Unikátní atmosféru ukrajinského Kyjeva dotváří historická sovětská architektura, lahodné jídlo i vodka

Historie dávná i moderní. Atmosféra tvořená velkolepou sovětskou architekturou, která bohužel pohltila něco z dob mnohem starších, zároveň pocit, že 20. století je nenávratně pryč a že ve století následujícím míří země jednoznačně na západ. To je Kyjev.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Vystupujeme z letadla a hlava mě stále pobolívá. Na bratislavském letišti jsme si zkrátili čekání kouskem alkoholu, let jsem prospal od usednutí do sedačky až do Kyjeva. Z letiště Žuljany není cesta do centra naštěstí nijak dlouhá, ani pro čtyři rozlámané vejpitky. Nejdříve je však nutné prokousat se trolejbusem k metru, které nás přiblíží našemu domovu, hostelu Zig Zag (přívětivá cena, docházková vzdálenost do „všude“, zahraniční hosté). Přejíždíme k vlakovému nádraží, kde lezeme do metra a za likvidační dvě hřivny (asi dvě koruny) putujeme na naši cílovou stanici.

Z metra vystupujeme na stanici Teatralnaja, kde mě přímo zaskočí velká skupina ukrajinských důchodců, kteří se v metru scházejí, možná aby unikli chladnému počasí na povrchu. Z metra se pak stává jeden obří taneční parket, možná padesátka seniorů v zimních bundách a teplých čepicích tančí na volném podzemním prostranství, menší skupinky stojí v kruzích a zpívají. Nejde o žádnou veřejnou akci, na mne to působí tak, že se zde pro radost prostě scházejí, Teatralnaja zní zpěvem a hudebními nástroji, osvětlené chodby odrážejí smích kyjevských seniorů. Dovedete si představit turistu s pivní opicí za krkem, který se ocitne v něčem takovém? Po chvíli mi dochází, že zde uchovávají něco, co u nás a v západním světě už dávno vymizelo. Takovou soudržnost jsem tak blízko na východ nečekal. Po několika minutách harmoniky jednoduše utichají, zúčastnění si zatleskají, podají si ruce a jakoby nic se rozejdou.

Vycházíme na povrch, brzký listopadový soumrak přikryl Kyjev tmou, vzduch je přímo mrznoucí, a tak je čas navštívit magazín a koupit konečně pár lahví místní vodky. Činíme tak v nejbližším obchůdku a dle navigace v telefonu směřujeme přímo k našemu azylu pro příštích pár dní. Cestou zíráme na monumentální budovy z dob stalinských. Nejvíce upoutává pozornost průčelí obrovského apartmánového domu na ulici Chreščatyk, jehož vrchol zdobí světlo odrážející stín ve tvaru pěticípé hvězdy.

Jednou z mých nejoblíbenějších činností na cestách je cizokrajné jídlo a chlast. Snažím se tedy vytěžit personál v hostelu a jako jeden z prvních cílů následujícího dne stanovuji Puzata Hata. Jde o samoobslužnou restauraci, která nabízí ukrajinská národní, nenárodní a všelijaká jídla. Po první návštěvě je rozhodnuto, že až na výjimky se budeme stravovat pouze zde. K pultům se každý z nás několikrát vrací, ke stolu odcházíme s plnými tácy. Ceny jsou více než přívětivé, nabídka nepřeberná. Kromě vynikajícího boršče mne zaujala solyanka. Polévka s hordami masa, zelím a kyselými okurkami zní možná trochu podivně, je to však skutečně náramná záležitost. Další vynikající jídlo na pultě jsou varenyky, ukrajinská těstovinová taštička plněná vším od mletého masa, přes zelí po sladké variace s různým ovocem. Velké množství místních napovídá, že je Hata velmi oblíbená nejen u zahraničních návštěvníků, kteří ho objeví podle vysokého hodnocení na cestovatelských serverech.

S plnými břichy procházíme parkem Ševčenko až k rudému průčelí právnické fakulty Univerzity Ševčenkovi, založené v roce 1834. Za sovětské éry bylo studium na této univerzitě třetím nejprestižnějším vysokoškolským studiem v SSSR. Odsud se vydáváme po bulváru Volodymyrska přímo na sever, kde po pár stech metrech narážíme na bohatě zdobenou budovu Ukrajinské Národní Opery, taktéž pojmenované po slavném ukrajinském básníkovi a umělci Tarasu Ševčenkovi. Ta byla založena při příležitosti reorganizace ruské opery a baletu v roce 1926. A protože se nacházíme ve starém městě, po pár dalších krocích dojdeme k památce, zvané Zlatá Brána. Ač je patrné, že se nejedná o tisíciletou stavbu, svůj význam má. Je to totiž replika hlavní vstupní brány do opevněné Kyjevy, která byla zbudována v 11. století. A jak už to s bouráním a stavěním památek bývá, po její demolici v 17. století byla opět probuzena k životu v roce 1982.

Centrem starého města je obří náměstí před ještě větším areálem pravoslavného chrámu Svaté Sofie. Ve slunečním svitu jeho zlaté věže doslova oslepují, zdobená fasáda vedle stojící zvonice patřící ke chrámu napovídá, že to tu s náboženstvím myslí stále velmi vážně. Možná i jako upomínka na církvi kdysi patřící Hagia Sofia v Istanbulu, byl chrám založen z počátku 11. století, v dobách Vladimíra Velikého. Hřejivý byzantský interiér hlídá světice shlížející ze stropu nad oltářem. Za mě je toto Kyjevské must see č. 1.

Asi 300 metrů na severovýchod leží další z velkých náměstí, Mykhailivska s dalším neméně monumentálním chrámem Svatého Michala, jenž hledí přes zkratku ulice Volodymyrskaja přímo k průčelí Svaté Sofie. Obří stavba upoutá stejně oslnivě zlatou barvou věží, avšak neobvykle zdobenou modrou fasádou. Zasvěcen byl archandělu Michaelovi na počátku 12. století. Jeho barokní podoba je podobně jako u Zlaté Brány trochu zavádějící, v roce 1936 byl totiž rozprodán a odstřelen sověty. Na místě měly vyrůst monumentální komunistické budovy i památník Lenina, jediné, co zde bylo vybudováno, je vedle stojící monstrózní dobová budova ministerstva zahraničních věcí. Podobně jako zmiňovaná brána byl svatostánek znovu obnoven a otevřen v roce 1999, mnoho času trávíme zíráním na umělecké dílo v podobě malované hraniční zdi.

Všechnu tu krásu završujeme výhledem od sochy Vladimíra Velikého, nacházející se hned za chrámem. Kam oko dohlédne, leží nekonečná Ukrajina na východ od Dněpru. A protože vjemů bylo dost, plníme se v Puzata Hata na Majdanu, skupujeme vodku v magazínu a míříme do trochu stísněného, ale vyhřátého hostelu.

Následující ráno vyrážíme přímo na dějiště masových demonstrací z roku 2013, Náměstí Nezávislosti, u nás známé jako Majdan. Všude ukrajinské vlajky, propagační armádní letáky, billboardy ukrajinských vojáků stojících v šiku. Propaganda vojenských náborů a národní hrdosti jede na plno, jistě to má co do činění se současným konfliktem na východě země. To je patrné i s všudypřítomnými stánky s toaletním papírem, kde je na každém útržku zobrazen ruský prezident Vladimir Putin. Vzadu stojící památný sloup nezávislosti se ztrácí v záplavě modré a žluté.

Ulice jsou plné lidí, jako v jiných hlavních městech je tu velký provoz aut, jedinou možností je Puzata Hata a vodka. A protože nás toto odpoledne dvě lahve vynikající Chortici trochu rozdivočí, vracíme se do magazinu, prodavačka nám automaticky podává další dvě lahve, které jí s důrazným „Bolšoj“ vracíme a vzápětí dostáváme dvě litrové. Posledních pár hodin v ukrajinském hlavním městě máme trochu problém si zapamatovat.