Ukrývající se krása starých časů v Athénách

Parthenón („panenská komnata“) se pyšně se vypíná nad hlavami miliónů turistů, kteří jej ročně navštíví, a hrdě tyčí své osiřelé sloupy meruňkové barvy od požáru k dříve modrému jasnému nebi. Musí však již být podpírán silnou ocelovou konstrukcí, aby pod tíhou své minulosti nespadl.

Kolik toho stařec jen viděl ze svého trůnu na skalnatém výběžku za uplynulá století! Kolik jen vládců a kultur se to pod ním již vystřídalo! Kolika náboženským rituálům byl vděčným němým svědkem a útočištěm! A on jen stále zdánlivě mlčí, vypíná se dál osamocen v mírném větříku k zářícímu slunci a čeká, co přinese budoucnost. Jen tomu, kdo je ochoten mu s úctou naslouchat, vypráví úžasné příběhy. Vždyť toho již tolik zažil a viděl!

Parthenón – Panenská komnata

Chrám byl postaven v 5. století př. n. l. v dórském stylu s jónskými prvky. Vznikl za podpory mocného vůdce Perikla v tzv. zlatém věku Athén. Jeho stavba trvala pouhých deset let a v této době svého největšího rozkvětu zářil pestrými barvami. Parthenón byl zamýšlen jako nová svatyně bohyně Athény a příbytek pro její dvanáct metrů dřevěnou sochu, pokrytou slonovinou a zlatem, s drahokamy místo očí a hlavou mrtvé příšery ze slonoviny na hrudi. Socha byla umístěna v zatemněné kultovní komnatě jako symbol uctívání, odtud pramení i překlad názvu Parthenón – Panenská komnata.

Ve stejné době zazněla na úpatí Akropole poprvé v obrovském Dionýsově divadle pro sedmnáct tisíc diváků mistrovská díla Aischyla, Sofokla, Eurípida a Aristofana. Thúkýdidés v Athénách napsal svou Peloponéskou válku, Sokrates postuloval své filozofické problémy a jeho rozhovory zase zachytil Platón do spisů. Z nedalekého pahorku Phynx poslouchal Parthenón vášnivé řečníky prvních demokratických shromáždění, kde se řešily veškeré politické otázky i záležitosti města. Z Agory na úpatí jeho západního srázu k němu doléhaly hlasité zvuky tržiště a čilého obchodu. A on sám si mocně kraloval nad celou oblastí.

Bohužel toto výsostné postavení Athén mezi řeckými státy trvalo jen krátkou dobu jednoho století. Poté veškeré stavby na pahorku Akropole utichly na dalších tisíc let, i když samotné město pod ním se rychle rozvíjelo dále i pod pozdější nadvládou Alexandra Velikého a Římanů od 2. stol. př. n. l. Ve veřejných slovních potyčkách se tu poté rozohňoval samotný Cicero. Ve 2. století n. l. vznikaly úžasné monumenty římské epochy: Hadriánův oblouk, chrám Dia Olympského či Forum Romanum, jejichž ojedinělé zachovalé zbytky lze v současných Athénách také ještě spatřit.

Na dvě století zavládlo muezzinovo volání

První velkou změnu v historii města věštilo již první křesťanské kázání svatého Pavla „o neznámém Bohu“ na kopci Areopagus začátkem našeho letopočtu, ale až za vlády římského císaře Justiniána v 5. stol. n. l. přišel chrám Parthenón o svoji bohyni. Socha Athény byla zničena a Parthenón byl upraven pro křesťanské bohoslužby. Do té doby se však veškerá monumentální krása ještě zachovala.

Teprve v následujících letech přibývalo různých přístaveb, které postupně překryly původní klasický řecký design. Od 15. stol. n. l. se byzantský „kostel“ Parthenón proměnil dokonce na dvě století na tureckou mešitu. Uctívání boha se téměř přes jednu noc změnilo, nastoupila vůle Alláhova a z vrcholku se rozléhalo do dáli pravidelné muezzinovo volání. Ke klasickým řeckým sloupům přibyl minaret a zlaté třpytící se půlměsíce. I přes všechny tyto změny připomínala Akropolis stále rušnou, barevnou a sochami pokrytou mocnou vládkyni Řecka.

