Úřednická šikana v Bangladéši

Získání víza

O bangladéšské vízum jsme žádali v Nepálu a proto bylo jeho získání velmi snadné. Jedinou podmínkou bylo vyplnit klasický formulář, přiložit jednu fotografii a zaplatit poplatek 21 USD. Vízum bylo hotové již ten samý den v odpoledních hodinách. Pokud bychom si vyřizovali vízum v Evropě, tak jsou podmínky diametrálně odlišné. Bylo by třeba navíc doložit zvací dopis, výpis z účtu, potvrzení o zaměstnání a někdy i letenku do Bangladéše. Otázkou je, proč zrovna Bangladéš má tak přísnou vízovou politiku? Těžko mohou tyto podmínky vycházet z obavy, že by snad západní turista chtěl do Bangladéše emigrovat?! Buď Bangladéš nestojí o žádné turisty a nebo oplácí přísná vízová pravidla západních zemí stejnou mincí. Existuje i jiné vysvětlení – muslimská vláda chce z Bangladéše čistě muslimský stát a proto nestojí o žádné bílé „křesťany“.

Entry/Exit BY LAND

Specifika bangladéšské vízové politiky jsme záhy poznali na vlastní kůži. V dotazníku, který jsme v Káthmándú vyplňovali, nebyla žádná otázka na to, jak do Bangladéše vstoupíme či jak odjedeme pryč. Při odevzdávání formulářů se nás úředník jen mezi řečí zeptal, jak pojedeme do Bangladéše. Vypadalo to jako zvídavá soukromá otázka a proto jsme tomu nepřikládali žádný význam. Po pravdě jsme odpověděli, že pojedeme autobusem z Indie. V našich vízech se pak objevila nenápadná kolonka Entry/Exit BY LAND. Bohužel jsme v tomto okamžiku netušili, jak velký význam tato kolonka má a spokojeně z ambasády odešli.

Teprve za měsíc jsme v Sikkimu potkali jednoho Holanďana, který právě přijel z Bangladéše. Od něj jsme se poprvé dozvěděli tu absurdní zprávu, že s naším vízem nelze z Bangladéše odletět do Myanmaru. My totiž smíme do země vstoupit a pak zase odjet jen a jen po zemi, přesně tak, jak je to napsáno ve vízu! Jenže do Myanmaru zase nelze vstoupit po zemi, protože nemá žádné hraniční přechody s žádnou ze sousedních zemí. Co teď?

Povolení pro změnu víza

Řešení tady samozřejmě je. Musíme v Dháce navštívit „Passport and Immigration Office“ a tam poníženě prosit o změnu. Představovali jsme si náš pobyt v Dháce jinak, ale bohužel nám nezbývá, než se této absurdní situaci podřídit. I v letecké společnosti BIMAN nám prodejce letenek potvrdil, že s tímto vízem nemůžeme z Bangladeše odletět.

Z Gulshanu jsme na Agargaon road jeli hodinu. Před vchodem do vysokého paneláku stál jeden vojáček a kontroloval zavazadla. Museli jsme vybalit naše batohy a nechat si jejich obsah pečlivě zkontrolovat. To vše samozřejmě na otevřeném náměstíčku před zraky širokého bengálského publika. To jsme ještě netušili, že nás čekají mnohem horší zážitky a v klidu jsme vyjeli výtahem do čtvrtého patra. Naděje na rychlé vyřízení naší záležitosti pobledla, když jsme uviděli kancelář: velkou čekací halu s šesti zamřížovanými okénky. Nezbývalo nám nic jiného, než se jako zvířátka postavit do stáda, které se tlačí k přepážce.

Specifická dělba práce

V Bangladéši se na úřadě využívá specifický systém dělby práce. Prosebník neřeší problém s jedním úředníkem, ale postupně musí obejít celou sestavu úředníků. U každého okénka musí vystát speciální frontu, předestřít svůj problém a pak se přesunout k dalšímu okénku. První úředník vydává formuláře a proto se k němu musí jít několikrát, protože často nevydá poprvé ten správný typ. Druhý úředník nalepí na formulář fotografii prosebníka a secvakne sešívačkou formulář a kopii pasu. Třetí úředník zkontroluje, zda je formulář správně vyplněný a odškrtá jednotlivé položky. Čtvrtý úředník si pak celý balík dokumentů převezme a vyřkne ortel, za jak dlouho bude podaná žádost vyřízena.

Celý vyčerpávající proces trvá zhruba dvě hodiny. Úředníci jsou neochotní a zásadně neodpovídají na žádné otázky. Vyřizují zrovna toho prosebníka, který má nejdelší ruku a přistrčí jim co nejblíže k nosu své formauláře. S cizinci komunikují jen tzv. lístečkovým systémem: mříží prostrčí lísteček, na kterém jsou napsána pravidla formulářové „hry“ v angličtině. Na konci své práce pak oznámí číslo okénka, kam se má čekající prosebník přesunout. To je vše. U každého okénka je třeba být ten nejrychlejší a nejdrzejší, klasická fronta neexistuje a ostré lokty vítězí. Na nějaké pořadí se tady nehraje.

Kdo si počká, ten se dočká – a nebo zaplatí

Po dvou hodinách maratónu od okénka k okénku jsme se dopracovali do stádia, kdy naše formuláře zmizely někde v zadní kanceláři a nám bylo oznámeno, že si máme přijít za tři hodiny. Bylo nám jasné, že naše žádosti budou teď někde ležet na stole a nikdo je nebude řešit. Ale co dělat? Jediné řešení je dát nějaký tučný úplatek, ale komu a jak vysoký? Viděli jsme mnoho dobře oblečených Bengálců, jak mizí v útrobách vrat do chodby, kam je vstup přísně zakázán. Za několik minut pak opouštěli kancelář s širokým usměvem na tváři. A smích skrýval i úředník, se kterým si mezi dveřmi srdečně tiskli ruku. Takhle to tady prostě chodí.

My jsme úplatek dát nechtěli. Bylo však třeba na sebe nějak upozornit, aby se naše věc pohnula kupředu. Prosby, dotazy a vysvětlování nezabraly. Šokoval nás totální nezájem a ignorance. To se nám v Asii ještě nestalo. Na řadě byl srdcervoucí pláč a hlasité vysvětlování našeho problému na celou čekárnu. Kupodivu tento styl komunikace konečně zabral a úředníci nám začali věnovat pozorost. Po pěti hodinách vysilujího boje o razítko jsme odcházeli vysílení, ponížení a totálně znechucení. Dosáhli jsme svého a konečně můžeme z Bangladéše odletět. A nejraději bychom letěli ještě dnes večer.