Tuol Sleng, aneb instantní deprese z Phnom Penhu

Phnom Penh je hlavní město Kambodži. Hlavní města jsou si všude velmi podobná a cestovatelé je buď zcela vynechávají nebo se v nich snaží strávit co nejméně času. V Kambodži je tomu ale jinak. Na seznamu turistických lokalit této země stojí v návštěvnosti hned na druhém místě. Je to díky tomu, že nabízí možnost zažít atmosféru nejen nádherných monumentů, památkek a pamětihodností, ale také něčeho úplně jiného. Phnom Penh nabízí svým návštěvníkům pořádnou depresi.

Pár fakt o genocidě

Nádherné město i celá země má vedle královské pompéznosti a nádhery také svou temnou historii. Areál královského paláce a stříbrná pagoda jsou jedny z velmi mála náboženských a královských staveb, které přežily historii dvacátého století. Možná že i jediné. Zbytek staveb byl zničen během několika let temna.

O nacistické genocidě za druhé světové války bylo namluveno a napsáno mnoho. Děti se o ní učí ve školách. O genocidě, která v Kambodži proběhla historicky nedávno se ví ale jen málo.

Ze známých fakt uvedeme jen několik:

• Vláda Rudých Khmérů trvala v Kambodži od roku 1975 do roku 1979.
• Hlavním vůdcem Rudých Khmérů byl Pol Pot. Vlastním jménem Saloth Sar studoval na počátku padesátých let ve Francii, kde se seznámil s ultralevicovými marxistickými teoriemi.
• Rudí Khmérové v čele s Pol Potem chtěli v Kambodži realizovat komunistický experiment, který měl mít za následek čistě agrární společnost. Obyvatelstvo bylo nuceně vystěhováváno z měst na venkov. Veškerý průmysl a služby byly zrušeny, stejně jako osobní vlastnictví a peníze. Jedinou správnou činností bylo zemědělství tradičním způsobem bez použití jakékoliv mechanizace.
• Všichni odpůrci režimu a nepřizpůsobiví občané byli zlikvidováni. Mezi ně patřili lékaři, učitelé, inteligence, ale i lidé s brýlemi a velká část městského obyvatelstva. Ti všichni byli nakaženi špatným „novým“ smýšlením a pro tradiční, agrární Kampučeu se nehodili.
• Během vlády Rudých Khmérů zemřelo kolem dvou milionů lidí. Část z nich byla odstraněna, umučena a popravena režimem a mnoho dalších zemřelo na nedostatečnou lékařskou péči, vyčerpání a hladomor. Před touto vládou žilo v Kambodži 8 milionů obyvatel. Za čtyři roky tak dokázali Rudí Khmérové vyhladit celou čtvrtinu vlastního národa.
• Po skončení vlády Rudých Khmérů zůstali na celou Kambodžu pouze čtyři lékaři. Ostatní byli zavražděni jako nepřátelé režimu a inteligence.
• Před Pol Potovou vládou byl počet obyvatel Phnom Penhu asi půl milionu lidí. Po násilném vystěhování zůstala v hlavním městě pouze jedna desetina. V té zbyli pouze funkcionáři strany, přátelé režimu a vláda.
• Vláda Rudých Khmérů byla ukončena až vpádem vietnamského vojska na území Kambodži v roce 1979 a následnou okupací, která trvala až do roku1989.
• Zločiny Rudých Khmérů nebyly nikdy potrestány a Pol Pot se nikdy nedostal před mezinárodní soud za zločiny proti lidskosti. Naopak v klidu dožil v exilu v Thajsku až do své smrti v roce 1998.

Tuol Sleng – Střední škola plná utrpení

Muzeum genocidy Tuol Sleng přibližuje historii Demokratické Kampučei, jak se Kambodža nazývala za vlády Rudých Khmérů, a zejména ukazuje na mnoha fotografiích, kresbách a dokumentech krutosti které Khmérové napáchali na vlastním národu. Samotný areál muzea ukazuje nejlépe zvrácenost celého hnutí. Původně byl totiž vystavěn jako střední škola a sloužit tomuto účelu až do roku 1975. Ze školních budov se však stalo jedno z nejstrašlivějších míst v kambodži. Věznice S-21.

Po příchodu do Tuol Sleng si všímáme zvláštní cedule s přeškrtnutým rozesmátým obličejem. Na tomto místě platí zákaz smíchu. Tenhle zákaz je ale trochu zbytečný, nám do smíchu vůbec není.

Procházíme areálem bývalého vězení a naše velice pozitivní vnímání místních lidí dostává vážné zásahy. To co tady prováděly lidské bytosti jiným lidským bytostem nemá obdoby.

V bývalých hromadných celách a výslechových místnostech jsou umístěny panely se strohými portréty. Jsou zde fotografie všech lidí, kteří zde byli uvěznění a kteří zde zemřeli. Je jich více než sedmnáct tisíc. Procházíme okolo a sedmnáct tisíc obličejů mužů, žen i dětí na nás hledí s tichou výčitkou. Za každou fotografií se skrývá jeden tragický příběh. Dozorci zde se zvrácenou pečlivostí zaznamenali každého vězně. Každý z vězňů byl vyfotografován hned po příchodu do Tuol Slengu a pak také po mučení. Fotografie vězňů po výslechách a po mučení jsou ukryté kdesi v archivech muzea. Vidět bychom je ani nechtěli. Nemusel by to unést náš žaludek ani náš rozum.

