Tunisko  2001

Cestu jsme zahájili nočním přejezdem do Vídně a hned přestoupili na vlak Eurocity do Říma. Sotva jsme minuli italské hranice,nevycházíme z údivu,neboť Italové vybudovali v rekordním čase nové nádraží Tarvisio Boscoverde a k tomu několik desítek kilometrů nové,přímější trati. Ta vede většinou v tunelech,takže máme během jízdy pocit,že jedeme spíše metrem a ne vlakem. Při zastávce v Benátkách se odvažujeme na malou procházku. Batohy jsme zamkli v kupé na řetěz a jdeme se projít ke kanálu Grande. Po půlhodině jsme se vrátili do vlaku zpět,našli batohy v pořádku a pokračujeme dál. Z 1200 kilometrů dlouhé cesty z Vídně do Říma vede tak třista kilometrů tratě v tunelech a tak jsme usoudili,že v Itálii je více tunelů,než kopců. Po příjezdu do Říma přesedáme a zase pokračujeme vlakem dál na jih. I tentokrát máme štěstí,jsme sami v kupé a pohodlně jedeme přes noc na jih do Villy San Giovanni. Ráno přestupujeme na první trajekt na Sicílii a tím pádem se nám povedlo dohonit zpožděný Euronight do Palerma. Nasedáme a bez příplatku pokračujeme. Celou cestu jsme unešení krásou sicilské flóry. Teď brzy na jaře už se tu všechno zelená a kvete,na rozdíl od léta,kdy je krajina vyprahlá a sežehnutá. V Palermu jsme jen tak tak chytli další vlak do Trapani. Vypadá to,že zatím máme štěstí. Hlavně aby nám to vydrželo. Náš druhý úsudek z cesty vlakem přes Itálii zní: v Itálii je víc mostů,než potoků,řek a údolí dohromady! V poledne jsme dojeli do Trapani,na samý konec jižní Evropy. Slunce pěkně pálí a je docela vedro. Lodní lístky se nám podařili sehnat hned v první kanceláři,za 80.000 ITL/os. Loď do Tuniska odtud odplouvá doopravdy jen dvakrát za týden. Stojí už připravená u mola,ale odplouváme až večer a tak máme ještě dost času. Koupili jsme si krabici vína a jdeme odpočívat do parku. Obrovské fíkusy,které tady rostou,mají obvod kmene alespoň tři metry a spoustu vzdušných kořenů,vrostlých dolů do země. Pár stromů vytváří tak učiněný lesík a stojí tady určitě už několik set let. Zatím píšu náš deník a inspiruji se přitom červeným vínem,Andrea píše pohledy domů. Ty si svou obsáhlostí nijak nezadají s mým deníkem. Do večera a do vyplutí nám zbývají ještě čtyři hodiny.

V noci jsme se na lodi jakž takž vyspali na poloprázdných čtyřsedačkách. Po vyplnění nezbytných přihlašovacích lístků,psaných jen v arabštině a francouzštině,vystupujeme po ránu konečně na tuniskou půdu. Přístav je od města dost daleko,musíme nejdříve vyměnit peníze a najít nejbližší stanici rychlodráhy TGM,která spojuje přístav s centrem města. Nástupiště rychlodráhy jsme objevili ukryté v postranních zaprášených uličkách,takřka za městem na poli. Po příjezdu do centra si necháváme batohy na nádraží v úschovně a jdeme nakoupit lístky na večerní vlak na jih. Potom jsme se vydali do medíny,starého města. Vypravili jsme se sem vlastně i proto,abychom zjistili odpověď na otázku,jaký tvar minaretů mají zdejší mešity. V Maroku jsou minarety se čtvercovým půdorysem a na východě v Egyptě zase s osmibokým. Takže když leží Tunisko mezi nimi, měly by se tu nacházet minarety převážně šestiboké. Ve skutečnosti jsou tady ale většinou čtverhranné,tak jako jinde v Maghrebu. Ty šestiboké se tu ale doopravdy taky vyskytují a tak jsme vlastně měli pravdu. Historické centrum je dost podobné jiným starým arabským městům. Uzoučké uličky se kroutí všemi směry a mešity a metresy se schovávají nenápadně mezi nimi. K obědu si kupujeme hromadu pomerančů,kilo tady vyjde tak od sedmi korun dráž a i ty nejlacinější druhy chutnají skvěle. Z medíny se jdeme projít na starý hřbitov za městem a dál lezeme do kopce za ním,abychom měli nějaký rozhled. Lezli bychom ještě dál a ještě výš,ale nedaleko je vojenská základna a vojáci na stráži na nás hrozí samopalem. Raději se vracíme,stejně už začínám mít spálený krk. Večer se vracíme na nádraží,fotíme lokomotivu a zkoušíme najít vagón,do kterého máme místenku. Nikde nejsou žádné cedulky ani nápisy a tak je to trochu problém. Souprava se v noci rozděluje na dvě části a k jihu jede jen polovina vlaku,snad dojedeme dobře. Po tom městském putování nás bolí nohy a tak jsme rádi,že sedíme. Mezi sedačkami proudí další cestující a mezi nimi se proplétají pouliční prodavači se všemožným sortimentem. Vystupovat budeme ráno v městečku Gabes,asi pětset kilometrů jižněji.

