Tuniským Maghrebem I.

Tentokrát cestuji sama, a tak v rámci bezpečnosti využívám služeb cestovní kanceláře a platím ubytování v jednom z hotýlků blízko mediny v Sousse, odkud bych ráda podnikala výlety. Vzhledem k tomu, že se ke mně nepřipojil  žádný z mých osvědčeným spolucestovatelů, nevyplatí se ani můj oblíbený pronájem auta, musím se proto tentokrát spolehnout na místní dopravu a při delších výletech se pokusit využít služeb některé z cestovních kanceláří.

Sousse

Hned po příletu a následném příjezdu na hotel se seznamuji s postarším manželským párem. Oni neumí ani slovo jinak než česky (těch ale umí opravdu spoustu!!!), a tak potřebují mých pár slov v jiných jazycích a já se tak na oplátku budu cítit bezpečněji v medinách a při večerním cestování. Leccos už procestovali, máme si proto o čem povídat, a tak nám tato netradiční trojka vydrží až do Prahy na Ruzyň, kde se naše cesty opět rozejdou. Současně se seznamuji s českým „panem cyklistou“, který si přivezl ještě starého favorita. Hodlá na něm pocestovat po jižním Tunisku. Moc mě mrzí, že jsem ho neznala předtím, určitě bych vyjela s ním. To ještě netuším, že když mi po svém návratu do ČR pošle napsané své úžasné zážitky, bude mě to mrzet o to víc a že se společně shodneme na tvrzení Jardy Lhoty: „Když do Tuniska, tak na kole“!

První den odpoledne vyrážíme do nedaleké mediny města Sousse. Už se nemůžu dočkat muezzinova hlasu, přecpaných uliček souqů a všudypřítomné vůně arabských sladkostí mísící se s vůní jablečného tabáku z bublajících nargile. Je pár dní po 7.listopadu, tedy po tuniském národním svátku, všude proto visí vlaječky červenobílé kombinace, což mi jako slávistce vyhovuje! Turistů už tu v tomto období moc není, a tak v klidu pozorujeme medinu plnící se místními, kteří pospíchají doplnit zásoby – je přece pátek! Mám tendenci vše srovnávat s Marokem, které mě před čtyřmi roky naprosto okouzlilo. Shledávám, že je Tunisko o něco evropštější. Zamilovaní si svou náklonnost projevují i na veřejnosti a v jalabě, kterou jsem si pořídila právě v Maroku a sem si ji přivezla, abych splynula s davem, bych byla vysloveně trapná. Poklidnou medinou přicházíme ke zdejší pevnosti, nazývající se v Tunisku Ribat – zdejší má tu zvláštnost, že je uvnitř starého města (mediny). V prostoru u moře prohlížíme mešitu, která pro změnu nemá minaret – je pátek navečer, a tak na vstup dovnitř ani nepomyslíme!

Úderem 18.hodiny se ulice vyprazdňují na úkor kaváren, hospod a barů, které naopak praskají ve švech. Po městě se pohybují jen ženy. Dozvídáme se, že dnes se hraje finále Africké ligy mistrů ve fotbale místní E.s.Sahel. s týmem Al Ahly z Egypta. Vzhledem k tomu, že má okna hotelového pokoje jsou nasměrována na jednu z nejrušnějších ulic Sousse, oslav následujících po vítězství místního týmu si užívám dosyta. Konečně vidím jak se správně oslavuje vítězství. Uzavřené ulice, davy proudících lidí oděných do červenobílé kombinace, troubící auta a mezi nimi kličkující motorky přepravující na sobě i několik osob zabalených v obrovské vlajce klubu. K vrcholům oslav patří příjezd tuniských hrdinů na druhý den a jejich následné projíždění ulicemi Sousse společně s fanoušky. Oslavy probíhají 3 dny dnem i nocí. Tak takhle se správně  slaví!!!

