(Pondělí, 7.listopadu 2005)
Dnes se vydáváme na cestu až na samý sever Etiopie. Vzhledem k nejisté situaci na hranicích s Eritreou musíme proto mít zvláštní povolení. Eritrea získala samostatnost 1.1.1993, tedy ve stejný den, kdy došlo k rozdělení našeho státu. Rovněž Eritrea se s Etiopií rozešla pokojnou cestou. Okamžitě po rozdělení ale začaly rozbroje, které nakonec vedly až k válce mezi oběma státy a situace není dodnes zcela klidná.
Hory, které cestou pozorujeme, se nazývají „Zuby Adwy“. Pojmenovány byly podle města Adwa /:adua:/ a zuby si na nich vylámali Italové, které zde v roce 1896 porazil císař Menelik II. a udržel tak nezávislost Habeše. Za horami se již nachází Eritrea.
Historické památky Yehy
Yeha /:jeha:/ byla prvním hlavním městem Habeše a doba její největší slávy spadá do období 8.-5. století př.n.l. Mnoho památek zde na toto období ale již není. To, co zůstalo, tím pádem představuje nejstarší architekturu v Etiopii.
Nejlépe dochovaný je Chrám Boha Měsíce, zvaného Almakah, který byl postaven pravděpodobně v 5.století př.n.l. Chrám byl původně pohanský, o čemž svědčí oltář a zbytky obětního místa. Rozměry svatostánku jsou 15 x 12,5 metru a jeho původní výška byla 15 metrů (dnes má 12 metrů). V 6. století, když se císař Gebre Meskel snažil vymítit pohanství, byl chrám přeměněn na křesťanský. Důkazem je vylámaný kříž ve zdi nad oltářem, na čemž se údajně Gebre Meskel osobně podílel.
Vedle stojící křesťanský chrám byl zasvěcen Abuna Aftsemu. Abuna Aftse byl světec ze 6. století. Při stavbě tohoto svatostánku byly použity také některé předkřesťanské prvky, například vlys se šesti kozorožci, který byl do zdi vsazen později.
Rovněž v sousední kapli, která nyní slouží jako depozitář, najdeme kromě vzácných křížů a rukopisů artefakty z pohanského období. Nejzajímavější jsou kameny s inskripcemi, nalezené v Měsíčním chrámu. Nápisy na nich jsou v sabijánském písmu, které bylo bustrofedózní, tzn. psáno tak, jak se oře brázda – jeden řádek zleva doprava, druhý zprava doleva a tak pořád dokola.
Tlukot bubnů nás upozorňuje na to, že ve vesnici se právě chystá pohřeb. Tigrajský pohřeb je tím pádem další ukázkou nefalšovaných místních tradic, na které jsme při naší cestě Etiopií narazili. Pohřební průvod se poté, co dorazí na prostranství před chrámem, rozděluje na dvě části – muži a ženy se modlí odděleně. Významnou roli při obřadu kromě kněze a zpěváků hrají také plačky.
Debre Damo
(Pondělí, 7.listopadu 2005)
Debre Damo leží 70 kilometrů severně od Aksúmu takřka na eritrejských hranicích. Jedná se o klášter na ploché skále, obklopené dvacetimetrovými kolmými útesy.
Klášter Debre Damo vznikl za vlády krále Gebre Meskela, syna krále Kaleba, a jedná se o nejstarší dochovaný klášter v celé Etiopii. Podle legendy jej založil Abuna Aregawi, jeden z devíti svatých poutníků ze 6.století, který se na skálu vyšplhal s pomocí hada.
Aby zůstala zachována tradice, musí i dnes mniši a návštěvníci do kláštera vyšplhat – sice už ne po hadovi, ale po lanech. To se týká pouze mužů, ženy sem nemají přístup vůbec.
Lana jsou dvě – jedno je připevněno ke skále, druhé je zajišťovací a navíc pomocí něj pomáhají mniši návštěvníkovi vylézt nahoru. Laďa jim ovšem trochu zamotal hlavu, protože jim utekl a iniciativně vylezl pouze po pevném laně do poloviny skály, takže za ním museli s druhým lanem vyšplhat, aby ho mohli zajistit a vtáhnout do vstupního otvoru…
Gondar
(Úterý, 8.listopadu 2005)
Gondar býval hlavním městem země v 17.-19. století. Dodnes je to jedno z největších etiopských měst a má 150.000 obyvatel, kteří jsou především amharského původu.
Gondar leží v nadmořské výšce 2400 metrů n.m. nedaleko severního břehu jezera Tana. Právě do oblasti kolem této vodní plochy se ve středověku postupně přesouvala hlavní města kvůli útokům kmenů ze severu.
Gondar se stal metropolí v roce 1632 za císaře Fasilidase a zůstal jí až do roku 1855, kdy císař Tewodros /:teodros:/ vystavěl nové hlavní město Magdala v oblasti Shewa /:shoa:/, což je území, kde leží i dnešní metropole Addis Abeba. Prvním hlavním městem Etiopie byla Yeha, po ní následoval Aksúm a Lalibela, metropole dynastie Zagwe, která jako jediná přerušila tisíciletou tradici vládnoucího šalomounského rodu. K obnovení šalomounská dynastie dochází ve 14. století a hlavní město se stěhuje blíže k jezeru Tana. Po období tzv. „středověkého chaosu“ dochází ovšem k úplné konsolidaci defakto až v 17. století právě za gondarské dynastie.
Gondarské období bylo velice úspěšné a patří k nejsvětlejším bodům v historii země. Poprvé od doby Aksúmu bylo sjednoceno území celé říše.
Gondarské památky
Fasilidovy lázně (Fasil Ghebbi) pochází ze 17. století a využíval je císař Fasilidas, jeho syn Johannes i vnuk Jáson (Iyasu). Historikové se dnes ovšem přiklánějí k názoru, že nádrž spíše než ke koupání sloužila ke křtům. V současné době je bazén prázdný, napouští se pouze jedenkrát ročně při příležitosti svátku timkat, který se koná 19.ledna a právě v Gondaru bývají jeho oslavy nejvelkolepější.
Stromy v areálu Fasilidových lázní se nikdy nekácí, protože jsou považovány za svaté. V opuštěném koutě pak stojí rozpadající se Zobilovo mauzoleum. Zobil byl kůň Fasilidase nebo jeho syna.
Hlavní náměstí v Gondaru se jmenuje Piaza, což je pozůstatek z doby italské kolonizace. Italové udělali v roce 1936 z Gondaru centrum oblasti. Náměstí je lemováno italskými domy, rovněž telekomunikační budova nese prvky italského art decco.
Císařské paláce Gondaru
Gondaru se často říká „africký Camelot“ a to díky císařským palácům, které jsou postaveny jako středověké hrady. Areál císařských paláců zabírá plochu 75.000 m2 a téměř každý panovník gondarské dynastie si tady vybudoval svůj palác.
Prvním z nich byl palác císaře Fasilidase, který zde postavil také knihovnu. Po něm následoval Palác císaře Johannese, Fasilidova syna, a následně dalších. Fasilidův palác je nejstarší, nejhezčí a nejzachovalejší. Jeho vnitřní prostory se skládají ze tří částí – přijímací místnosti, banketního sálu pro muže a banketního sálu pro ženy, na nějž navazuje ženský balkón. Ruiny před ním jsou možná zbytky bazénu.
Palác císaře Jásona, Fasilidova vnuka, se vyznačuje unikátní klenbou, která byla bohužel z větší části zničena při britském bombardování v roce 1940.
Lví klece, nacházející se před Davidovým palácem, dal vybudovat císař David (Dawit) v první polovině 18.století. Poslední lev zde byl umístěn ještě v roce 1991. Samotný Davidův palác je patrová budova. Jelikož byl tento císař velkým milovníkem umění, zabírala většinu přízemí hudební síň.
Když se synové císaře Davida nemohli dohodnout, kdo bude po jeho smrti vládnout, ujala se vlády samotná císařovna Mentewab /:mentuab:/. Palác, který zde postavila, ovšem nikdy nesloužil jako rezidence. Snad proto má také odlišnou architekturu a výzdobu. Před Palácem císařovny Mentewab stojí turecké lázně.
Rovněž Bekafův palác není vlastně palác a nikdy se v něm nebydlelo. Bekafa byl synem císařovny Menteweab a tato budova se využívala jako banketní síň. Pro koně hostů byly v jejím sousedství vybudovány stáje.
Za nejvýznamnější chrám v Gondaru je považován Debre Birham Selassie (Chrám sv.Trojice). Tento svatostánek založil koncem 17.století císař Jáson (Iyasu) a měl možná sloužit dokonce jako příbytek archy úmluvy. Jedná se o typickou trojlodní baziliku, malby pochází rovněž z doby jejího vzniku a dosud nebyly nikdy restaurovány. Nejznámější jsou „nekonečné“ obličeje andělíčků na stropě.
Pohoří Simien
(Středa, 9.listopadu 2005)
Přibližně šest kilometrů severně od Gondaru leží Wolleka, poslední falašská vesnice na etiopském území. Falašové čili etiopští Židé byly někdy považováni za ztracený izraelský kmen, podle jiné teorie se jednalo o potomky Židů, kteří doprovázeli Šalomounova syna Menelika na jeho cestě s archou úmluvy z Jeruzaléma.
Dnes už jsou všichni zase zpátky v Izraeli, zůstalo tu po nich ale umění výroby typické keramiky, které převzali místní Amharové.
Město Debark, které je základnou pro treky do pohoří Simien, se nachází 100 kilometrů severně od Gondaru. Tady jsme se museli zastavit, abychom vyřídili povolení ke vstupu do parku a dostali jsme rovněž přiděleny strážce – celkem 3 muže se 2 kalašnikovy.
Pohoří Simien bývá nazýváno „střechou Afriky“. Neleží zde sice nejvyšší africká hora (tou je Kilimanjaro), právě v pohoří Simien je ovšem nejvyšší koncentrace čtyřtisícovek. Největší z nich je Ras Dashen (4620 m n.m.), nejvyšší hora Etiopie a čtvrtá nejvyšší v Africe.
Národní park Simien byl založen v roce 1966 a dnes pokrývá plochu 160 km2. Na jeho území se vyskytuje několik endemických druhů flóry a fauny. Mezi nejvýznamnější patří kozorožec Walia, pavián dželada a simienská liška, což je zvláštní druh šakala.V parku je celkem šest velice skromně vybavených tábořišť. Právě v kempu Sankaber (3200 m n.m.) jsme se poprvé setkali s paviány. Nad vodopádem Jinbar /:jinibar:/ se vznáší orlosupi. Co se týče výšky vodopádu, různé zdroje udávají 300 až 600 metrů.
Pohoří Simien je totiž také významnou zdrojnicí. Pramení tady řeky, které se vlévají do Modrého Nilu a ten dodává 90 % vody nejdelší řece Afriky.
Žádné květiny se samozřejmě nesmí v parku trhat ani vynášet ven. Mezi nejcennější trofeje fotografů patří obří lobélie, které, když kvetou, dosahují výšky až 8 metrů.
Převzato z www.kasp.cz