V Gabesu vystupujeme ještě za šera. Od nádraží jdeme liduprázdnou ulicí intuitivně směrem k jihu a čekáme jak se situace vyvine dál. Došli jsme ke stanovišti taxíků,to bylo dobré a tak jsme popojeli asi 130 kilometrů do městečka Tataouine. Tataouine je poslední pořádná civilizace na začátku Sahary,položené mezi pouštními kopci. Místy už tu jsou k vidění písečné duny. Je teprve půl osmé ráno a slunce už svítí tak,že se to dá sotva vydržet. Naplánovali jsme si cestu do starých berberských vesnic Chenini a Douiret. Prý je to tak 20 až 50 kilometrů daleko,údaje domorodců se poněkud různí. Zprvu jdeme po silnici pouští do vesnice Ksar Debbab. Bylo to slabých deset kilometrů,ale i tak nás to docela zmohlo. Už vlažnějším tempem odbočujeme vpravo do kopců. Někde tím směrem by vesnice měly ležet,ale ani pořádně nevíme,za kterým kopcem která leží a leží-li tam vůbec. Před závěrečným šplháním na kopec,když už jsme byli vyčerpaní a sotva jsme lezli,k nám z ničeho nic došla přes poušť sympatická mladá berberská žena a přinesla nám džbán studené vody. S díky jsme přijali a potom samozřejmě následovalo pozvání k nim domů. Arabská žena by se sama absolutně nemohla odvážit sama někoho pozvat domů,ale berbeři,jak je vidět,takové přísné zásady nemají. Nechali jsme se tedy dovést do jejich domečku,nebo spíše zemljanky. Mohamed a Fatma tady žijí na Sahaře jako troglodyti,napůl pod zemí. Mají jednu dceru,psa, kočku a deset slepic. Jednu z nich okamžitě obětovali kvůli nám do kuskusu a tak musíme zůstat i na oběd. Jídlo bylo výtečné,dostali jsme i spoustu pomerančů,studenou vodu ze studny a kafe. Ti hodní lidé by se kvůli nám úplně rozdali,to se ani nedá slovy popsat. Takovou pohostinnost jsme zkrátka v životě nezažili a byli jsme z toho úplně mimo. Jediný nedostatek byl,že neumí mluvit jinak než arabsky a francouzsky. Takže jsme se dorozumívali spíše rukama a nohama. Vyfotili jsme se spolu na památku a Andreu při té příležitosti Fatma dokonce navlékla do svých šatů. Po minimálně třech hodinách přátelení jsme se raději zvedli k odchodu,aby jim vůbec něco zbylo. Mohamed šel kus cesty s námi,aby nám ukázal cestu k vesnicím. Na rozloučenou jsme se bratrsky poobjímali a políbili a museli jsme slíbit,že se k nim ještě někdy určitě podíváme. Jen nám zůstalo záhadou,čím se vlastně živí,když jsou pořád doma. Kozičku mají velikou jako psa,pes byl vyhublý do velikosti kočky a kočka,ta už byla běžné velikosti,i když taky vychrtlá. Jo a ještě taky mají těch deset,vlastně už jen devět slepic,velikých jako kuřata. Jakpak by ne,když nejspíš zobou jen písek. Vždyť kolem dokola nic není,jen Sahara. Od Mohamedů jdeme asi tři hodiny pouští pod kopec do nové vesnice Chenini. Stará vesnice je ještě hodinku cesty daleko,až nahoře na kopci. Do té jsme přišli už za tmy. Ve slabém osvětlení se vesnice jeví jen jako shluk trosek a začínáme z toho poněkud propadat beznaději. Potkali jsme jen pár domorodců a nakonec jsme se uklidili do ústraní a vzali zavděk nejzachovalejší troskou. Vylezli jsme na střechu ruiny a jdeme spát přímo pod ohromným měsícem v úplňku.

Po ránu se objevil,kde se vzal,tu se vzal,domorodý berber Bubaker,se kterým jsme se viděli už včera večer. Kupodivu s sebou přinesl konvičku s kávou a snídani pro nás. Nemůžeme uvěřit vlastním očím,zvláště když za to nic nechce. Nechali jsme si v jeho domě schované batohy a šli se podívat po vesnici. Či spíše po tom,co z vesnice zbylo. Shluky chlévů, obytných místností a zaoblených podlouhlých sýpek,zvaných ghorfas jsou terasovitě postaveny na sobě kolem dokola celého kopce. To znamená,že čím jsme výš,tím více lidem můžeme koukat do kuchyně či spíše do chlívku. Většina budov je už ve stadiu rozkladu a to jen umocňuje dojem z tohoto prapodivně archaického místa,kde se žije navlas stejně jako před tisíci lety. Jediná vymoženost je tu elektřina a opodál vedoucí silnice. Jediná stavba,která v nejbližším okamžiku nehrozí zřícením,je malá,na bílo obarvená kamenná mešita. U obecního vodovodu jsme riskli vyzkoušet místní vodu,společně s několika domorodci a velbloudy a zatím to probíhá bez následků. Stezkou,určenou pro karavany jsme se vydrápali na náhorní saharskou plošinu. Kam až oko dohlédne,je poušť jednotvárná a kamenitá,jen na několika místech se daří hloučkům olivovníků. Olivy a olivový olej jsou hlavním zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Bubaker nám potom udělal exkurzi ve své manufaktuře na výrobu pravého panenského olivového oleje. Uprostřed zemljanky je umístěný veliký mlýnský kámen,na nějž se nasypou olivy. Do postroje k mlýnskému kameni se zapřáhne velbloud a nechá se chodit a točit kamenem tak dlouho,dokud se olivy nerozdrtí. Poté se vzniklá směs nechá vsáknout do palmových rohoží. Ty se naskládají v rohu místnosti na sebea tlakem soustavy mohutných palmových kmenů se lisují a ždímají. Surový olej teče po zemi ve skále soustavou kanálků a rybníčků,ve kterých se postupně usazují těžší nečistoty. No a na konci je pravý saharský extra virgin olive oil. Dostali jsme ochutnat a doslova jsme užasli. Tohle přece nemůže být olej! Olej se tak nějak nedá normálně pít,ale tenhle je tak výborný,že se pít dá anebo se dá jíst jen tak s chlebem. V životě tak dobrý už asi neochutnáme. Škoda že si nemůžeme láhev koupit,protože jsme pohodlní se s ním tahat. Třeba někde nějaký seženeme ještě před odjezdem domů. Z Chenini se nám podařilo stopnout auto až do Douiretu,další rozpadlé vesnice. Ta už je celá rozpadlá a vylidněná a jsme tu sami. Polorozpadlé ghorfas,nebezpečně postavené na sobě do velké výšky,působí hrozivě a bezútěšně. Však se taky nedaleko odtud natáčel film Hvězdné války. Těžko by se někde jinde hledala víc mimozemská krajina. Z Douiretu se vracíme do Ksar Debbab a přemýšlíme,zda se ještě budeme vracet k Mohamedovi a Fatmě. Už ale nemáme nic,čím bychom oplatili jejich srdceryvnou pohostinnost. Vezeme s sebou spoustu drobných dárků,ale hned první den je přece nemůžeme rozdat všechny. Takže jdeme pořád rovně až do Tataouine. Tam jsme si užili spoustu zábavy v parku. Večeříme na lavičce a přitom nás ze vzdálenosti jednoho metru pozoruje horda špinavých dětí. Očima hltají každý náš pohyb a pořád se pošťuchují a překřikují. Někteří průběžně odbíhají a na jejich místo se vracejí zase jiný,zkrátka pěkný mumraj. Hrajeme si s Andreou sami pro sebe vědomostní hru „Hádej,který zmizel a který je tu nový?“ Ale je to těžké a ani se nemůžeme shodnout v tom,kolik se jich kolem nás vlastně hemží. Usoudili jsme,že průměrně tak patnáct. Na noc lezeme na kopec za městem. Na jeho vrcholu stojí ksar. To je vlastně shluk ghorfas,uspořádaných většinou do čtverce,přičemž vchody směřují dovnitř dvora. Vznikne tak vlastně opevněná vesnice se sýpkami k bydlení. Tak v takovémhle ghorfas hotelu se chceme ubytovat dnes. Máme na výběr asi z padesáti pokojů,ale většinou je uvnitř nepořádek,takže si vybíráme tu nejméně rozbořenou a zároveň nejčistší komůrku. Kdyby nám byla zima,můžeme si eventuelně topit sušeným trusem,jako na horách. Toho je okolo dost. Jinak bylo dnes půl dne pod mrakem. Po létě včera přišel dnes jakoby podzim a s ním období dešťů. Dnes už totiž pršelo celkem třikrát. Poprvé tři sekundy, podruhé čtyři sekundy a naposledy jen dvě. Snad bude zítra zase jaro,když tady zimu neznají.

Ráno bylo krásné,řekl bych takové ranné léto a nocleh byl taky fajn. Sešli jsme z kopce zpátky dolů a vydali se přes rozložitý Tataouine. Arabská města na okraji pouště rozhodně netrpí nedostatkem plochy určené k zastavění a tak je cesta přes periferii nekonečná,jako vždycky. Nejdříve jsme stopli dědečka-proroka jako z pohádky,co mlel celou cestu arabsky a patrně nás zval k sobě domů,potom náklaďák s fůrou saharského písku a nakonec dodávku s cukrářskými výrobky. Pro změnu do nás teď řidiči cpali celou cestu všemožné dortíky,takže jsme už po snídani. Dalším městečkem Medenine jsme zase prošli po svých a dalším stopem popojeli na křižovatku. Myslíme si,že nám stejně všichni zastavují jen ze zvědavosti,co jsme asi zač. Právě to je ale fajn,že jim stojí za to zastavit a popovídat si. Škoda jen,že neumíme tu francouzštinu. Tentokrát jsme se svezli s panem učitelem a ten uměl anglicky,to už bylo veselejší. Po silnici jdeme do Metameuru a dál máme dnes namířeno do Matmaty,vesnice Troglodytů. V Metameuru existuje několik samozvaných turistických průvodců a stánků se suvenýry. Pomalu se totiž dostáváme do oblasti,kam občas zamíří i normální turisté na organizovaný výlet,když je už omrzí to jednotvárné moře a hotely. Žádní tady ale právě nebyli a tak se domorodci nalepili na nás a jsme nuceni absolvovat s nimi prohlídku po vesnici ghorfas. Takže už potřetí vidíme to samé,i když na jihu to bylo nesporně zajímavější. Zato nás to stálo 3 TD bakšiš a ještě jsme odmítli pozvání na oběd. Dál jsme chtěli stopovat na silnici do Matmaty,ale ta silnice najednou přestala mít asfaltový povrch,pak i tvar a nakonec z ní zbyly jen koleje vyježděné v saharském písku. Jelikož nás čekalo přibližně dvěstě kilometrů,nechtěli jsme to riskovat a vrátili se raději na křižovatku. Stejně bychom se asi žádného auta nedočkali. Na křižovatce nám hned napoprvé zastavili Francouzi na dovolené a vzali nás až do Gabesu. Cesta s nimi byla v pohodě,ale už tam byl takový ten odstup,daný naší civilizovaností. To s Araby je cestování mnohem spontánnější a tak nějak upřímnější. V Gabesu chvilku hledáme hotel. Nakonec jsme našli jeden nedaleko od moře. Nocleh sice stojí 154 TD,to je dost,ale zato máme i sprchu s teplou vodou na pokoji: Nevídáno! Večer se jdeme projít po pláži. Gabes není zrovna letoviskem pro bohaté cizince, hotelové komplexy tu nejsou a pláž by nikdo do reklamních prospektů asi nefotil. Možná je to tu v sezóně ale víc na úrovni,teď v dubnu je voda ještě studená a dost fouká. Cestou jsme na břehu viděli mrtvou želvu zvíci ovce a mrtvé medúzy velké jako kýbl. Jedna z nich měla v žaludku ještě nestrávenou rybku,přes ten rosol to bylo krásně vidět,fuj. Dál jsme viděli tisíce sépiových kostí,kraby,mušle,ježovky či co a taky platýse. Nebo to byl rejnok elektrický? Navečer jsme si prošli centrum města s klasickou modrobílou architekturou a zašli si na kebap a mátový čaj.

