Slavomír Horák Po noční jízdě strávené na chodbičce autobusu, jsem nepřijel do Urgenče příliš vyspalý. Rychle však nacházím jeden z mála hotelů, který v Urgenči je. Cena je trochu vyšší, než bych byl ochoten zaplatit, ale to se nedá nic dělat, levnější hotel zde skutečně není. Za to má pokoj s dosud nevídaným luxusem – klimatizace a televize, více si snad ani nemohu přát.
První ale potřebuji zařídit jízdenky na vlak do Ašchabadu. Takový bohužel nejezdí, a tak zkouším koupit jízdenku do Chardžou, ale marně. U pokladny se odehrává přibližně tento rozhovor.
“Musíte mít v pase víza, potom vám prodám lístek,” říká sebevědomě pokladní.
“Ale já víza do Turkmenistánu nepotřebuji,” snažím se dovolávat odlišnosti vízových vztahů mezi Uzbekistánem a Českem.
“Musíte mít, víza všichni do Turkmenistánu musejí mít víza, bez víz nejde prodat jízdenka,” stála si na svém pokladní.
“Jak vy mě můžete kontrolovat víza, když nejste pohraniční policie, tím méně turkmenská?”
“To je nařízení – bez víz se jízdenky neprodávají.”
Zkouším se tedy dovolat vyšší instance a vzbuzuji jistou nervozitu a rozruch mezi personálem stanice. Ani muž, který měl být “načaľnikem” mi mé přesvědčení o tom, že vízum nepotřebuji, nevyvrátil. Trpělivě mi vysvětluje, že by bylo skutečně velmi zvláštní, kdyby nějaký Cech mohl do Turkmenistánu bez víza a Uzbek ze sousedství ne. Turkmeni totiž zavedli Rusku, Uzbekistánu a dalším státům SNS vízovou povinnost a vztahy jsou od té doby trochu napjaté, především v příhraničním regionu jako je tento. A tak musím odejít z nádraží s nepořízenou.
Přemýšlím o dalším postupu. Jedinou šancí je, že bych mohl odjet autobusem do sousedního turkmenského Daškovuzu, ale nejsem si jist, jestli bych ta nenarazil na místním nádraží na ten samý problém. Navíc Daškovuz není Ašchabad, kam jsem chtěl. Navíc mně již trochu tlačí čas, protože za 14 dní musím být doma a balit na stáž do Moskvy. Když tedy promyslím všechny alternativy, které by mě možná dostaly do Ašchabadu, je zde spousta nejistých okolností a také není jisté, kolik by mě to stálo peněz, kterých sice mám relativně dost, ale člověk nikdy neví. Nakonec jsem se rozhodl pro variantu, že bych skončil svou cestu zde a napadlo mě využít “levných” letenek, na které jsem se díval v Buchaře. Kdyby létalo něco i odtud z Urgenče do Moskvy, bylo by to ještě levnější, než z Buchary.
Raději to chci zařídit dnes, Chiva tedy pro dnešek odpadá. Ještě celkem naivně vcházím do kanceláře Uzbekistan Airways. Chvíli zkoumám, kam by to pro mne bylo nejvýhodnější. Z Urgenčedo Moskvy odletělo letadlo dnes a další letí za týden – to mi už nabudou platit víza. Nakonec jsem se rozhodl pro nejdražší variantu – v sobotu, kdy mi končí víza, bych mohl odletět do Kaliningradu a odtud se již lehce mohu dostat stopem nebo vlakem přes Polsko – v neděli bych byl doma.
Jenomže tento můj plán nevyšel. Nejprve na mě jiná “ženščina” chvíli koukala, jako kdybych se pomátl.
“Nikakovo soobščenija v Kaliningrad nět,” řekla mi celkem pevným hlasem jako před nedávnem na nádraží.
Když jsem namítl, že to mají na plakátu naproti napsané, podívala se do počítače a zjistila, že skutečně takové spojení je, našla argument, že takový let mi nemohou prodat. Šel jsem k druhému okénku a zopakoval svou prosbu na pána, který vypadal, že by tomu mohl rozumět. A skutečně – letenku do Kaliningradu by mi mohl vystavit, ale když jsem mu podal pas, trochu se zakabonil a tu jsem opět narazil – letenky do Kaliningradu cizincům neprodáváme. Můžeme vám prodat do Taškentu a tam si to koupíte dále. Ale jestli prý chci do Ruska, může mi prodat do Moskvy na příští týden. To mi samozřejmě nevyhovovalo, čímž “audience” končí a jsem odeslán do hotelu Chorezm, kde je prý kancelář Uzbektourismu. No, chci zkusit poslední možnost a vydávám se do hotelu. Příjemná slečna se mi s profesionálním úsměvem věnuje a okamžitě volá do kanceláře, kterou jsem před chvílí opustil. Nakonec mi s úsměvem sděluje, že mi může prodat letenku buď na přímý let Urgenč – Moskva, nebo na stejnou trasu s přestupem v Taškentu. V tu chvíli po téměř několikahodinovém maratónu mávnu nad všemi penězi rukou a kapituluji – ať mi tedy prodá přes Taškent do Moskvy, protože na přímý let již nemám víza.
Ještě ji bylo divné, že bych byl ochoten zaplatit takovou cenu. Pořád mě přesvědčovala, že to stojí 350 dolarů a k tomu ještě poplatky cestovní kanceláře. Naštěstí tím myslela oficiální kurs a mohl jsem zaplatit v sumech. Jenom potřebuji vyměnit peníze, a to rychle. Naštěstí mi řekla, že mám přijít za 2 hodiny. Jenomže jsem v tu chvíli v Urgenči ještě nikoho neznám, a tak jsem zabrousím do prvního místa, kde by mi mohli vyměnit – holičství nedaleko hotelu a za výměnu se prý musím nechat ostříhat. A tak jsem ke svému samarkandskému sestřihu přidal ještě urgenčský a vypadal trochu jako mukl. Ale výměna se obešla bez problémů, i když to bylo s velkými obavami a za ne příliš výhodný kurs. Naštěstí mě již spatřila slečna z cestovní kanceláře a nesla z Uzbekistan Airways moji letenku. Nakonec mě letenka Urgenč – Taškent – Moskva vyšla na 110 dolarů i s poplatky cestovky. Koneckonců jenom na cestu vlakem do Moskvy jsem plánoval asi 80 dolarů a kdy se mi poštěstí letět za takovou cenu – vždyť je to celkem pět a půl hodiny v letadle. Ale zato mohu ještě další tři dny brouzdat po Chivě.
Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz
