Trosečníci na Komani

Tropojë je název města a také stejnojmenného regionu v severovýchodní Albánii na hranicích s Černou Horou a Kosovem. Poznat něco z nedotčených horských oblastí, krásné přírody a vstřícného naturelu zdejších obyvatel zároveň pro návštěvníka znamená počítat s horšími cestami a se ztíženou dopravou. Páteř infrastruktury zde tvoří přehrada Komani, součást rozsáhlého hydroelektrárenského systému, který protíná hornatý terén. Zhruba tříhodinová plavba po přehradě je velmi atraktivním zážitkem. I bez toho, aby vaše plavidlo ztroskotalo…

Kolem nás ranní šero a mumraj Albánců čekajících na bus nebo někam spěchajících. Obchodníci otvírají krámky. Řezník vyvěšuje prasečí hlavy, ovo-zelinář rovná před krámkem na zemi melouny, podkládá je kamínky, aby se nerozkutálely. Od 6 h sedíme ve Van i Dejës u silnice a číháme na minibus se správnou cedulkou za čelním sklem. Z protější strany si nás pečlivě prohlíží houf cestujících do Škodry. Ta ovce, ta jede s vámi? No jak by ne, už ji cpou do zavazadlového prostoru. V 6:30 u nás zastavuje minibus bez cedulky jedoucí do Komani, naskakujeme.

Silnice je po většinu cesty překvapivě slušná. A to nejsme na hlavním tahu. Klikatíme se horami podél první přehrady na řece. Když už se blížíme k hrázi druhé přehrady, překvapí nás most s kolonou aut. Postávající a posedávají řidiči nervózně točí klíči na ukazováku – pod dohledem policistů. Náš řidič se zařazení vzpírá. Vrazí policistovi nějaké dokumenty a už valíme kolem fronty. Její smysl odhalíme za několik hodin – v přístavišti u hráze je málo místa a je potřeba nejprve pustit vozidla připluvší na trajektu. Stoupáme tunelem. Hrubě otesané zdi, sem tam světýlko. Jako cesta šachtou. Černá díra nás vyplivne ze skály na jediném malém betonovém plácku na břehu přehrady.

Skládáme se s bágly na kupu, abychom mohli nerušeně pozorovat hemžení. Okamžitě nás zaujmou dvě menší plavidla, která zde již „kotví“. Jedna menší kocábka asi pro 30 lidí, jejíž kormidelník sedí v autokabině tahače a k řízení používá dokonce volant. Druhé plavidlo je dokonalejší kapacitně i konstruktérsky. Autor totiž nemyslel pouze na pohodlí kormidelníka nýbrž celé posádky, a tak do základního trupu lodi usadil rovnou karoserii autobusu (s okny, sedačkami, záclonkami,….). Lidé se hrnou na palubu. U skály čeká na plavbu uvázaná koza.

Po hodině čekání připlouvá větší loď Tropoja. Natupujeme a na zádi ukládáme batohy. Je pořádně chladno, slunce sem, mezi vysoké hory, ještě nesvítí. Podivně zvrásněné skály zdobí roztroušené betonové stavbičky na jedné noze, které pracovně pojmenováváme jako holubníky. Nicméně jde o strážní věžičky, relikt albánské izolace v komunismu a strachu z celého světa. Připlouvají drobnější čluny a bzukot v přístavišti vrcholí. Na cestu už vyplul „kamion“ i „autobus“, vyrážíme jim na Tropoji v patách. Těšíme se na tříhodinovou plavbu do Fierze.

Většina pasažérů sedí dole v podpalubí. My nadšeně sledujeme okolní scenérie nahoře na palubě. Navíc právě probíhá závod s autobusem, v němž po troše napětí vítězíme. Kyneme jeho posádce usazené na sedačkách a zvětšujeme náskok. Slunce už svítí, teplota svižně stoupá. Najednou, asi po dvaceti minutách plavby, motor naší Tropoje vydává divný zvuk a potom se už víc neozval… Přirážíme ke břehu. Nikde nic, nikde nikdo. Jen příkré svahy porostlé uschlými keříky. Jsme ztroskotanci. Těžko skrýváme radost 🙂 Posádka kolem proplouvajícího busu se o to ani nesnaží. Všechno, co potřebujeme, máme ve svých batozích, lodní bar (tedy spíš jeden box) je plný tekutin. Všechno nasvědčuje tomu, že se nám tu bude líbit.

Skáčeme z rozpálené paluby rovnou do vody. Parádááá. Ani nám nevadí, že se na nás dívá půl osazenstva lodi. Využíváme svou chvilkovou popularitu na to, abychom udělili pasažérům lekci z ekologického jednání. Ladně plávajíc kolem lodi názorně sbíráme z nádherné vody přehrady právě vyhozené plechovky, flašky a obaly od chipsů. Albánci tento úkaz se zaujetím sledují. Nejsou pobavení, ani uražení, z jejich tváří lze číst opravdové zaujetí a nepochopení. Proč tak přihlouple civěli, jsme se dozvěděli až později.

Dusný čas plyne. Moc nám to nevadí a roli trosečníků si užíváme. Jsme zvědaví, co se ze situace vyklube. Ani Albánci nevypadají nijak rozezlení. V podpalubí panuje vyloženě pospolitá, příjemná atmosféra. Všichni plkají, překřikují se, klopí plechovky a sáčky chipsů a oboje navzdory prodělané lekci ekologie házejí oknem na vodní hladinu. Představujeme si podobnou nehodu v našich středoevropských reáliích. To by bylo… A přitom jsme tu jediní turisti. Všichni ostatní užívají trajektu jako běžného (a v kraji často jediného možného) dopravního spojení mezi prací, domovem a přáteli. Jsme tedy ti poslední, kterým vznikly nějaké komplikace.