Nejširší nabídku průvodců a map Tuniska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Noc v hotelu byla úlevou a odpočinkem,přesně to jsme potřebovali. Po ránu jsme se ještě do zásoby osprchovali a vyšli z města směrem na Kebili. Hned za městem jsme narazili na palmy obsypané zralými datlemi. Vylezl jsem natrhat,abychom si zpestřili jídelníček. Potom nám opodál stojící kluci,pouliční prodavači palmového vína,ukázali,jak se vlastně z kmene palmy dojí to palmové víno. Na opití to sice není,ale stejně jsme si od nich koupili na ochutnání půl litru za jeden dinár. Víno je příšerně sladké a to je asi tak všechno,co se o jeho chuti dá říci. Myslím,že nám vydrží dost dlouho. Dál za křižovatkou se nám podařilo chytit výborného stopa. Abdallah,kterého bychom mohli charakterizovat slovy usměvavý,upovídaný,rozložitý, dobrosrdečný a sytě snědý nás veze svým pick-upem absolutně přímou saharskou silnicí na východ. Celých 120 kilometrů cesty se nalevo od nás zdvíhajírůžově zbarvené skály,které přecházejí v saharskou náhorní plošinu. Abdallah najisto počítá s tím,že si nás veze k sobě domů na oběd. Tomu se nedá odporovat a tak v Kebili zajíždíme nejprve na súk a nakupujeme zásoby proviantu pro paní Abdallahovou. Jeho rodina je celkem moderně zařízená a zdá se na úrovni. Celé dvě hodiny se pokouším anglicky komunikovat se šestnáctiletým Ziedem,ale angličtina mu moc nejde a tak se raději učím od něj arabštinu. Válíme se v obývacím pokoji na matracích a sledujeme vysílání evropských televizí přes satelit. Andrea mezitím pomáhá manželce Aiše s přípravou svátečního oběda. Vůbec to vypadá,že jediná mužská práce je válet se doma na koberci nebo na matraci. K obědu byly všemožné dobroty a ovoce a nechyběla ani pravá Coca-cola. Je vidět,že Abdallahovi jsou docela zámožní,úplně něco jiného než Mohamedovi. Po obědě Abdallah usnul bez okolků přímo za stolem a my se Ziedem se jdeme projít po vesnici. Mě protáhl po takových těch klučičích zajímavostech a Andrea s Aišou šly navštívit starou babičku,odstavenou v jakémsi přístřešku,ne nepodobném obyčejnému chlívku. Navečer nastalo srdceryvné loučení,ale nedali jsme jinak, než že musíme jet dál. To bychom takhle z Tuniska moc nepoznali. Ujistili jsme se o vzájemném nehynoucím přátelství a o tom, že se ještě navštívíme, v Tunisku i v Čechách. Na rozloučenou nás Abdallah ještě odvezl autem až do Douz,na okraj pravé Sahary. Sotva jsme v Douz zamířili přes oázu k dunám, odchytl nás okamžitě další domorodec- zahradník a masér v jedné osobě Fadel. Opět nás zve na večeři a nocleh,ale pro dnešek už máme návštěv dost a tak jsme jen chvilku poseděli v palmové chýši na jeho plantáži. Už jsme byli natěšení na duny a sotva se naskytla příhodná chvilka,bez okolků jsme vyrazili. Cestou do pouště nás míjí pick-up se zajímavým nákladem. Na své korbičce o rozměrech tak 2×2 metry veze velikého,důstojně přežvykujícího velblouda. Hlava mu ční do výšky a přezíravě se dívá,jak rychle zkoušíme vytáhnout foťák. No,stejně jsme to nestihli. V dunách to bylo skvělé. Odmítli jsme všechny otravné velbloudáře a pěkně sami si počkali na západ slunce. Písek se postupně zbarvoval od žluté přes oranžovou do růžové a už jsme tu skoro sami. Všude okolo jsou scenérie jako z reklamy a my běháme nahoru a dolů v jemňoučkém a heboučkém písku a hledáme nejlepší místa na focení. Písek je tak jemný,že se boříme až po kotníky a z bot jej budeme dostávat určitě ještě za týden. K Fadelovi už jsme se nevrátili,nechce se nám zase dokola mluvit o tom samém. Místo toho jsme si vyhlédli osamocený rozestavěný domek hned na okraji dun a nastěhovali se do něj. Po rozložení karimatek máme i jakýsi komfort. Naneštěstí se ale ukázalo,že stejné místo na nocleh si vyhlédl i nějaký tuniský bezdomovec. Alespoň byl tak ohleduplný,že si k nám nelehl a ani nás v noci moc nebudil.