Nejširší nabídku průvodců a map Tuniska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Monastir

Na druhý den shledáváme, že z letošního koupání v moři asi nic nebude. Na cestu do 30 kilometrů vzdáleného Monastiru vyrážím sice v sandálech, ale mám dlouhé kalhoty, košili, svetr a pašmínu – fouká studený vítr. Tunisané jsou v péřovkách! Vlaky do Monastiru a Mahdie odjíždějí ze Sousse z nádraží nedaleko přístavu. Zpáteční jízdenka do Monastiru stojí 1,95TDN, vlaky jezdí v tzv.taktu přibližně po půl hodině ve špičce a po hodině mimo špičku. Jsem úplně fascinovaná stylem výměny cestujících ve vozech vlaku. Přijde mi, že systém, že nejdříve vystoupí ti, co jsou uvnitř a teprve pak nastoupí ti, co dovnitř chtějí, je celkem vymakaný. Tunisané si to ale nemyslí, a tak když zastaví vlak začne přetahovaná hra „kdo z koho“. Všichni jdou ven a proti nim ti, co chtějí dovnitř. Po několika dnech jsem si zvykla a hraji hru také, nemá cenu dělat inteligenta z Evropy a dávat někomu přednost – nikam bych nedojela! Okouzlily mě i výstižné názvy zastávek: Zone Industrialle, to když vystupovali lidé do práce, Zone Turistique, to když jsme projížděli hotelovým komplexem – hold průmysl jako průmysl!

V Monastiru je nádraží hned u brány do mediny. Medina mě celkem zklamala, jen pár zastrčených uliček se zaprášenými suvenýry. O to víc mě okouzlila majestátnost mauzolea prvního prezidenta Tuniské republiky po získání samostatnosti v r.1956 Habiba Bourguiby – zdejšího rodáka, který zemřel v r.2000 a dodnes je uznáván jako ten, který dal Tunisku civilizaci (jaká to podoba s marockým Hassanem II. a jeho mauzoleem v Rabatu!). Nejstarší z  památek v Monastiru je Ribat, klášter z konce 8. století, od něhož je odvozen název města (monastery). Klášter byl opevněn jako obrana před piráty, stejně jako všechny na pobřeží. Dodnes je tak jednou z největších vojenských staveb v Tunisku. Vedle Ribatu lze obdivovat Velkou mešitu s minaretem klasického severoafrického tvaru – do čtverce!

Navečer se vracíme do Sousse, procházíme znovu již setmělou medinou a těšíme se na druhý den – míříme na dva dny do pouště! Nakupujeme proto zásoby vody!

Do pouště

Stali jsme se součástí skupiny „pobytářů“, kteří si v hotelu zaplatili dvoudenní výlet do pouště – snad to přežiji a navzájem se nepozabíjíme! Ráno nás nabírá busík o kapacitě 20 sedadel a proplétajíc se uličkami starého a pak i nového Sousse, míříme na dálnici spojující všechna důležitá města severního a středního Tuniska. Země se probouzí, slunce je nízko nad východním obzorem – bude krásný den!

První zastávkou je římský El-Jam. Svítí sluníčko, ale od pusy jde pára – je chlad! Městečko je to malé a klidné a už z dálky je vidět poměrně zachovalé koloseum z 3.st.n.l., které je dokonce třetím největším koloseem na světě. El-Jam tak zajišťoval kulturní vyžití celé oblasti se svou kapacitou 25tisíc diváků (Koloseum v Římě – 40tisíc diváků). Procházíme tím, co z kolosea zbylo – je ráno, a tak jsou ideální světelné podmínky pro focení. Zjišťuji, že v Tunisku se dá v památkách fotit všude, ale musíte zaplatit symbolický 1TDN u pokladny. Vstupné se pak v Tunisku pohybuje od 3 do 7 TDN. Zahříváme se až při šplhání do nejvyšších pater kolosea, odkud je nejen krásný výhled na celou stavbu, ale i na město El-Jam a okolní krajinu! Hodina a půl bohatě stačí k prohlídce stavby a okolního trhu.

