Tuva – krásná země uprostřed Asie

Tuva je samostatná republika v rámci Ruské federace. Nejmladší autonomní republika, hraničící s Irkutskou oblastí, Krasnojarským krajem, republikami Altaj, Chakasie, Burjatsko a Mongolskem. V jejím hlavním městě Kyzylu je vyznačen geografický střed Asie. Na rozloze 170 tisíc km2 žije 310 000 obyvatel, z toho plných 149 000 ve městech. Většinu obyvatelstva tvoří Tuvinci (70%) a Rusové.

Za dlouhá léta ve společném státě se ruské a tuvinské obyvatelstvo značně promíchalo, ale Tuvinci si uchovali své tradice, svůj jazyk, zvyky, kroje, hudbu a víru. Původní šamanismus ve 13. století značně ovlivnil buddhismus a i dnes, zdá se, existují oba náboženské systémy v naprosté symbióze. Stejně jako žijí Tuvinci v souladu s přírodou.

„Takový nepěkný, nehodný chlapeček“ tak mluví Nataša o svém vnukovi. Kolik matek by se nad tím pohoršilo, ale tuvinské maminky a všichni kolem to o svých dětech říkají. Činí tak s tím nejlepším úmyslem. Chtějí zabránit zlým duchům, aby si dítě odnesli. Proto ho nesmí do tří let věku ani oslovovat jeho jménem. Ve třech letech se dítěti poprvé ostříhají vlásky.  Je to velká slavnost a příležitost pro všechny příbuzné, aby se přihlásili ze všech koutů Tuvy ke svému členu rodiny. „Kupují“ si jeho vlasy za ovce, koně nebo předměty denní spotřeby nebo peníze. Slib, který dají dítěti před celou rodinou, je neodvolatelný a platný na věčné časy. Jestliže daruje Tuvinec svému synovci určitý počet ovcí, když jsou mu tři roky, stará se o ně dokud nedospěje. Pak si může kdykoliv mladý muž své rozmnožené stádo vyzvednout nebo prodat nebo prostě naložit s ním, jak sám uzná za vhodné. Je to jeho majetek, který mu po celou dobu dětství obhospodařoval jeho příbuzný.

Na svatbě

Stejně nedotknutelný je svatební dar a není na něj potřeba žádné písemné smlouvy. Svatba, na kterou jsme byli pozváni, se nekonala uprostřed široširé stepi, ale v sále hotelového komplexu socialistické výstavby v Kyzylu. To jí však neubíralo na opravdovosti. Jestli jsem někdy na vlastní oči viděla, jak „se stoly prohýbaly“, pak to bylo právě tady. Sál byl naplněn třemi sty svatebčany k prasknutí, a to prý byla docela malá svatba.  Však také nejde o nic míň, než o sbratření dvou rodů. Uprostřed toho, jakoby to byla jen záminka, mladičký ženich a nádherná nevěsta. Obě matky přivítaly novomanžele tradičním čajem s mlékem a uvedly je do čela sestavy stolů. Celá hostina byla profesionálně moderována a jednotliví hosté přistupovali k mikrofonu, aby přede všemi veřejně stvrdili, čím chtějí mladé manžele obdarovat. „ Ty sama budeš dárek“ odpověděla Nataša na mé námitky, že nemám na svatbu ani vhodné oblečení, ani vhodný dárek. Pochopila jsem tuto hlubokou pravdu, když svatebčané postupně vyslovovali svá přání.  Přání prostá a upřímná jako je tato krásná zem. Nepřáli jim „hodně peněz a do roka kluka jako buka“, ale „ať je vaše mysl čistá jako je průzračné nebe nad tuvinskou stepí“. Přání poetická a dojemná. Tu doprovázená automatickou pračkou či mikrovlnnou troubou, tu zase stádem ovcí nebo koní. Každý podle svého postavení a vztahu k ženichovi a nevěstě. Zvláštní čas patřil obřadu, který bychom mohli nazvat rozdávání beraních ocasů. Bylo jich připraveno na obrovských podnosech asi třicet a navzájem se jimi obdarovávali rod ženicha a rod nevěsty. Samozřejmě, že beraní ocas dostali jen ti nejváženější členové rodiny. Tuk, kterého je nejvíce kolem oháňky, je symbolem hojnosti a blahobytu.  Vyjadřuje tak dárce obdarovanému přání, aby nikdy netrpěl nedostatkem.  Symbolika jednoznačná a pranic na ní nezměnilo, že na třicet tučných ocasů skončilo zcela prozaicky v předem připravených igelitkách. Veselí, obdarovávání a bratření trvalo celou noc. Vlastně se všichni stali příbuznými, na které se mohou kdykoliv v nouzi obrátit. Trošku se bojím, že by se všech tři sta mých nových příbuzných chtělo přijet podívat do České republiky najednou. S pokročilou noční dobou bylo jasné, že mikrofon se nevyhne ani vzácným hostům z Evropy. Nezbylo než zapět slováckou svatební „Keď sa mamko vydám“, předat novomanželům Smetanovu Mou vlast a odtančit zpátky do Evropy.  Navždy mi ale bude v uších znít píseň nejstaršího kmeta z rodu ženicha, osmdesátiletého starce, kterou doprovodil přáním „Ať vaším největším přáním nejsou peníze, ani bohatství, ani majetek. Ať je vaším největším přáním … píseň.“