Nejširší nabídku průvodců a map Řecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Proměna v osamocené ruiny

Až na konci 17. stol. n. l. přišel chrám o svoji čepici a impozantnost. Osudová benátská koule, která zničila jeho střechu, byla vystřelena z blízkého pahorku Filopáppou. Navíc ještě Benátčani zapálili turecký sklad střelného prachu a tím založili požár, trvající údajně dva dny a dvě noci. Parthenón zaplakal nad svým smutným osudem. Tolik století sloužil jako duchovní místo a najednou se proměnil jen v osamocené holé ruiny. O poslední zbytky jeho úžasné výzdoby se poprali začátkem 19. století Francouzi a Britové. Tyto fragmenty jsou nyní k vidění v Louvru a v Britském muzeu a stále teskní zatím neúspěšně po návratu do své vlasti. Veškeré pozůstatky středověké éry byly navíc razantně a hrubě odstraněny a zničeny v polovině 19. stol. n. l. po vzniku samostatného řeckého státu.

Jen některé dosud stojící původní řecké sloupy byly ponechány svému smutnému osudu a trpí v současnosti účinky oxidu siřičitého, který je produkován tisíci aut metropole a průmyslovými podniky. Přes hustý smog není již okolní kopcovitá krajina téměř vidět a nepříjemný hluk se rozléhá po celé kotlině. Tuto situaci nevylepšilo zatím ani nové rychlé metro, jehož některé stanice připomínají svou výstavou antických sbírek historické muzeum.

Orientální bazary ustupují turistickým restauracím

Chrám si nezaujatě a lhostejně prohlíží lidské mravenčení pod sebou a podivuje se nad tou rychlou změnou ve 20. století. Od konce 2. světové války se populace města rozrostla ze 700 000 na více než čtyři miliony obyvatel. Město se jen obtížně vyrovnává s tímto problémem. Ulicemi se neustále valí davy spěchajících Řeků s nepříjemnými zachmuřenými obličeji.

Hned vedle impozantních moderních širokých tříd se slavnými a luxusními hotely na náměstí Syntagma se krčí špinavé a smradlavé uličky s domky pokreslenými sgrafity v oblastech Psirí a náměstí Omónia. Vedle nich parkují nejmodernější automobily. Orientální bazary zde zápasí o místo s pobočkami Armaniho a Benettonu. Ulice čtvrti Monastiráki jsou jedním velkým pouličním bleším trhem, zatímco pěší promenády ve čtvrti Pláka se proměnily v působivé turistické restaurace a drahé obchody se suvenýry. V oblasti Kolonáki pod pahorkem Lykavitós s krásným výhledem na Akropoli se nachází neuvěřitelné množství malých drahých obchodů zaměřených hlavně na módu. Jen pomerančovníky zůstaly stále stejné, již po staletí po všech ulicích rostou a plodí své šťavnaté ovoce.

Olympijský stadion

Slavnou historii řeckého sportu jen slabě připomíná zářivě bílý a úzkostlivě symetrický olympijský stadion, který byl pečlivě rekonstruován na římských základech v roce 1896 pro první novodobé Olympijské hry. Samozřejmě byl jední z míst konání zatím posledních her v Řecku v roce 2004 a zároveň slouží jako závěrečné místo athénského maratónu.

Trochu klidu v rušném velkoměstě poskytuje snad jen antický hřbitov Keramikós. Zemřelí sice mlčí, ale jejich úžasně vyzdobené náhrobky promlouvají za ně. Zdůrazňují pomíjivost každého lidského života i každé historické etapy. Spolu s osvětlenými pahýly kdysi tak slavného Parthenónu vyhlížejí s nadějí vstříc nové „zářící“ budoucnosti. Snad tito antičtí mudrci v dnešním chaosu přežijí!