Toto opravdu není dobré čtení pro lidi, kteří trpí velkou fobii z hadů. Ale pro cestovatele, kteří se s nimi mohou setkat na svých výpravách, rozhodně ano.
Příhoda to byla banální. Tonda překročil trs trávy, v němž se najednou náhle něco pohnulo. Had! Mihnutí bylo dílem okamžiku, ale pokud si chcete vyfotit hada v jeho přirozeném ekosystému, tak nesmíte váhat. Okamžitě jsem vyrval drn i se zmítajícím se hadím tělíčkem. Jasně, že mi hlavou proletělo, jestli náhodou není jedovatý.
Statisticky je naprostá většina hadů nejedovatých a v této oblasti, pod nejvyšší horou Íránu, Damavandem, by se setkání s jedovatým plazem rovnalo zajímavé výhře. Jenže vysvětlujte to svému vlastnímu podvědomí. „Tondo, chytil jsem hada, makej, rychle urči, co to je?“ Kamarád a spolucestovatel se v hadech přece jen vyzná líp. Tipuju na štíhlovku, ta by jedovatá být neměla… Jenže je to jen typ poučeného a v dané chvíli velmi nejistého laika.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Je dobré říct, že „výroba hadího jedu“ je poměrně náročná záležitost a hadi s ním zbytečně neplýtvají. Proto, když se plaz cítí ohrožený, tak dřív než sáhne ke zbrani nejmocnější, sahá k zastrašování. Útoky probíhají v náznacích, bez použití přímého kousnutí, často jde jen o ritualizované kývání hlavou a naznačování výpadů. Stačí si jen vzpomenou na kobry, které mají toto chování ve svém repertoáru.
Jenže tady zhruba dvaceticentimetrový hádek nedostal čas na rozmyšlenou. Najednou se vznesl do vzduchu, začal se obracet a musel být velmi vyděšený. Není divu, že se při první příležitosti zakousl do prstu. V tu chvíli jsem začal být poněkud vyděšený já. Nezbývalo než doufat, že opravdu nejde o žádnou jedůvku. Navíc se mu podařilo zakousnout se opravdu šikovně, a tak začal nenadálou kořist tlačit pomalu do sebe. Prostě se rozhodl, že pokud má odejít z tohoto světa, tak s plným žaludkem. Příliš mi vtipné, že hádek sotva delší než tkaničky do pohorek, chce slupnout celého Topího o délce 185 cm. „Jo, je to štíhlovka,“ konstatoval Tonda a mě se ulevilo. Ty nejsou nebezpečné.
Ahmad D. Disi v odborném článku věnovaném úloze jordánských plazů v úloze zoogeografických indikátorů píše, že druh Coluber ravergieri je pozůstatkem poledové periody. To by vysvětlovalo, proč se mu daří ve výšce těsně pod třemi tisící metry, kde jsme se navzájem ulovili. Teplota na plazy, tedy pokud pomineme poměrně hojné velké agamy Laudakia caucasia, tady není zrovna ideální. Vzhledem k tomu, že prst neotekl, nebolel, usoudil jsem, že mě potkalo štěstí na nejedovatý druh.
Teprve o několik měsíců později, v pohodlí domova, kdy pominul popříjezdní chaos a nastaly dlouhé zimní večery vhodné k přetřídění fotek, jsem podle snímků dohledal, co jsme to s Tondou tenkrát vlastně chytili. V příspěvku Toxicology of Colubridae (Rear-Fanged Snakes) Venom from Uzbekistan (tento druh má poměrně velký areál rozšíření) jsem se dočetl následující: „Coluber ravergieri byl testován na složky hadího jedu a LD 50 (dávka jedu, po které 50% myší zemře) je u tohoto druhu 9,67 mg na 1 kg živé váhy.“ Takže jedovatý je. Ale co, koho mají pověsit, ten se neutopí. A mě tedy evidentně není dopřána zdravotní komplikace v podobě intoxikace štíhlovkou. To by se pojišťovně špatně vysvětlovalo.
Dnes už mi zůstala jen zajímavá vzpomínka na jedovatý druh štíhlovky, chladný vzduch pod íránskou sopkou a agamy, o kterých místní tvrdili, že nejlepší jsou pečené spolu s rajčaty.
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