Budovy vězení jsou zachovány v podobném stavu, jak zde byly objeveny při obsazení města vojáky Vietnamu v roce 1979. Dnes jsou cely ztichlé a téměř prázdné. Přesto si uchovávají děsivou atmosféru. Ta je podtržena i hrůzností některých exponátů. Kdo neoplývá představivostí může vidět tyto exponáty při použití. Jeden ze sedmi vězňů, kteří přežili pobyt v tomto vězení znázornil krutou realitu ve svých obrazech. Na velkých i menších plátnech zachytil způsoby mučení  a zabíjení vězňů, ale také utrpení a zoufalství v jejich tvářích.

Kdo chce může si za pár dolarů domluvit anglicky mluvícího průvodce. My chceme být radši sami. Průvodci sice podávají opravdu fundované a zajímavé informace, ale nějak nemáme chuť znát každý detail této hrůzy. Atmosféra muzea stačí sama o sobě na to, aby nám běhal mráz po zádech.

Dvakrát denně je v prostorách muzea promítán film Bophana. Je to dokument o osudech dívky jménem Bophana a jejím manželovi Ly Sithovi na pozadí událostí, které se odehrávaly v letech 1975 – 1979. Přesto, že Ly Sitha patřil k vysokým funkcionářům rudých Khmérů je osud této dvojice tragický. Fotografii Bophany je možné nalézt v Tuol Slengu mezi tisíci dalších obětí. Tenhle dokument ukazuje další nelítostnou stranu komunistického režimu. I ti nejvěrnější byli svými ideály nakonec také pozřeni a nevyhnulo se jim mučení a exekuce. Často skončili jako nepřátelé režimu. Vypadá to, že ideál Demokratické Kampučei požíral nejen své nepřátele, obyčejné lidi, ale i své stoupence. Co by se stalo, kdyby Vietnam násilně toto temné období neukončil? Možná by myšlenka o agrární společnosti pohltila sama sebe a v Kambodži by nezůstal nikdo, kdo by ji mohl realizovat.

Vražedná pole

Choeung Ek bývalo klidným čínským hřbitovem až do období vlády Rudých Khmérů. Ti z tohoto klidného místa vytvořili popraviště a místo holocaustu. Právě sem byli posíláni vězni z Tuol Slengu a z celé provincie, zde byli popravováni a pohřbíváni do masových hrobů. Toto místo je dnes známější pod názvem Vražedná pole a stalo se jedním ze symbolů hrůzovlády Rudých Khmérů a snahy o vyrovnání se s vlastní minulostí.

Na první pohled působí Vražedná pole i dnes klidně a mírumilovně. Zelené pozemky s vyšlapanými pěšinkami, stíněné stromy a elegantní stupa uprostřed. Při bližším pohledu ale padne na člověka velmi děsivá atmosféra. Plocha je rozryta prohlubněmi, které ukrývaly tisíce obětí a elegantní stupa je vyplněná lidskými lebkami. Stále i dnes jsou všude vidět úlomky kostí a cáry oblečení. Návštěvníci tu vlastně chodí po lidských ostatcích. Z téhle myšlenky nám opravdu není moc dobře. Pomalu procházíme celý areál a pročítáme informační tabule. Podávají strohé informace o způsobech poprav. Kulky byly příliš drahé, a tak se většinou popravovalo levnějším způsobem. Proražení hlavy motykou, podříznutí palmovým listem nebo umlácení dřevěnou holí patřilo k běžným metodám. Jeden z hrobů nese označení jako hrob dětí. V jiném byly zase objeveny stovky bezhlavých těl.

Nikde není slyšet a vidět komentování zajímavostí a reportérské nadšení z exkluzivních záběrů na obnažené kosti. Několik návštěvníků včetně nás působí nesmírně smutným dojmem. Nikdo netouží po společnosti, a tak se všichni plouží osamoceně, sami jen se svými myšlenkami.

Z více jak sto dvaceti hromadných hrobů jich bylo dodnes otevřeno asi osmdesát. Těla obětí byla exhumována a jejich lebky byly uloženy v pamětní stupě. Veliká budhistická stupa s prosklenými stěnami, kde je více jak osm tisíc lebek se nám zpočátku zdá jako dost morbidní nápad. Ve skutečnosti je to ale velmi pietní místo, které zároveň nedovolí zapomenout. Tváří v tvář tomuto památníku si nikdo nedovolí pochybovat o realitě všech zvěrstev kambodžského holocaustu.

Při zapalování vonných tyčinek před stupou se vtírají otázky: „Můžou se místní lidé s něčím takovým vůbec kdy vyrovnat?“ „Bude někdy nějak možné usmířit ty tisíce resp. miliony obětí?“

Nejširší nabídku průvodců a map Kambodži (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz