15.9.2006, Masuku – sedím ve sborovně a píšu na laptopu. Doma totiž momentálně nemáme elektřinu a došly mi baterky v počítači.
15.9.2006, Masuku – sedím ve sborovně a píšu na laptopu. Doma totiž momentálně nemáme elektřinu a došly mi baterky v počítači. Elektřinu doma nám obstarává malý panel, takže ve dne elektřina je a na večer nám nosí nabité akumulátory z velkých panelů ve škole. Teď jsou ale ty akumulátory nějaké špatné, takže v noci elektřinu nemáme. V akumulátorech se bude muset vyměnit kyselina, což se dělá tak, že se ta stará kyselina vylije do jímky za barákem a ve městě se pak koupí nová. Tady na ekologii nikdo nehledí a i kdyby ano, stejně by nebylo kde kyselinu zlikvidovat. Alespoň to nevylívají nikde blízko pole nebo studny… Stejně tak se likvidují všechny odpadky. Pytlíky a plastové lahve se prostě hodí do jímky nebo, když jedete autem, hodíte je z okna. Jediný důvod proč to tu není jedno smetiště je ten, že lidé těch odpadků neprodukují tolik a hlavně, že buš se pravidelně zapaluje – buď náhodou nebo cíleně – takže pak všechno co kde leží shoří. Když člověk vidí ten požár, myslí si, že se bude šířit hrozně daleko a že shoří i stromy. To se ale nikdy nestane. I když je teď období sucha, stromy nikdy nechytnou a shoří jen tráva a listí na zemi.
Dnes Kegan, co s ním bydlíme, koupil kozu. Myslím, že ji plánoval připravit k večeři. Jenže ten člověk co ji přivedl mu v poslední chvíli řekl, že ta koza je březí. Zítra ji povezeme na Keganovu farmu v Sinazongwe na břehu jezera Kariba. Tam odsud Kegan pochází a má tam dohromady se svým bratrem farmu. Bydlí tam i jeho rodiče. Už se tam těšíme.
Keganovi je 24 let a ještě nemá rodinu, ale zjevně žíví synovce Festuse, který chodí do posledního ročníku střední školy tady v Masuku. Tady je normalní, že děti vaří pro rodiče a Festus vaří pro Kegana, protože u Kegana bydlí a my teď bydlíme ve stejném domě, takže vaří i pro nás. Taky pere a žehlí a vůbec dělá všechny domácí práce. Takže například minulý víkend, než jsme jeli do města, za mnou Festus přišel, jestli prý jsou mé věci, co si chci vzít na sebe do města, vyžehlené. Já řekla, že ne, ale že si je vyžehlím sama. On mě ale nenechal a vyžehlil mi je. Tady se žehlí žehličkou co se do ní nacpou žhavé uhlíky…
Už mám první zážitky z učení. Mám tři třídy – dva druháky a jeden třeťák. Druháky na biologii a fyziku a třeťák jen na fyziku. Teď jsem na 14 dní vzala ještě čtvrťák na biologii, protože mají před maturitou a jejich učitel je pryč. Ve dvou třídách jsem měla problém, že mi studenti vůbec nerozuměli. Přišla jsem do třídy vykládat o hmotnosti ve fyzice a říkám: „Co je těžší – kilo peří nebo kilo železa?“ A všichni se začali smát. A já si říkám: „To je to opravdu tak blbej vtip, že se všichni smějou nahlas? To jsem je asi podcenila.“ Nakonec se ukázalo, že se smáli proto, že nerozuměli ani slovo. Jsou to totiž studenti, kteří pocházejí z okolních vesnic a jejich rodný jazyk je tonga. Anglicky sice umí, ale nejsou si tak jistí jako studenti z města a nerozumí mému přízvuku. Však já taky někdy nerozumím tomu jejich.
Dnes jsme byli celý den na výletě. Akce se jmenovala „Farmers field day“ a bylo to vlastně otevření takové koupele pro krávy. Krávy se jednou týdně naženou do vody s insekticidem, aby se zbavily klíšťat. Klíšťata tu totiž přenášejí nějakou chorobu, která v posledních letech vyhubila celá stáda krav. Lidé zjevně nejsou zvyklí chodit k veterináři ani dávat zvířatům nějaké léky, mastičky nebo očkování. Buď na to nemají peníze, nebo za to ty peníze nechtějí dát. Teď ale začínají zjišťovat, že investovat do těchto věcí se vyplatí. Tuhle konkrétní lázeň postavil jeden farmář sám. Takováto individuální aktivita tady není příliš častá. Lidé se sami o sebe moc neumí postarat a spíše čekají na různou podporu od ministerstva zemědělství. To třeba zorganizuje, že se lázeň zaplatí a postaví a teprve potom tam lidé chodí své krávy koupat a třeba na to i přispějí. Sami se ale většinou zorganizovat nedokážou. Tenhle farmář má asi 200 krav a bez veškerých dotací si zařídil lázeň. Protože se rozhodl poskytovat lázeň i ostatním zemědělcům, byla u příležitosti dokončení velká oslava. Nejdřív se dost dlouho čekalo než přijeli všichni důležití lidé z okresu, a pak bylo spousta proslovů. Ze školy přijelo 20 dětí, které zazpívaly jako sbor. Pak byla ukázka, jak krávy probíhají lázní a pak byl oběd pro všechny důležité pozvané mezi které jsme patřili i my. Byl to skvělý zážitek, protože úplně všechno bylo jiné než u nás doma. Od toho, jak jsme jeli tam namačkaní na korbě náklaďáčku (takhle jezdíme všude, takže už mi to ani nepřijde) přes farmářovu vesnici se střechami z trávy a ženami vařícími ve velkých kotlích na ohni. Pak všechno to barevné oblečení a turbany na hlavách, děti na zádech, čekání, čekání, čekání, pak proslovy, proslovy a proslovy. V Evropě bych už z toho všeho rostla, ale tady je to normální, pořád se čeká a každý chce mít proslov. Jediná chyba je, že jsme trochu moc seděli na slunci, takže me teď začíná bolet hlava.
Doufám, že se mi to zítra podaří z Chomy odeslat!
