a za pomoci překladatele se s námi dává do řeči. „Poloha táborů se neustále mění v závislosti na tom, jak moc sucho postupuje a my se mu pokoušíme uniknout. Když je potřeba, sbalím svou rodinu a jdu dál,“ vysvětluje tamní realitu a pokračuje, „zdejší oblast je pochopitelně velmi suchá, ale vždy jsme se mohli spolehnout na pravidelné období dešťů, které už několik let nepřichází. Všichni tady doufáme, že bude brzy pršet,“ hlesne s malou nadějí ve tváři.

Humanitární organizace přítomny v místě poskytují nejpotřebnější služby jako je zajištění vody, základních surovin, hygienických pomůcek apod. Není však v jejich silách zajistit dlouhodobé a trvalé řešení. Právě zajištění přístupu k vodě a k základním hygienickým podmínkám je v tomto kontextu zcela zásadní. Možnost vykonávání osobní hygieny napomáhá zachovat lidskou důstojnost, a také do určité míry brání přenosu nemocí. Právě rozšíření infekcí v prostředí, kde lidé přicházejí do blízkého kontaktu s těly mrtvých zvířat, je značným rizikem. Na to konto stařešina pokračuje ve svém dosti emotivním výkladu. „Všechna zvířata nám umřela. Museli jsme je odtáhnout mimo tábor, protože ten smrad byl nesnesitelný a navíc to mohlo ohrozit náš jediný vodní zdroj, který tady je.“ V tuto chvíli se trochu zaseknu a pokouším si představit, jak to asi mohlo vypadat. Z mých představ mě vytrhne vedoucí naší pracovní skupiny. „Ještě nás toho dneska čeká opravdu hodně, musíme jet,“ a zavelí k odchodu. Nasedáme do bílého offroadu, který je naprosto ikonický pro humanitární krize na celém světě. Loučíme se s místnimi pracovníky i obyvateli tábora a pomalu vyjíždíme ze zástavby provizorních příbytků. Po chvíli se otevírá rozlehlá pláň a okamžitě to vidíme. Těla mrtvých zvířat jsou všude okolo. Zastavujeme, vystupujeme a bereme foťáky. Ať už je to lov senzací nebo ne, chci ať tohle vidí ostatní.

V letech 2020 – 2023 se celá oblast Rohu Afriky, kam kromě Etiopie patří Keňa nebo Somálsko, musela vypořádat s pěti neúspěšnými obdobími dešťů. Paradoxně, na konci roku 2023 zasáhly oblast bleskové povodně, které způsobily ztrátu několika desítek lidských životů a další stovky tisíc lidí byly nuceny opustit své domovy.