Mnoho ze svého tradičního života Tuvinci ztratili, změnil se jejich životní styl i žebříček hodnot, byly zapomenuty mnohé obyčeje, zvyky a normy společenského chování. Přesto však mnoho tradičních hodnot zůstalo zachováno a Tuvinci jsou na ně patřičně hrdi. Určitě neztratili nic ze své pohostinnosti.  Dovedete si představit, že by u vás doma zazvonil někdo cizí z opačného konce světa a chtěl by se podívat, jak žijete? No a Tuvinci uprostřed stepi v jurtě to považují za výborný nápad. Dokonce vás začnou přemlouvat, ať zůstanete na noc, že zabijí berana a udělají velké hody. Jen tak, na počest hostů, na oslavu přátelství.  Teprve na návštěvě v jurtě si člověk uvědomí, jak málo vlastně k životu potřebuje. Postel, kamna, pár hrnců na vaření. To všechno tu je. Taky staré rádio a harmonika, žádná televize, žádný počítač, jen to nejnutnější. Vlastně ještě něco, je tu něco navíc, ale není to ani vidět ani slyšet, lze to jen bytostně vnímat. Snad to nemá ani pojmenování, a pokud má, tak jedině v tuvinštině a český překlad by byl zajisté nepřesný. Prostě je poznat, že tu lidé skutečně žijí…

V jurtě

Prostor jurty je rozdělen na část mužskou na levé straně, kde se hned u vchodu odkládají sedla, a ženskou napravo, s kuchyní a policemi na nádobí. Kamna jsou uprostřed a komín je vyveden kruhovitým otvorem v nejvyšším místě stropu. Celá konstrukce jurty je z tenkých dřevěných latí stloukaných do kříže a překrytá pevnou látkou. Přímo proti vchodu je čestné místo pro hospodáře a pro přijímání hostů.  Dříve se přesně dodržovalo, kam se který host usadí podle toho, jestli je bohatý nebo zcela chudý bez dobytka. Posadit se na jiné místo bylo nejvýš neuctivé vůči hostiteli. Důležitý byl také způsob, jak lidé seděli, některé polohy byly nepřípustné. Samotný vstup do jurty měl svá pravidla. Slušelo se před jurtou lehce zakašlat nebo pronést frázi, aby na sebe host upozornil. Zbraně se nechávaly před vchodem. Jedním z nejstarších rituálů přijímání hostů bylo společné kouření a výměna dýmek.

Stavění jurty je dnes jednou ze soutěžních disciplín při každoročních národních slavnostech, pořádaných při příležitosti vzniku autonomní republiky v roce 1991. Stejně jako závody na koních, národní zápas chureš a „tanec orla“.  Ten symbolizuje duchovní spojení Tuvinců s přírodou, protože podle legend byl orel otcem prvního šamana. Mohli bychom říci prašamana Tuvinců, odvozují tedy od orla svůj původ. Avšak co získalo Tuvě slávu největší a uznání po celém světě je hrdelní zpěv neboli zpěv alikvotních tónů. Tuto techniku, která vrtá západním vědcům stále hlavou, ovládají pouze zpěváci v Mongolsku, Tibetu a Tuvě.

Přála bych všem Tuvincům, aby si své kulturní bohatství uchránili před nájezdy turistů, kteří už začínají krásnou zemi v srdci Asie objevovat.  V historii mnohokrát prokázali, že si dokážou uchovat svoji národní identitu i za nadvlády jiných národů Ujgurů, Mongolů, Kirgizů  a v době nedávné i Rusů.  Možná proto, že jejich největším přáním, už po staletí, je píseň.

V jurtě je pohostinno a vejde se do ní neomezené množství hostů, obzvláště pro děti je každá návštěva velkým zážitkem. V dnešní době už má každý tuvinec zděný dům a jurta slouží jako letní sídlo, aby se dobytek mohl vyhnat na pastvu a aby děti studující v hlavním městě měly kam jezdit na prázdniny.

Elen Háblová je povoláním pedagožka, mezi její koníčky patří fotoografování a žurnalistika. Učarovala jí Asie a konkrétně Tuva je doslova její srdeční záležitostí.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele.Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.