Ráno se vracíme z pouště do Douz. Prvním stopem do Kebili nás svezl ředitel místní školy a dál to bylo několik krátkých stopů až na okraj solného jezera Chott el-Djerid. Cestou jsme zase museli odmítnout pozvání na oběd,takhle by to doopravdy nešlo a nikdy bychom se nikam nedostali. Solná jezera jsou bezesporu zajímavá věc. Momentálně je nízký stav vody, takže je jezer několik a každé má jiný barevný odstín,od červené až po zelenou. Na březích jezírek sůl mohutně krystalizuje ve vrstvě silné i několik desítek centimetrů a voda je absolutně čistá. Aby ne,koncentrace soli se rovná nasycenému roztoku. Okolní krajina je nehostinná a mrtvá,nepočítám-li několik stánků se suvenýry a dřevěnou kadibudku s nápisem „komfort WC“. Hlavní sortiment na pultech stánků jsou krásné krystaly takzvané Pouštní růže. Před polednem,když horko dosahuje vrcholu,stopujeme na okraji jezera. Vypadá to ale, že v Tunisku tak dvě třetiny aut tvoří off-roady s bohatými turisty,kteří si myslí,že tuhle zemi nejlépe poznají z klimatizovaného auta,ženoucího se stodvacetikilometrovou rychlostí z Derby do vnitrozemí ke stánku se suvenýry a zase zpět. Ani kdyby nám to nabízeli,neměnili bychom s nimi. Auta tady takhle rychle jezdí běžně,pokud se ovšem nerozpadnou stářím. To se týká hlavně té poslední třetiny aut,ve které jezdí domorodci. Hlavní silnice jsou překvapivě v dobrém stavu,ale ta rychlost je někdy na škodu. Tentokrát jsme si nestihli vyfotit chcíplého velblouda ležícího u krajnice. Asi mu právě tady chcípnul motor. Od jezer jedeme pěkně v poklidu naloženým náklaďákem a cestou pozorujeme fatu morganu. Vrcholky palem se jakoby vznášejí nad vodní hladinou a přitom jsou tak třicet kilometrů daleko za obzorem v poušti. Vystoupili jsme v Tozeuru,hezkém pouštním městě s poněkud netradiční architekturou. V této oblasti se těží fosfát a patrné je to třeba i z pomníčků na křižovatkách. Nezřídka na nich stojí staré důlní lokomotivy a vozy. Na okraji města jsme přestoupili na Nissan Patrol a dojeli několik kilometrů do Nefty. Nefta,to je ukázková oáza,proláklina plná palem obklopená pouští. Její medína je vybudovaná úplně celá z malinkých špinavě žlutých cihliček,které jsou ve zdech vyskládány do složitých ornamentů. Místy je rozpadlá stářím a místy je budovaná znovu,přímo na hromadách starých trosek. Je to prvotřídní změť úzkých uliček,chlívků a obytných místností v různém stadiu rozkladu,až občas nelze rozlišit,co je vlastně co. Našli jsme si hotýlek přímo v centru na malém náměstíčku. Máme dokonce i sprchu na pokoji,za pouhých 7 TD. Těšili jsme se,jak si večer celou oázu prolezeme,ale na otevřeném prostranství se k večeru zvedl silný vítr,ženoucí mračna prachu. Skrýváme se v úzkých uličkách a v nich se skrývají,pro změnu před námi,starší ženy,které pořád ještě nepřivykly zvědavému pohledu evropských cestovatelů. Na súku jsme si koupili na chuť opražené malé rybičky,grundle,ale díky zvířenému prachu jsou téměř nepoživatelné a jemný písek nám skřípe mezi zuby. Procházku po okolí jsme tedy zkrátili na minimum a jdeme brzy spát. Jo,za zaznamenání ještě stojí,že jsme viděli kozu,jak sežrala prázdnou krabičku od cigaret! Je jich tady všude plno,pohozených krabiček i koz.

Ráno se vracíme autobusem zpátky do Tozeuru. Vyměnili jsme si peníze a zašli si prohlédnout zdejší úzkorozchodné nádraží. Je jako po vymření,už je to asi dlouho,co odtud vyjel poslední vlak. Stopem pokračujeme do vesnice El-Hamma na křižovatku. Tam jsme se chtěli nasnídat na schůdcích do parčíku,ale ze dveří protějšího domu nás zahlédla dobrosrdečná tuniská selka a hned nás zvala k sobě domů. Neuměla sice ani jedno slovo jinak než arabsky,ale to jí nebránilo v tom,aby stále nebrebentila. Pohostila nás kávou a čajem a provedla nás po svém domě. Jakmile jsme jí nějakou věc pochválili či na něco se zájmem ukázali,okamžitě nám to chtěla dávat. Některé věci,třeba zubní pastu,jsme odmítli,ale neodolali jsme krásné,podomácku vyrobené trojruce. Tento domácí amulet tvoří tři vycpané sešité rukavice,pošité blýskavými flitry a nápisem „není boha kromě Alláha“,samozřejmě v arabštině. Na závěr naší návštěvy dorazil i manžel,tak jsme si vyměnili adresy,zulíbali se a rozloučili. Vrátili jsme se na silnici do Chebiky a během cesty zakládáme Bratrstvo arabské pracky. Jenom se nemůžeme dohodnout,jestli nám tenhle domorodý amulet přinese štěstí nebo smůlu,když jsme nevěřící psi. Trojruku jsme připevnili drátem zezadu na batoh a potají doufáme,že nám přinese štěstí při stopování. Asi to doopravdy fungovalo,neboť nám po chvíli zastavilo luxusní auto se třemi muži v obleku. Pranic se nerozpakovali posadit si nás do auta a cestou nám dokonce koupili vodu a datle. Jsou to prý lybijští podnikatelé a ten co se s námi baví říká,že je majitelem oceláren. Diskutujeme o železárnách v Čechách a on říká,že se k nám na to bude muset přijet podívat. Nevím,jestli v lybijské socialistické džamáhíríji může člověk vlastnit ocelárny,ale ten chlap na to skutečně vypadá. Třeba je to nějaký arabský mafián,ale faktem zůstává,že to je perfektní stop a vystupujeme až v oáze Chebika. V Chebice je to skutečně hezké,malý vodopád tady vyvěrá z průrvy ve skalách a voda pokračuje potokem mezi palmy do oázy. Všude kolem jsou hory a skály,takže místo odpočinku se škrábu co nejvýš. Pohled zezhora není rozhodně nijak překvapivý. Na severu jsou pusté skalnaté hory a na jihu pustá písčitá poušť,kterou protíná několik silnic. Dole pod námi jsme v oáze zanechali otravného mladíka,který nás taky zval k sobě domů,ale byl otravný tak nějak moc a poněvadž si můžeme z pozvání celkem vybírat,raději jsme prchli. Slezli jsme dolů na silnici a okamžitě nám zastavil jeep Národní gardy,plný vojáků. Vyskočili jsme na korbu a nechali se vyvézt serpentinami do hor k další oáze Tamerza. Ta je taky hezká,v té pustině všude okolo možná ještě hezčí než ve skutečnosti. Hned se nás tam zmocnil jakýsi vykuk,že prý nás nechá přespat u sebe na zahradě. Tomu jsme se nebránili a i jsme se nechali na mopedu na tu jeho zahradu dovézt. Když ale začal chtít za nocleh 10 TD,odmítli jsme,načež po nás chtěl peníze alespoň za ten odvoz na mopedu. Nedostal od nás samozřejmě nic,ještě jsme mu navrch vynadali a vrátili jsme se do vesnice pěšky. Nakoupili jsme si zásoby a vracíme se pěšky po silnici kus pod oázu k velkému vodopádu. Voda tu padá do hluboké soutěsky,plné zeleně a je tady dokonce i prodavač suvenýrů a organizovaní turisté. Ti kromě vodopádů zcela neskrývaně obdivují naší kultovní trojruku a my se rozhodujeme jí pronajímat za jeden dinár na focení. Na noc jdeme spát kousek výš do oázy. V zahradách je potok rozvedený do korýtek s vodou a všude okolo je koberec svěží zelené trávy a květin. Mezi palmami prosvítají zelené paloučky a vypadá to tu jako v ráji. Došli jsme se ke korýtku pořádně umýt a jdeme spát. Na nebezpečná zvířátka se snažíme moc nemyslet,abychom neměli ošklivé sny.

