Uklízel jsem na poušti odpadky. Unikátní způsob jak se dostat do Egypta

Součástí Sahary je Libyjská poušť. Místo, kde byla kdysi naměřena nejvyšší teplota na světě. Tvoří ji několik menších celků, včetně těch, které se nacházejí na území Egypta. Národní park Bílá poušť patří k nejúžasnějším z nich.

Jak se tam dostat? Přes inzerát

Po návštěvě Bílé pouště jsem toužil již delší dobu, ale odrazovala mě skutečnost, že individuální turistika v oblasti není z bezpečnostních důvodů povolena a jedinou možností jak se na kontrolované území dostat, je komerční akce s místní agenturou. Ta mě příliš nelákala.  O to větší bylo moje nadšení, když se na internetu objevil inzerát, nabízející účast na mezinárodním dobrovolnickém projektu ÚKLID POUŠTĚ, pořádaném přímo na vysněném místě.

Na srazu účastníků, který probíhá v Káhiře, s potěšením poznávám, že spektrum dobrovolníků je skutečně široké. Národnostně i věkově. Nejmladším aktérem je devatenáctiletý Němec Jonathan, nejstarší jsou Egypťanka Amal a Angličanka Ivon. Oběma je přes šedesát a úklidu pouště se účastní již počtvrté. Další účastníci jsou z Holandska, Francie, Švýcarska a Itálie. Téměř všem Bílá poušť učarovala natolik, že se do ní vracejí každý rok. Pokaždé s touhou zanechat ji ještě krásnější než byla před příjezdem.

Ne, nejste na jiné planetě

Opouštíme smogem prosycenou Káhiru a míříme na jih. Beduínská osada Farafra, kde musíme přestoupit z minibusu na terénní automobily, je vzdálená asi sedm hodin jízdy. Přehazujeme zavazadla a za několik okamžiků mizíme v nekonečném labyrintu Bílé pouště. Její rozloha je téměř 4000 km² a chráněným územím je teprve od roku 2002.

Tato oblast, kde kdysi bývala mělká pánev pravěkého moře, je unikátní tím, že je tvořena bílým vápencem, neboli křídou. Usazená hornina, vzniklá rozpadem schránek mořských mikroorganismů, byla během milionů let opracována erozí do nejbizarnějších formací. Přírodní útvary, vymodelované větrem, jsou skutečně fascinující a chvílemi se vám zdá, že jste na jiné planetě. U skupiny několika zdánlivě mimozemských útvarů, připomínajících mnohametrové sněhobílé houby, je i náš cíl. Provizorní tábořiště z beduínských i klasických stanů, kde budeme trávit pět příjemných dnů naplněných prací, poznáváním a vzájemným obohacováním. Místo, odkud budeme vyrážet na úklid pouštních lokalit.

Svinčík po turistech

Neopakovatelný půvab zdejší přírody okouzlil již hodně lidí. Každoročně jich sem zavítá kolem padesáti tisíc. Do pouště se zpravidla vydávají s některou z místních cestovek a součástí jejich výletů bývá nocleh v poušti nebo alespoň piknik. Přesněji řečeno, celá série pikniků na těch nejhezčích místech chráněného území.

Bohužel, zdaleka ne každý si po sobě uklidí a plastové lahve, igelitové pytlíky či plechovky od nápojů tak končí pohozené za nejbližším keřem nebo skálou. Před deseti lety byl tento smutný postup spíše pravidlem nežli výjimkou a v přírodě nejkrásnějšího národního parku Egypta každou sezonu přibylo mnoho tun odpadu. Místním nepořádek v poušti nevadil, protože se soustředili jen na krátkodobé cíle a rychlý zisk. K úklidu je nikdy nikdo nevedl a nedocházelo jim, že poušť, která začíná připomínat obří smetiště, pozbývá na své atraktivitě a půvabu, který byl původním magnetem přitahujícím turisty.

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Osvícený beduín řekl dost!

