U silnice v Mongolsku: dlouhé čekání, občasné placení i neustálé zastávky v jurtách

Že stopování v Mongolsku nebude tak úplně snadné, jsme se přesvědčili hned na začátku – ležel před námi úkol dostat se z městečka Zamiin Uud, které leží ihned za čínskými hranicemi, do hlavního města Ulaanbaatoru – těžký stopařský oříšek hned na úvod (vzdálenost cca 860 km).

Auto nám zastavilo téměř současně s naším příchodem k silnici – po dlouhém vysvětlování, kam to vlastně chceme, řidič pokynul, jakože domluveno a jeli jsme. Nebylo to však tak jednoduché, jak to vypadalo. Byli jsme odvezeni za město mezi jurty, sjeli jsme na prašnou cestu a začínalo to být podezřelé.

Poté jsme u jedné z jurt zastavili, vylezla velice úsporně oblečená žena (jejímu mohutnému poprsí, které se nebála vystavovat, se dodnes smějeme) a lámanou angličtinou nám začala vysvětlovat, že máme jet vlakem. Do Ulaanbaatoru se prý stopem vůbec nemůžeme dostat a kdesi cosi.

Následně nás její manžel opět naložil do auta a odvezl před nádražní budovu, kde nám ještě významně ukázal, kde staví vlak. Byli jsme na stejném místě jako před půl druhou hodinou…

My se nedáme

Nevzdávali jsme se a zkusili štěstí znovu, vlak jel stejně až za 10 hodin, tak co dělat jiného do té doby. U benzínové pumpy jsme oslovili tatínka se synem, kteří se akorát připravovali vyjet nákladními auty do Ulaanbaatoru, po chvilce přemlouvání a vysvětlování jsme si plácli a naše dobrodružství mohlo začít.

Vydali jsme se skrz poušť Gobi a na dva dny se stali jejich parťáky, dělili jsme se o jídlo, vodu, vodku, poslouchali mongolské národní písně a snažili se rukama nohama a také trochu rusky o nějakou konverzaci. Po dva dny jsme viděli velbloudy, divoká zvířata, občas postavenou jurtu a dost poházených prázdných lahví vodky. A pak, že se stopem do Ulaanbaatoru nedostaneme.

Volnost nade vše

Během našeho měsíčního stopařského dobrodružství jsme zažili mnoho krásného – zaháněli jsme dobytek domů z pastvy, přespávali v jurtě, pomáhali dovézt pitnou vodu ze vzdálené řeky a také jsme se ocitli na pravém šamanském obřadu.

Dva dny jsme strávili s cestovateli z Holandska a přespali tak v turistickém kempu, kde jsme byli obohaceni o japonskou kulturu, protože na místě byli i asijští turisté. Druhý den jsme však věděli, že nám daleko více vyhovuje naše volnost a sázka v loterii, kdo další nás sveze, a tak jsme i přes nabídku pokračovat v cestování pohodlným (relativně) terénním autem, volili jednoznačně možnost stopování…

Někdy je potřeba zaplatit

Ne vždy jsme se však setkali s pozitivními reakcemi – často se nám stávalo, že řidiči byli ochotni zavézt nás kamkoliv, ovšem za hodně přemrštěné ceny. Jednou jsme se dokonce ocitli na policejní stanici, když jsme řidiči nechtěli za odvoz zaplatit (přestože jsme mu to dávali najevo již od nastoupení do vozidla…).

Policista se však zachoval velice profesionálně, vyslechl obě strany a ve výsledku jsme měli řidiči zaplatit částku, kterou bychom platili při cestě autobusem. Bylo to férové, máme další nezapomenutelný zážitek a ještě jsme si tak udělali zastávku v městečku, které jsme ani neměli v plánu a prošli si okolí, které bylo moc pěkné…

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

A co můžete očekávat, pokud se také rozhodnete Mongolsko prostopovat?

Spíš neočekávejte nic. Kvalitní silnice, vlastně silnice, v Mongolsku chybí. Většina cest jsou nezpevněné prašné cesty, asfalt je opravdu výjimkou. Z tohoto důvodu jsou na silnicích vidět převážně terénní auta, většinou staré ruské džípy, které se velice často rozbíjejí.

V Mongolsku však není stres a spěch na denním pořádku, proto Mongolové vždy závady řeší s chladnou hlavou. Dají si cigárko, bouchnou do kapoty, pod kapotu, zleva, zprava, spraveno a jede se dál… Krom závad na vozidlech jsou časté přestávky u jurt. Vypadá to, že všichni Mongolové jsou příbuzní (nebo to alespoň říkají…). Zpravidla se zastaví u jurty, vypije se lahev vodky, ochutná domácí kuchyně a jede se tak dlouho, dokud se neporouchá stroj anebo nepotká další jurta. Občas se objeví restaurace nebo jednoduchý obchod, kde se dají doplnit zásoby, ale není dobré na to předem spoléhat…

I když mnohokrát by bylo lepší sednout na vlak, autobus nebo si pronajmout auto s řidičem než stát u silnice a čekat na štěstí, tak i přesto bych mongolské stopování za nic na světě nevyměnila. A v neposlední řadě. Češi jsou velice kladně přijímáni a máme oproti ostatním národům velkou výhodu –  pro většinou obyvatel jsme totiž stále „ti bratři“.