Vyspali jsme se skutečně nádherně. Po ránu jdeme soutěskou proti proudu potoka a dál vzhůru kolem dalších vodopádů a chvilkami se musíme i brodit. Při prodírání se hustou vegetací jsme někde ztratili ručník,snad to bude jediná ztráta vůbec. Žádný pramen se nám vypátrat nepodařilo a tak se vracíme do vesnice. Narazili jsme tam i na luxusní hotel,který by byl zcela jistě nad naše možnosti. Podívali jsme se dovnitř,ale ten mramor a chrom na nás

žádný kladný dojem neudělal. Asi nejsme ti praví zákazníci. Před hotelem jsme stopovali jen chvilku a hned nám zastavilo auto jedoucí do vesnice Redeyef. Přesně tam chceme,protože odtamtud jezdí v létě jako turistická atrakce úzkorozchodný vláček přes soutěsku Selja. Ta pravá,historická souprava je stará téměř sto let a jmenuje se Lizard Rouge,červená ještěrka. Původně byla určena jako dar pro tuniského beje a dnes se v ní vozí za hříšné peníze bohatí turisté. Protože ještě ale není sezóna,jezdí tu v této době jen jeden pár pravidelných osobáků. Z místního nádraží kromě onoho jediného osobáku odjíždí denně i několik nákladních vlaků s fosfátem,to jsme se dozvěděli od skupiny nádražáků. Samozřejmě jsme se seznámili a nechali si nabídnout jízdu jejich drezínou. S odjezdem se vůbec nespěchá a tak čekáme dvě až tři hodiny a mezitím si vzájemně sdělujeme naše zkušenosti z práce na železnici. Oni nám nechtějí věřit,že v Berouně projede až 120 vlaků za směnu a my jim zase nemůžeme uvěřit výši jejich platu. Na to,že jim tady jedou denně tak čtyři vlaky berou totiž o dost více než my. Cesta soutěskou Selja byla skutečně zážitkem. Trať se vine po dně korytem říčky a skály mají bizarní tvary i barvy. Projeli jsme několika tunely a vyjeli v nížinaté rovině u dalších fosfátových dolů. Ve zbytku cesty do městečka Metlaoui nás stihl pozvat traťovák Saíd k sobě domů na návštěvu. Po našem příchodu se domů seběhla celá rozvětvená rodina,ale zase si nerozumíme ani slovo. Obdarovali nás keramickou rybou a krásnou dvojpackou s Mohamedovým a Alláhovým jménem. Na oplátku jim darujeme Andrey svetr a dva pomeranče,už toho taky moc nemáme. K obědu byl zase kuskus,tentokrát v trochu jiné úpravě a chutnal zase výtečně. Odpoledne jdeme se Saídem na nádraží a vracíme se tím jediným osobákem zpátky přes soutěsku. Saíd nás přesvědčil,abychom si jízdenku nekupovali,když jsme kolegové,prý to tak bude v pořádku. Průvodčí ale provádí kontrolu zodpovědně a tak mu jako cenu útěchy ukazujeme alespoň fipky. Nedal na sobě znát žádný údiv a s ledovým klidem nám procvaknul italskou jízdenku. No,třeba tu mají s italskými drahami nějakou kooperaci. Potom si k nám přisedl postarší tunisičík v důchodu a polsky se s námi dal do řeči. Studoval totiž kdysi v Lodži a tak je rád,že si může popovídat. I pro nás je to zajímavá změna a tak se cestou vyptáváme na všechno možné. Taky nás zve domů,že u něj můžeme i přespat. Toho jsme s díky využili. Zase to byl družební večírek jak má být. Sešlo se celé příbuzenstvo a teď jsme to převážně my,kdo musí odpovídat na všemožné otázky. Pak přišlo na řadu ukazování potomků a fotek a to už se mi chce docela spát. Poslední informace,která mě zcela probudila,byla o tom,že náš přítel důchodce bere měsíčně 800 USD důchodu. Neuvěřitelné.

