Dneska něco o učení. Hlavní rys je, že pořád něco odpadá. Snad ještě nebyl týden, kdy by aspoň půlka vyučování neodpadla. Mě to sice nevadí, protože si vždycky najdu něco, co dělat, minimálně polovině dětí to taky nevadí – to je samozřejmé, komu by vadilo, že odpadá škola. Ale projevuje se to na jejich znalostech.
Dneska něco o učení. Hlavní rys je, že pořád něco odpadá. Snad ještě nebyl týden, kdy by aspoň půlka vyučování neodpadla. Mě to sice nevadí, protože si vždycky najdu něco, co dělat, minimálně polovině dětí to taky nevadí – to je samozřejmé, komu by vadilo, že odpadá škola. Ale projevuje se to na jejich znalostech.
Po prvních problémech s rozuměním se celkem brzo všechno srovnalo a řekla bych, že studenti jsou tady úplně stejní jako v Čechách. Někteří jsou chytřejší, jiní pomalejší, někdo by si nejraději četl pod lavicí, někdo pořád kecá, někdo má zjevně kocovinu, někdo se pořád hlásí, někdo je klaun třídy.
Hlavní rozdíl ale podle mě je, že tady děti nejsou vedené k tomu samostatně a logicky přemýšlet. Protože víc než polovina dětí nemá učebnice (asi na to rodiče prostě nemají peníze) a škola nemá na to, aby učebnice půjčovala, je tady zvykem, že učitel dá třídě poznámky, které si oni potom během “preparation time” opisují. To znamená, že ani ty nejchytřejší studenti nejsou schopní si samostatně dělat poznámky, vytáhnout z hodiny ty nejdůležitější body nebo třeba shrnout o čem hodina byla.
Například předevčírem jsem s třeťákama dělala pokus vztahující se k povrchovému napětí, kdy se jehla nebo svorka na papíry opatrně položí na vodní hladinu tak, že plave. Když jsem se zeptala, jak to, že jehla plave, měl odpověď jen jeden z 50ti: jehla plave, protože má menší hustotu. Když jsem se zeptala jak to, že teda neplave, když jí do vody jen tak hodím, neuměl na to reagovat nikdo. Neříkám, že to musejí vědět, od toho jsem tam já, abych to vysvětlila, ale oni ani nehádají. Vysvětlila jsem jim teda jak je to s povrchovým napětím a nakreslila jsem obrázky jak se molekuly vody přitahují. Pak jsem jim zadala, aby si pokus popsali do sešitu. Svými slovy, jako kdyby to třeba chtěli doma vysvětlit mamince. Tohle zvladli asi tři. Ostatní jen obkreslili moje obrázky a doslova opsali moje popisky. Když jim říkám: napište si k tomu něco, protože za týden už nebudete vědět, co ty kuličky znamenaly; jen koukají a nenapíší si nic víc. Já po nich nechci, aby si dělali poznámky úplně sami jako někde na gymplu nebo na univerzitě. Píšu všechno důležité na tabuli a ještě ústně zdůrazňuji: tohle je něco, co byste měli mít v sešitech. Ale oni povětšinou nejsou schopni si k tomu dodat jedinou vlastní poznámku. Popsat něco vlastními slovy je nepřekonatelný problém pro většinu z nich.
Jenže popsat něco vlastními slovy je dovednost, ke které nás doma vedou rodiče i učitelé ve škole od malička. Maminka se vždycky zeptá: co bylo ve škole? Když se dělají praktika, člověk musí vždycky napsat protokol. Pravda, například z dětí na učňáku, by to možná člověk taky často nedostal. Ale tady vysvětlení člověk láme heverem i z těch nejchytřejších. Tady jsou k tomu děti vedeny podle mě mnohem míň a taky je mnohem těžší dělat třeba referáty nebo prezentace, když je ve třídě i 80 lidí.
Minimálně polovina hodin je ale legrace. Například, když jsem měla debatu: “Trávení začíná už v puse ANO/NE”, lidi se do toho tak zabrali, že se regulérně hádali. To byla fakt sranda. Jestli kousáni patří k trávení nebo ne.
Dneska jsme byli pozváni na oběd ke školnici nebo uklízečce nebo jak ji nazvat… Jmenuje se Rachel, je stejně stará jako my, má dvě děti (5 a 2) a je k nám hodně přátelská. Byla to sranda, vyložila nám všechny drby – kdo s kým, který učitel balí studentky a tak dále…