Čeká nás dlouhá cesta na jih. Město Sfax bohužel objíždíme po jeho západním obchvatu. Krajina se z úrodné zeleno-hnědé barvy mění v kamenitou předzvěst pouště! U silnice se začínají objevovat mrtvé polostažené ovce, zavěšené za jednu nohu u stánků. Hned vedle pak postávají u velkých kanystrů hošíci, nabízející obsah těchto nádob. Dozvídáme se, že tudy vede hlavní dopravní tepna spojující Alžírsko, Tunisko a Libii. Čile tu proto bují obchod s čerstvým skopovým (proudícím z Tuniska do Libie) a levným benzínem (proudícím z Libie do Tuniska). Začínají se objevovat první palmy a s nimi město Gábes – jedna z největších palmérií na území Tuniska. My však uhýbáme do vnitrozemí do okolí města Matmata, které je známo lidmi, žijícími v obydlí pod povrchem země – tzv.troglodyté. Ještě ale předtím než navštívíme tato obydlí, posilňujeme se tuniským národním jídlem kuskusem. Jako předkrm se podává tzv.brik – placka uvnitř se smaženými vajíčky!

Procházíme krajinou, která je teď už regulérním typem pouště – kopcovitý žlutě zbarvený kamenitý povrch, v údolíčkách vždy několik palem. Milovníci „Hvězdných válek“ tuto krajinu důvěrně znají téměř z každého dílu této ságy! Přecházím nějaký kopec, když tu najednou jáma a málem krok do prázdna. Na dně jámy se odehrává klasický rodinný život. Vaří se, diskutuje, občas někdo zaběhne do jeskyně, vyhloubené do boku jámy. Nahoře u jámy spí hlídací pes – prostě troglodytí pouštní rodinná pohoda! Dostává se nám pozvání, a tak můžeme nahlédnout dovnitř. Velmi usměvavá paní domu nás provází místnostmi – jeskyněmi, kde nechybí obývací pokoj s TV, kuchyňka, pokoje dcer, ani místo, kde se vyrábí koberce a deky. Čerstvě upečený chléb s olivovým olejem je skvělým pohoštěním pro návštěvy.

Odjíždíme směrem na západ, napříč kamenitou pouští. Občas projedeme vesnicí, kterým se zde říká ksáry. Slunce se kloní k západu, po levé straně tuším v dálce nekonečnost Sahary a do uší mi hraje súfí muzika dovezená z turecké Konye – zvláštní poklidný pocit, tak typický pro poušť! Konečně dojíždíme do pouštní oázy Douz. Město je známo tím, že sem míří všichni, kteří chtějí spatřit písečnou poušť – neboli poušť typu erg (duna), nejčastější naši představu pouště. Na programu je vyjížďka na velbloudech. Původně jsem o toto nestála, plánujeme totiž s kamarády někdy na Silvestra vyjet na několik dní do pouště, ale nakonec jsem si řekla, proč to nezkusit teď, když po návratu z Maroka jsem si vyčítala, že jsme si tuto atrakci nedopřáli. A tak nasedám na asi dvouletého velbloudího mladíka a kývavými pohyby dopředu, dozadu, ze strany na stranu si uvolňuji léty zablokovanou páteř. Vzpomínám na pouštní ceduli z jihu Maroku, kde bylo napsáno: „ 52 dní do Timbouctou!“ a šipka neomylně směřovala do nehostinné krajiny. Toto zažívat 52 dní od rána do večera? Zážitek to určitě byl, každopádně mi poskytl jasnou představu, že tady asi Silvestra trávit nebudu! I duny mě bohužel zklamaly! Jen sněhobílé nízké kopečky pár desítek centimetrů vysoké! Kdeže jsou ty velké marocké duny terakotové barvy …! Hold jiný kraj, jiný mrav i v oblasti písku!

Večer usínám v hotýlku uprostřed palmérie, z kohoutku teče slaná voda – prý díky výskytu minerálních pramenů. Při několika doušcích moravské „dezinfekce“ dopisuji deník a těším se na zítra, obzvláště na ranní brzké vstávání kvůli focení východu slunce nad solným jezerem …