Spíme v jejich parádním salónu pro hosty.

Ráno dostáváme ještě snídani a samozřejmě zase dárky. Po rozloučení jdeme chytat stop do Gardy. Netrvalo dlouho a zastavilo auto se třemi Alžířany. Téměř celou cestu projíždíme mezi fosfátovými doly,bezútěšnou industrializovanou krajinou. Po cestě nás dvakrát zastavila policejní kontrola,pokaždé se to odbylo jen kontrolou dokladů a mohli jsme jet dál. Z Gardy už jedeme do Kairouanu raději autobusem za 8,5 TD. V Kairouanu jsme došli do centra a vyhlédli si celkem čistý hotýlek hned vedle medíny za pouhých 8 TD na osobu. Potom jsme celý den věnovali prohlídce města,mešitám,súkům a čajovnám. Kairouan je starobylým městem a ještě k tomu posvátným. Muslimové věří,že pokud jej navštíví sedmkrát,je to, jakoby vykonali pouť do Mekky. Velká mešita Sidi Okba zde byla postavena jako první v celém Maghrebu. Vypadá spíše jako pevnost a její rozložitý minaret tu stojí už více než 1200 let. Před tisíci lety byl Kairouan dokonce hlavním městem Aghlabovské říše.

Do večera jsme se procházeli podél starých hradeb,došli jsme si na několik večeří a ochutnali proslavené kairouanské cukroví. Na závěr nechyběla ani vodní dýmka.

Další ráno jsme vyšli ze starého města zase na stopa. Na předměstí jsou ale samé novostavby a za nimi samé křižovatky a silniční okruhy. Nikdo nám dlouho nestavěl,až jsme měli štěstí a otočila se pro nás nějaká dodávka. Řidič pravil,že sice jede k moři do Sousse,ale má místo jen v zavazadlovém prostoru,kde ovšem nejsou žádná okna. I přesto jsme nastoupili,lepší je jet hned a potmě než stopovat na dálnici dál. Sotva za námi řidič ale zabouchl dveře a my se ocitli v naprosté tmě,nemohli jsme myslet na nic jiného,než na takové optimistické věci jako rakve,hroby a posmrtný život. Byla to veskrze optimistická hodinka,ke konci cesty se nám zdálo,že už v té naprosté tmě dokonce začínáme vidět. Pravdou ale spíše bylo,že jsme se naučili vnímat okolí jinými smysly než očima. Naše oči nám začaly zakrňovat a tělo usoudilo,že už je nejspíš nebude nikdy potřebovat. Právě když už naplno probíhala naše metamorfóza v krtky,dojeli jsme konečně do Sousse. Řidič otevřel dveře a my div nevykřikli zděšením při pohledu do polední sluneční výhně. Odcházeli jsme od dodávky s přimhouřenýma očima,hlavy sklopené k zemi a přitom jsme mumlali slova díků za odvoz. Kolem luxusních hotelových komplexů jsme došli na pláž. Pláže jsou v Sousse docela hezké,ale sezóna zde ještě nezačala,fouká vítr a voda je ještě studená. Tak jsme se ani nevykoupali. Spolu s námi byli na pláži už jen chudí němečtí turisté a několik prodavačů suvenýrů. Obešli jsme si kus historického centra,ale z historie tady toho už moc nezbývá a vše je podřízeno hotelové infrastruktuře. Večer jsme chtěli strávit romantickou noc u moře,ale všechny pláže patří k luxusním hotelům,které se táhnou podle pobřeží kam až oko dohlédne. Nakonec jsme došli do svahů nad město a našli jsme si hezké místo nahoře na kopci. Spíme mezi velikými agávemi a máme krásný výhled na moře a osvětlené pobřeží.

Ráno jsme se vrátili na silnici na stopa. Opět přecházíme nazdařbůh křižovatky,až nám zastavila dodávka jedoucí do Zaghouanu. Ten je sice ve vnitrozemí,ale víceméně směrem k Tunisu a tak nastupujeme. S řidičem jsme se během cesty spřátelili. Vyměnili jsme si jako vždycky adresy,dárky a vyslechli pozvání k návštěvě. Tu jsme ale z časových důvodů museli už odmítnout. Našeho řidiče jsme s tím dost zarmoutili a rozesmutnili. Vypadal docela mile a tak to mrzí i nás,že už se nám pobyt v Tunisku krátí a musíme se vrátit domů. Na rozloučenou jsme se před dodávkou společně vyfotili,na tom náš řidič trval. Ze Zaghouanu pokračujeme kamiónem,potom náklaďákem a nakonec osobákem až na tuniské předměstí. Vystoupili jsme u autobusové zastávky,rozhodnuti přejet celou aglomeraci městskou dopravou. Do Tunisu jsme vnikli autobusem a přestoupili na tramvaj,které tady bůh ví proč říkají Metro. Tou jsme dojeli až do centra a znovu přestoupili,tentokrát na příměstskou rychlodráhu TGM. Jedeme do La Goulette do přístavu,koupit lodní lístky na večer. Mezitím nastalo poledne a my zatím ani nevíme,kde se tady lístky prodávají. Když jsme to zjistili,zahájili zrovna úředníci polední přestávku a tak musíme hodinu ležet v parku naproti a čekat. I potom to stálo za to,další půl hodiny jsme zase čekali a nakonec koupili lístky za cenu o dost vyšší,než když jsme jeli sem. Po druhé hodině se vracíme zpátky do centra Tunisu. Jsme sice už chudí,ale hlavně že máme lístky zpátky do Evropy. Odpoledne věnujeme ochutnávání všemožných arabských jídel. Procourali jsme se přes všechny súky a bazary a prolezli několik mešit. Z té největší nás zbožné tuniské babičky okamžitě vyhnaly,poukazujíce na to,že Alláh zezhora všechno vidí. Škoda že naše kultovní dvojpacka a trojpacka ležely zrovna v úschovně! Kdyby je musulmanky viděly,určitě by zbožně padly na kolena a vystlaly nám vchod do mešity ibiškovými i jinými květy. Na súku nakupujeme poslední jídlo a zvolna se vracíme do přístavu. V La Goulette si dáváme poslední mátový čaj a najednou nám zbývá poslední půlhodina času. Na celnici jsme došli jako poslední cestující a vyslechli si důrazné pokárání. Ani na lodi při výstupních formalitách nebere byrokracie konce.

