V Masuku už jsme velmi solidně zabydlení, jen jména všech žáků jsem si doteď nezapamatovala. Je jich prostě moc a navíc někteří mají velmi neobvyklá jména.
V Masuku už jsme velmi solidně zabydlení, jen jména všech žáků jsem si doteď nezapamatovala. Je jich prostě moc a navíc někteří mají velmi neobvyklá jména. Nejvíc mě frustruje, že po třech měsících tady si budu pravděpodobně pamatovat skoro všechna jména a budu se jakž takž moct domluvit v místním jazyce tonga a to bude přesně ten moment, kdy se budu muset rozloučit…
V sobotu jsme byli na výletě v blízkém městě Kalomo. Bylo to první hlavní město Zambie, ale teď to na něm už dávno není poznat. Přijeli jsme sem se školním volejbalovým týmem fandit na turnaj. Kalomo je od Masuku vzdálené asi 140 km, takže cesta trvala asi 3 hodiny + hodinová zastávka v Chome, kde museli opravit náklaďák, ve kterém jsme cestovali. Byla jsem celkem ráda, že jsem privilegovaný host a můžu sedět vedle řidiče místo vzadu na korbě. Hodinu a půl dlouhou cestu do Chomy na korbě už jsem sice absolvovala, ale tři hodiny jsou přece jen tři hodiny, a když jsme v 5 ráno vyráželi, bylo ještě celkem chladno. Do Kaloma jsme dorazili před desátou a šli hned na schůzku trenérů, kteří se dohadovali o pravidlech turnaje. Týmů přijelo docela hodně a od začátku bylo jasné, že i když se začne co nejdřív, bude velmi těžké dohrát všechny zápasy ten samý den. Ovšem africký breefing nikdy nemůže být stručný – lidé se dohadují a někteří z trenérů dokonce svačí nebo čtou noviny a moc je nezajímá jaká pravidla bude turnaj mít. Po dohodnutí pravidel se začaly probírat jednotlivé zápasy. Ve skupině měl hrát každý s každým a pak první ze skupiny A s druhým ze skupiny B a tak dále. Tabulku, ze které by bylo jasně vidět všechny kombinace zápasu, tady nikdo nikdy neviděl, takže začíná půlhodinová debata kolik bude zápasů, když je ve skupině 5 týmů a má hrát každý s každým….. Od začátku je jasné, že se všechny zápasy nestihnou. Řešení by bylo například hrát jen do 15 bodů a ne do 25, ale to tady nikoho nenapadne. Tak se ještě půlhodiny dohadovali, co se bude dělat, když se to nestihne dohrát. Nikoho nic nenapadlo, tak to „nechali koňovi“ a tou dobou už bylo 12 a ještě nebyly rozvěšené sítě. Všichni jsou ale v klidu žádný stres. Efektivita tady prostě není na prvním místě.
Začalo se hrát myslím až ve 12:30! My jsme se šli projít po městě, prošli jsme trh a pak se teprve vrátili ke sledování zápasů. Kluci z Masuku prohráli co se dalo, holky byly úspěšnější. Stihlo se jen první kolo zápasů a pak se skončilo bez jakéhokoli vyhlašování výsledků. Doteď nevím, jaký byl výsledek. Mám takový pocit, že to neví nikdo.
Neděli a pondělí jsme strávili v Chome. Museli jsme vyřídit různé věci. Přespali jsme na policejní stanici! Někdo nám totiž poradil, že když nemají zrovna nikoho zadrženého, lze přenocovat v cele. Nevím jestli to, kde jsme spali, to byla opravdu cela – podle mě to byla spíš nějaká policejní ubytovna, kterou normálně používají policisté, kteří přijedou z jiných provincií za služebními záležitostmi. Každopádně jsme vzbudili vlnu velkého údivu, že tam chceme spát, protože podle nich to pro nás nebylo dostatečně pohodlné.
Večer jsme šli na pivo do policejního klubu. Seděli tam tři přiopilí policisti, co se nás hned ujali a začali nám kupovat pivo (později jsme se dozvěděli, že tady mají policisti a vojáci alkohol bez daně). Vyslechli jsme si různé historky včetně toho, jak jednomu při akci ustřelili půlku obličeje a on pak koukajíc na jedno oko a celý od krve ušel 15 km a postřílel celý gang zlodějů. Taky se hodně mluvilo o přicházejících volbách. To je tady teď univerzální téma. Není divu, protože je to velmi dramatické – minulé a pravděpodobně i předminulé volby byly zmanipulované, a tak teď všichni čekají jak to dopadne letos.
