Údolím Nilu

Egypt se svými četnými resorty, vyhřátým mořem a na podmořský život bohatým pobřežím získal nálepku dovolené, kde si člověk odpočine, zaplave, opálí se a možná se podívá na pyramidy, vyrazí poznat rušnou Káhiru nebo vyzkoušet jízdu na velbloudovi. Ač nelze pobřeží upřít jeho krásy, to pravé cestovatelské objevování skrývá až údolí Nilu, bez kterého by Egypt byl jen vyprahlou pouští. Už před tisíci let byl Nil se svými každoročními záplavami nepostradatelný pro život místních obyvatel, a není tedy divu, že velká část pamětihodností se nachází právě kolem něj.

Cestu po jižním Egyptě, historicky v dobách faraonů Horním Egyptě, přičemž pojmenování se řídilo podle toku Nilu, začínáme v Dendaře v guvernorátu Kená, kousek od stejnojmenného města. To bylo už 3000 let před naším letopočtem centrem kultu bohyně Hathor. Za návštěvu tu rozhodně stojí právě chrámový komplex. Labyrint sloupoví s hlavami Hathor, freskami a reliéfy zdobených krypt, svatyní a skrytých průchodů vyloženě vybízí k průzkumu. Rozlohou zabírá 40 tisíc metrů čtverečních a pod silnými nánosy písku se dochoval v až překvapivě dobrém stavu. Prozkoumávání zdánlivě běžně nedostupných míst zpestří i typická egyptská pastička na cestovatele – místní průvodci a bakšiš.

Živé muzeum Luxoru

Jen padesát kilometrů vzdušnou čarou, na silnicích se všudypřítomnými retardéry zhruba dvě hodinky cesty od Dendary, se nachází město Luxor, kterému se příznačně přezdívá „největší muzeum pod širým nebem“. V době Nové říše byl hlavním městem Egypta a byl známý hned pod několika jmény, pro nás nejznámější je asi pojmenování ze starověkého Řecka – Théby.

Město je rozdělené na obou březích Nilu. Na východním břehu pozornosti cestovatelů neuniknou dva městem obestavěné velké chrámové komplexy, Luxor a Karnak. Na západním břehu pak na úpatí vápencového masivu do dálky září chrámy a hrobky dávných faraonů. Dopravu mezi oběma částmi města zajišťují přívozy a tradiční feluky, malé loďky s barevnými plachtami. Za pár egyptských liber je možné sehnat převozníka prakticky kdekoliv. Po zemi se lze všude snadno dopravit pěšky nebo se přiblížit taxíkem či koněm taženou bryčkou. Na prohlídku chrámů se vyplatí si přivstat, jednak kvůli množství turistů, jednak kvůli horku – i v brzkém jaře tu teploty umí vystoupat nepříjemně vysoko. 

Zatímco Luxorský chrám se dá docela pohodlně prohlédnout i pouhou procházkou okolo, Karnak, v jehož centru se nachází chrám Amona, krále bohů, rozhodně stojí za důkladnější návštěvu. Rozlehlý komplex s četnými kaplemi a chrámy, botanickou zahradou, velkým posvátným jezírkem, sloupovými síněmi a kolosy Ramesse II. budovali faraoni několika dynastií a v jeho útrobách pracovaly desítky až stovky tisíc dělníků, kněží i sluhů. Více než tisíc let zůstával skryt pod nánosy písku, archeologové ho odkryli až v polovině 19. století. Opět je nutné si tu připravit drobný bakšiš. Vstup na vyhlídky nebo do zaručeně “tajných” místností, kam sice vedou zřetelně vyšlapané cesty od turistů, vám umožní jen některý ze samozvaných místních „průvodců“. 

Od chrámu v Luxoru ke Karnaku návštěvníky snadno dovede nově otevřená Alej sfing. Tři kilometry dlouhá historická cesta je lemovaná stovkami soch sfing s beraními hlavami. Aby ji archeologové odkryli, museli odstranit místy až osm metrů silnou vrstvu materiálu, především písku a kamení. 