Neutěšenou situaci a smýšlení lidí dokázal změnit až Sád Aly, moudrý beduín z Farafry, který v mládí studoval v Německu. Po svém návratu z Evropy, kde se naučil nejen podnikavosti, ale i environmentální uvědomělosti, si založil cestovní kancelář specializovanou na výlety do pouště. Na rozdíl od svých konkurentů dbal vždy o to, aby po jeho skupinách nezůstalo v pustině ani smítko.

„To, že se ze zdejší nádherné přírody začalo s narůstajícím počtem nezodpovědných konkurentů stávat smetiště, mě moc trápilo. Skupiny, které jsem vodil do pouště já, si po sobě uklízely. Bohužel, u ostatních výprav to pravidlem nebylo. Na místech původně neposkvrněných a panensky krásných přibývaly vajgly i krabičky od cigaret, plechovky, plasty, obaly, zbytky jídla. Nejvíce jsem se za svůj národ styděl, když jsme dorazili na zaneřáděné místo, odkud chvíli před tím odjela egyptská výprava a evropští turisté z mé skupiny po ní začali sami od sebe uklízet. Tenkrát se zrodila myšlenka uspořádat týdenní dobrovolnickou akci ÚKLID POUŠTĚ. Od té doby ji dělám každoročně,“ říká Sád.

Kartáček, kalhotky, kondom

Dobrovolníci z celého světa přijíždějí vždy na konci sezony. Přesný termín a místo srazu jsou vyhlášeny a zveřejněny na internetu. Všichni účastníci jsou ubytováni ve stanovém táboře a vlastnímu úklidu se věnují zhruba tři hodiny po snídani a tři po dlouhé polední siestě. Vybaveni ochrannými rukavicemi, nezbytnými pokrývkami hlavy a krémy na opalování, jsou v malých skupinkách rozváženi na nejrůznější lokality, u kterých po zbytek roku zastavuje nebo nocuje většina návštěvníků.

Odpadky jsou sbírány do velkých pytlů, které jsou po návratu do na základnu skládány na obří hromadu. Ta po skončení akce poputuje do Farafry k ekologické likvidaci a částečné recyklaci. Některé věci, nalezené při úklidu, jsou skutečně kuriózní. Lze mezi nimi objevit zubní kartáčky, rybářský vlasec, paměťovou kartu, grónský sýr, ale i dvoje dámské kalhotky a jeden prasklý kondom.

I místní už pochopili

Zatímco sepisujeme seznamy těch nejpodivnějších nálezů, Sád nám vysvětluje, že k uklízejícím dobrovolníkům ze Západu se v posledních letech přidávají i místní: „To, že sem jezdí uklízet až lidé z daleké Evropy nebo dokonce Ameriky, otevřelo mnoha místním oči a získali jiný úhel pohledu. Díky nim si konečně uvědomili, že každý musí začít u sebe. Péče o životní prostředí zde byla před deseti lety téměř neznámým pojmem, ale naštěstí se mnohé změnilo k lepšímu. Zlepšilo se povědomí i přístup, vznikl národní park i několik neziskových organizací, které nám pomáhají.“

O čem skromně mlčí je to, že většinu pozitivních změn nastartoval on sám. To se dovídám až od lidí, kteří ho znají několik let. Jedním z nich je i německý režisér Oliver, který se akce účastní již potřetí. Poslední noc pobytu jsem s ním seděl u dohořívajícího ohně. Byly asi dvě hodiny po půlnoci, když z jasné oblohy plné hvězd jedna mimořádně zářivá vystřelila k horizontu. „Když u nás lidé vidí padat hvězdu, mají si něco přát,“ vysvětlil jsem mu, „co by to bylo v tvém případě?“. S odpovědí neváhal ani chvíli. „Aby měla Afrika více takových lidí jako je Sád Aly,“ vypálil pohotově, „a abych se sem za rok opět vrátil…“

Juraj Kaman je lektor angličtiny, fotograf a publicista na volné noze, který navštívil přes 60 zemí světa. Na knižním trhu debutoval v roce 1998 cestopisem „Cesta za splněným snem“, v němž popisuje zážitky a dobrodružství ze čtyřměsíční cesty do Indie po zemi. V uplynulých třech letech vyšly jeho nástěnné kalendáře ze série World Monuments.