Slyšeli jste někdy o Indických vlacích? Jistě že ano – největší železniční síť světa, nejhorší vlaková neštěstí, davy lidí tlačící se do vagonů, pasažéři sedící na střeše.
Tak nic z toho jsem zatím neviděl; jasně, lidé se do vlaku neorganizovaně hrnou a téměř nepustí ven ty co vystupují, ale tak nějak jsem si to v hlavě maloval horší. Co ale byl zážitek, to je byrokracie. Pokud si jdete koupit jízdenku, ještě se to dá, ale zkusili jste někdy jízdenku vracet?
Tedy zde je situace: vinou nemoci jednoho člena výpravy (tradiční střevní potíže) jsme museli zrušit cestu do Národního parku Corbett a tak by nám propadly tři lístky – jeden tam a pak další dva přes Dillí do Chandigarhu. Tedy vlastně ten na cestu tam už nám propadl, protože je na noční vlak a večer je už pokladna zavřená.
Brzy ráno přicházíme na stanici Nové Dillí s následujícími úkoly: vrátit zbylé jízdenky a dostat se dnes do Chadigarhu. Nejprve zjišťujeme, že vlak v 7:40, kterým jsme chtěli jet, je beznadějně plný a další že jede někdy kolem jedenácté hodiny. Na ten se ale prý lístky začnou prodávat až dvě hodiny před odjezdem. „A co třeba taxíkem, tím byste jet nechtěli?“ chtějí nám hned pomoci taxikáři, když vidí naše neštěstí.
Abychom je vidlemi odháněli, jak supi na mršinu se slítají. No nic, jdeme vrátit lístky, k čemuž je vyhrazená přepážka číslo 31.
„Stůjte ve frontě,“ nabádá bezmocně nápis nad okénkem, ke kterému jsme se nějak probojovali a získali formulář. Ten vyplňujeme a s lístky se opět probojováváme k okénku. „Tady jsou vaše peníze a s tímto si zajděte k okénku číslo 18.“
Aha, omylem jsem podali i již propadlý lístek. A překvapivě i ten lze ještě nějak vrátit. Pojďme ale nejprve vyřešit jak pojedeme do Chandigarhu.
Prý přepážka 29 je ta správná pro koupení lístku na expres do Chadigarhu. Ale je zavřená, někdo říká že otevře v osm, někdo že dvě hodiny před odjezdem vlaku. Ovšem nějaký dobrý člověk se nás ujímá a že prý „v první patře venku“ lístky koupíme. Kde?? Tak nás vede ven – aha, turistická kancelář naproti přes ulici, tam, kde začíná šílená turistická čtvrť plná podvodníků… Okoukli jsme to, necháváme si vysvětlit systém tříd indických vlaků a raději jdeme zpět na nádraží, opět přes hradbu přeochotných taxikářů.
Nebudu zdržovat detaily, jako že lístky nebyly již ani do dalšího vlaku, a to ani v turistické kanceláři na nádraží, a že jsme si tedy koupili lístek do „general class“, tedy té „lidové“
indické třídy. Do té je lístků vždy dostatek, na rozdíl od volných míst k sezení. Pojďme raději vrátit propadlý lístek. Máme s ním jít k okénku číslo 18, tedy postupujeme podél řady okének a blížíme se. … 21, 20, 19 a konec. O kus dál okénka 16, 15,… Běháme okolo a nikde nic.
Už si říkáme jaká je to bezva finta indických drah, ale nakonec s pomocí drážního zaměstnance nacházíme správné okénko. Je přesně kde má být v řadě ostatních, jen jaksi z druhé strany, musí se k němu přes první nástupiště.
V okénku nikdo a chlapík nám radí, že máme na kus papíru napsat svoje údaje a údaje z lístku a s tím zajít v 10:00 do kanceláře CCM v druhém patře. Takže máme čas na dobrou snídani.
Střešní restaurace v nedaleké turistické čtvrti Paharganj se ukázala jako dobrá volba, ovšem v deset jsme již opět na nádraží a hledáme cestu do druhého patra. Ale s pomocí „managera stanice“ se dostáváme opět k okénku 18, tentokrát již otevřenému.
Odteď to šlo již naprosto předpisově, podle procesů indických drah. Úředník vyplnil lejstro, raději dvakrát, přišpendlil k němu lístek a ukázal nám cestu do kanceláře v druhém patře.
Tam se nám otevřel pohled na drážní „výpočetní centrum“ – spousta stolů, úředníků, hromady papírů, stohy papírů, složky plné papírů, skříně čekající na naplnění lejstry. Každý něco píše, lidé si předávají lejstra mezi stoly, ukládají je do složek, každou činnost zapisují do velkých knih se spoustou kolonek.
Počítače? Ty budou až o století později.
Labyrintem stolů nás dovedli k úředníkovi, jenž má vyřešit náš případ. Z pod brýlí se na nás podíval, popadl naše lejstro a začal vyplňovat kolonky v tlusté knize. „Budu hotov za 15 minut.
Dáte si čaj?“ A poslal nás k nedalekým
křesílkům.
Za patnáct minut je dílo vskutku dokonáno.
Úředník přichází s několika nově vyplněnými papíry, táhne s sebou i svojí knihu a že prý se to musí dát všechno podepsat. Ocitáme se v kanceláři šéfové všech úředníků. Příjemná paní, podepisuje jeden papír za druhým a přitom konverzuje, odkud že jsme a proč jsme nemohli oním vlakem jet. „A s tímhle si zajděte k přepážce šestnáct…,“ dává nám zcela nové lejstro.
Všechna ostatní lejstra mizí i s úředníkem v byrokratické mašinérii, kde budou putovat jistě ještě dlouhý čas než najdou svoje místo ke spočinutí. Nám se ale čas do odjezdu krátí, tedy spěcháme k okénku 16.
Zavřeno. Což jsme to podnikly zcela zbytečně? Ne, vedle je ještě okénko 16A a tam pracuje pilný úředník. Obsluhuje předchozího zákazníka a zapisuje něco do své knihy. A zapisuje. A zapisuje.
A čas odjezdu našeho vlaku se blíží, ale naštěstí má prý deset minut zpoždění. A zapisuje a zapisuje. Konečně jsme na řadě my. A zapisuje a zapisuje. „Nešlo by to rychleji, nám už skoro odjíždí vlak?“ A zapisuje a zapisuje, jako by věděl, že spěchat není v indii třeba, především na nádražích. „A zde jsou vaše peníze.“ Ani si nemůžeme užít radost z vítězství, běžíme co to jde na nástupiště.
Snad jen pár poznámek na závěr: Příběh jsem raději lehce zjednodušil. V ruce nám nezůstal jediný papír, pouze peníze, všechny vyplněné papíry zůstaly někde po kancelářích v drážní budově. A náš vlak? Ten nakonec přijel s dvouhodinovým zpožděním.
A stálo nám to za to? Alespoň jsme nemuseli čekat někde na špinavém nástupišti.