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Údolím králů po zemi i ve vzduchu

Za návštěvu rozhodně stojí i Údolí králů, pohřebiště faraonů a egyptské šlechty na severozápadě Luxoru, byť jde o místo turismem zasažené spíše nepříjemně. Obchůdky se suvenýry u vchodu i východu, turistický vláček, který vás odveze celých 600 metrů od prodejny vstupenek, a nutnost vybrat si předem hrobky, které navštívíte, můžou od návštěvy trochu odrazovat. Celkem se tu hrobek nachází přes šedesát, poslední byla objevena až v roce 2008. Přístupná je jich pouze část, ne všechny jsou vždy otevřené a do některých, jako je třeba Tutanchamonova, se vstup připlácí zvlášť. Navíc si připlatí i ti, kdo si chtějí hrobky vyfotit. 

Promyšlený výběr se tu vyplatí. Zatímco v těch známých půjdete stísněnými chodbami v procesí návštěvníků a na důkladné prohlížení příliš času nebude, v menších a méně známých hrobkách můžete být klidně i sami a užijete si je podstatně víc. Pokud hrobek nebudete mít dost, jen o necelé dva kilometry dál leží Údolí královen, kde svůj poslední odpočinek našly královské manželky a jejich děti. Mezi nejznámějšími z nich je pak hrobka královny Nefertari, manželky Ramesse II. Stejně jako ve vedlejším údolí i tady platí, že hrobek je veřejnosti otevřených vždy jen pár. Dobré je pamatovat i na to, že každá službička, otevření zdánlivě zavřených dveří, úslužné zhasnutí světel, abyste si v hrobce vyzkoušeli úplnou tmu, každé vpuštění do tajné místnosti bude muset být řádně odměněno drobným bakšišem z vaší kapsy.

Obzvlášť kouzelným zážitkem pak může být poznávání Luxoru z ptačí perspektivy. Ještě za tmy se necháte dovézt na start a východ slunce už budete pozorovat z jednoho z pestrobarevných horkovzdušných balonů, kterých každé ráno startují na vyhlídkový let i desítky. V případě příznivého větru si tak lze Údolí králů, královen, chrám Hatšepsut, vilu slavného archeologa Howarda Cartera a celé panorama města Luxoru prohlédnout ze zcela netradičního pohledu. A pokud vám výhled z výšky nezní lákavě, můžete si ranní let balonů užít v jedné z mnoha pouličních kaváren nad šálkem tradičního sladkého černého čaje.

Bránou černé Afriky

K pokračování údolím Nilu na jih se skvěle hodí využít místní železnici. Vlak jezdí dvakrát denně a zhruba tříhodinovou cestu si užijete v klimatizovaném kupé s výhledy na řeku. Autem zabere stejná cesta skoro o dvě hodiny víc. V okolí Luxoru a Edfu je ještě okolní krajina poměrně zelená. Čím dále pojedete na jih, tím patrnější bude ústup zeleně a mnohem zřetelněji se projeví okolní poušť. Asuán, kterému se také přezdívá brána do černé Afriky, je jedním z nejsušších obývaných míst, prší tu jen velmi ojediněle, a také jedním z nejteplejších míst v Egyptě.

Asuán je branou do Núbie, historické oblasti údolí Nilu, která ležela z velké části v sousedním Súdánu, z menší části na jihu Egypta. Už starověcí Egypťané měli s Núbií čilé obchodní vztahy a právě odsud putovaly do egyptské říše cenné kovy, slonovina, kadidlo nebo exotická zvířata. Početná núbijská komunita stále obývá osady v okolí Asuánu.

Z památek v Asuánu stojí za návštěvu bývalý lom uprostřed města, ve kterém leží nedokončený obelisk určený královně Hatšepsut. Čtyřiadvacetimetrový žulový kvádr během výroby praskl a dělníci na něm veškeré práce zastavili a nechali ho na místě. Pořádnou místní atmosféru nasajete na súku, rušném trhu, nebo ještě lépe na jedné z feluk – malých přívozů, které čile brázdí vody Nilu mezi spoustou malých ostrovů a ostrůvků. 

K návštěvě se svými fíkovníky, datlovými i kokosovými palmami i nespočtem druhů nádherně vonícího jasmínu láká místní botanická zahrada na Kitchenerově ostrově. Ten je také domovem mnoha druhů ptáků, malé zátoky zase lákají volavky. Na východním břehu pak zaujme mauzoleum Ágy Chána, pískovcová stavba na vysoké písečné duně, nedaleký opuštěný klášter svatého Simeona, který naskýtá nádherný výhled do pouště, nebo hrobky Urozených z doby Staré a Střední říše. A kdo si od hrobek vyšlápne až k malé stavbě na vrchu kopce, dohlédne i na obě dvě asuánské přehrady. 

Asi nejznámější ostrov Elefantina, který dostal jméno podle balvanů na svém jižním cípu, údajně připomínajících koupající se slony, má sice na délku jen něco málo přes kilometr, i tak je ale významným archeologickým nalezištěm. Nejstarší stopy po místním osídlení pochází z poloviny čtvrtého tisíciletí před Kristem. Na ostrově je několik typických núbijských vesnic, hliněné domky v zářivých barvách, spletité uličky, které jako by se měnily pokaždé, když jimi projdete. Mělké zátoky pak přímo vybízejí ke koupání, ke kterému se občas připojí i místní děti. Dospělí vás zase rádi pohostí karkadé, typickým vychlazeným nápojem z lístků červeného ibišku. Občas se leknete několikametrového mumifikovaného krokodýla vystaveného před některým z domů a z dvorků se ozývá chrochtání jejich živých kolegů.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Právě krokodýli jsou jednou z největších místních atrakcí. Pro starověké Egypťany ztělesňovali boha Sobeka, vládce Nilu. Pro dnešní obyvatele jsou domestikovaná zvířata zdrojem příjmu a lákadlem pro turisty, souvisí ovšem úzce i s minulostí Asuánu. Při stavbě přehrady v roce 1964 došlo k vybudování Násirova jezera – největšího uměle vytvořeného jezera na světě – a zatopení velké části místních památek a rovněž i více než čtyřiceti núbijských vesnic. Zatímco krokodýli vznik jezera přivítali, mnoho Núbijců bylo nuceno najít si nové domovy jinde, často se zcela nevhodnými podmínkami pro pěstování plodin. I proto nyní mnoho núbijských rodin chová doma krokodýly – jsou symbolem jejich kultury, tradice, připomínkou nepříjemné historie i zdrojem příjmů. 

Za přestěhovanými chrámy

Cestou na jih si obě přehrady můžete prohlédnout zblízka, přes starší Nízkou přehradu budete pravděpodobně přejíždět. Na tu Vysokou si lze udělat krátkou odbočku nebo je možné si ji prohlédnout i při výletu na Kalabšu, ostrůvek s hned několika impozantními chrámy. To nejzajímavější ale čeká o čtyři hodiny cesty autem jižněji. Stačí projet několik vojenských checkpointů. Podmínky průjezdu se tu pro turisty často mění, když vše klapne, ocitnete se na pouštní dálnici. Ta vzhledem k naprostému minimu odboček všechny projíždějící neomylně dovede až k poslednímu bodu nilského putování, k proslulým chrámům na břehu Násirova jezera, do Abú Simbelu. 

Velký chrám se čtyřmi dvacet metrů vysokými kolosy Ramesse II. byl postaven s orientací na východ s obdivuhodnou přesností a zručností. Díky tomu dvakrát do roka během rovnodennosti ozařovalo vycházející slunce sochy tří ze čtyř bohů v nejzazší kapli. Pouze socha boha podsvětí Ptaha zůstávala neosvětlená. 

Jak velký, tak i vedlejší malý chrám zasvěcený královně byly po konci faraonské éry zaváty pískem. Hlav soch vyčnívajících z pouště si všiml až v roce 1813 pozorný švýcarský cestovatel J. L. Burckhardt, který objevil i jordánskou Petru. Oba chrámy spojuje osud typický pro oblast Núbie – jejich původní místo padlo za oběť stavbě přehrady. Už v roce 1959 tak vznikl ambiciózní plán. Všechny památky byly rozřezány na obří pískovcové bloky, odvezeny na místo o 65 metrů výš a tam, při jedné z nejvíce fascinujících akcí archeologie je inženýři opět sestavili do původní podoby. Oba chrámy se tak vyhnuly osudu mnohých místních památek, které se přestěhovat nestihly nebo na jejich přesun nezbyly finance. Příkladem budiž pevnost Buhén s padacími mosty a hradbami, která se nyní nachází pod hladinou Násirova jezera. Zachráněn z ní byl pouze jeden chrám.