Naše loď je spíše nákladní trajekt,než normální osobní loď. Žádný zbytečný luxus tady není,ale spí se tu celkem dobře. Ráno se u sicilských břehů ukazuje úřední šiml (nebo ještě velbloud?) v celé své kráse. Vystoupit z lodi nám trvá přes hodinu a to si ještě k tomu musíme naše pasy doslova vykřičet a vyboxovat mezi davy Arabů,toužících po evropském blahobytu. Na pevninu jsme se nakonec vítězně dostali a jdeme rovnou na nádraží. Čekání na vlak si krátíme tím,že vytahujeme ze dna nádražní fontány italské mince. Když už jsme měli slušnou hromádku,přišel policajt a tak jsme toho museli nechat. Vlakem jsme popojeli do Palerma a odtamtud máme namířeno přes celou Sicílii do Catanie. Trať vede vnitrozemím hned vedle sopky Etny,která v poslední době opět zvyšuje svou aktivitu. Nemáme ale štěstí,počasí je tak nějak oblačné. Jsme schopni rozlišit,že se ze sopky doopravdy dýme,ale to je asi tak všechno. Po příjezdu do Catanie jsme zjistili,že vlak,kterým máme namířeno dál vůbec nemá vozy k sezení. Dnes totiž začínají velikonoční svátky a v železniční dopravě nastal totální chaos. Každou chvilku jede nějaký mimořádný vlak přes celou Itálii,ale většinou jen lůžkový nebo povinně místenkový a stoprocentně přeplněný. Je vidět,že na křesťanském území už tolik nefunguje vliv Alláha a naše trojpacka,dvojpacka a další předměty saharského vúdú jsou nám na houby. Jedním takovým přeplněným rychlíkem jsme dojeli na stojáka do Mesiny a přeplavili se trajektem přes úžinu do Villy San Giovanni. Dvě hodiny čekáme na nějaký normální vlak,ve kterém budou taky vozy k sezení. Když konečně se zpožděním přijel,tak se ukázalo,že je neuvěřitelně přeplněný. Nezbývá nám nic jiného než nastoupit,ale nemáme představu,jak tuhle cestu vydržíme. Během jízdy,když už Andrea lezla ze zoufalství v plné chodbičce vozu první třídy do spacáku,se nad námi slitovalo několik mladých Italů a vpustili nás k sobě do kupé. Tak se vezeme první třídou celou noc až do Florencie. Průvodčí nepřišel, ani by snad vlakem neprošel. A to bylo dobře.

Přestupujeme až ráno ve Florencii na EC směrem dál na sever. Vystupujeme v podhůří Alp,ve Fortezze a znovu přestupujeme na vlak,tentokrát do San Candida. Připadá nám to jako stylové zakončení dovolené na Sahaře,jet se závěrem podívat do zasněžených Dolomit. Sněhu už sice na sjezdovkách moc nezbývá,i když San Candido leží ve výšce přes tisíc metrů nad mořem,ale jinak to bylo docela fajn ochlazení. Na sjezdovce jsme našli zapomenutý dětský pekáč a tak si několikrát sjíždíme opuštěnou sjezdovku. Jinak jsou tady místní horalé asi dost bohatí. Před jedním domem jsme viděli psí misku bohatě naloženou roštěnkami,až se nám sbíhaly sliny. Chvilku jsme se rozmýšleli,ale nakonec jsme usoudili,že to tomu pejskovi nemůžeme udělat. Místo toho jdeme do pizzerie na pravou italskou nejlacinější pizzu. Večer pokračujeme už definitivně domů. Do Innsbrucku a dál na přestup do Landecku.

Přes noc jsme jeli nočním vlakem do Lince. V těch měkkých rozkládacích sedačkách jsme samozřejmě usnuli jako mimina a Linec jsme zaspali. Naštěstí jsme stihli honem skočit do vlaku jedoucího zpátky a tak se zase tolik nestalo. Dokonce jsme stihli i vlak,na který jsme měli namířeno. Česká republika nás uvítala dost nevlídně. Na horách u Horního Dvořiště začalo z ničeho nic sněžit a nakonec je z toho pěkná chumelenice. Máme tak opravdový návrat z horkého léta do nefalšované zimy. To nás ta naše příroda hezky vítá. Ještě že se můžeme potěšit s naší trojpackou,dvojpackou a dalšími religiózními předměty. Moc platné nám to ale stejně není,neboť náš vlak nabírá cestou čím dál tím větší zpoždění. Už máme patnáct minut a to jsme jen patnáct kilometrů za hranicemi. Asi to dál už nebude nic moc hezkého a tak tedy přestanu psát,jak se v nejlepším sluší a patří. Takže toto je KONEC.

Toto vše zažili a zdokumentovali od 3.IV.2001do19.IV.2001

Pavel +Andrea