Asi po dvou hodinách připlouvá malá loďka (přivolaná nejspíš mobilem) a pár lidí odváží. V podpalubí pouští na velkou obrazovku hudební DVD. Nějaký ulísaný slaďouš nás omamuje svým přelíbezným zpěvem. Z obrazovky kape cukrkandl. Albánské songy – to je na zvláštní článek. Každopádně v podpalubí nevydržíme dlouho. I přesto, že na palubě je nesnesitelné vedro a že kapitán začíná tady dole rozdávat nápoje z chladícího boxu. Konečně. Bereme pivka a kulíme se na palubu.

Seznamujeme se se sympatickým mládencem. Umí anglicky, díky čemuž se ho můžeme zeptat, co se chystá, jaká je situace. Prý vůbec netuší. „Existuje nějaký plán B?“ „Plán B? Ha, ha. Ne, neexistuje,“ třese rameny a hlavou. Začíná nás to tu vyloženě bavit.

Po 3,5 h opět impulz. Máme se prý připravit k evakuaci lodi. Potápíme se?! Ne, přijíždí nás vysvobodit loďky! S ohledem na jejich velikost je však zřejmé, že není potřeba spěchat. Tam se nevlezeme. Ze zbývajících zhruba 60 pasažérů s nimi odplouvá asi 40, loďky jsou narvané. Třeba tu budeme i spát! Loučíme se, zachránění Albánci nám vřele mávají a vzdalují se všemi směry.

Situace ústí v přesvědčení, že toto je místo, jež by mělo být kulisou k vytvoření letošní oficiální expediční fotky. Nakonec realizujeme celý fotoseriál. Hlavními rekvizitami jsou lana a záchranná kola. Někteří spolutrosečníci při sledování našeho počínání zpočátku mírně znervózněli, protože kruhů bylo jen šest a pěti jsme se zmocnili my. Poslední snímek pořizujeme již vyloženě v presu – připlouvá pro nás totiž naše záchranná loď. Ano, směrem od Fierze čeří hladinu a razí si plechovkami cestu k nám. A…, no to bychom nečekali, není to nic jiného než „kamion“, co se stává naším zachráncem. Máváme kapitánovi, který stylově zůstává se svým porouchaným strojem, a míříme… – zpět do Komani. Prý zde přestoupíme na jinou loď do Fierze. Hodilo by se… Je 14:30 h, už hodinu jsme měli být ve Fierze.

Jak nás zpátky v Komani informoval náš mladý albánský přítel, do půl hodiny jsme měli vyrazit. Kafe, chleba, dřímání, popř. cigárko… Tak pořád dokola nakonec po dobu 1,5 h. Podle průvodce tříhodinová plavba se protahuje.

Pozdě odpoledne připlouvá obří několikapatrový trajekt, sledujeme složité vylodění osobních vozidel i dvou kameny plně naložených náklaďáků. A jako bonus si pro nás posádka připravila vlastní výchovnou lekci. Ta byla tak povedená, že nás nechala stát jako opařené. Náhlé vystřízlivění. Božská vteřina prozření a pochopení stavu věcí. Opojnost se míchá s trpkostí do silného drinku. Na ex! …. Zatímco pasažéři trajektu pomalu vystupují, posádka bleskově zametá paluby, aby byla loď čistá, připravená pro nové pasažéry. Jsou důslední. Všechny odpadky letí z paluby rovnou do vody. Četa odkládá smetáky a obíhá pytle odpadkových košů. Svižně je obrací dnem vzhůru a záplava důvěrně známých plechovek, kelímků a obalů letí do vody. Navždy odbyto, čistě. Odpadky pokrývají hladinu kolem lodi a mírné vlnky sunou několikametrový porost pomalu k hrázi přehrady. Nevěřícně zíráme. Chování našich spolucestujících na Tropoji, jejich zaujaté sledování našeho počínání s odpadky, prázdné koše v podpalubí,… vše to najednou dostalo úplně nový význam. Ti lidé v podstatě nerozuměli, proč přidáváme kapitánovi práci a hážeme odpadky do koše, když je pak bude muset vysypat do vody. Proč mu trochu neulehčit těžký život? Copak tady ti Češi (a Slovenka) tím svým chováním sledují? To si u nich jako berou po plavbě odpadky z lodě domů? Nebo co s nimi má chudák kapitán teda udělat? Byla to zkrátka velmi poučná sonda do života Albánců.

Jsme na palubě. A už do nás nějaký týpek šije, že chce zaplatit. Emotivní rozpravu za nás absolvoval chudák albánský kámoš, na něhož jsme se obrátili o pomoc. Jsme prý cizinci, tak šup, platit. U vstupných např. do muzeí jsme si na tuto praxi zvykli, ale když už máme jednou zaplaceno a k tomu osmihodinové zpoždění?!! Věc je vyřešena díky našemu příteli. Pořád nevíme, jak se jmenuje, je ale příjemný. A že mu jdou ze sluchátek Backstreet Boys, s tím se musíme nějak vyrovnat. Mnohem raději by si s námi povídal v italštině nebo němčině, kteréžto jazyky zvládá lépe než angličtinu. Je mu asi 25, žije ve Fierze. Živí se jako žurnalista, často za tím účelem navštěvuje Prištinu v Kosovu, která je od Fierze vzdálená asi 200 km severovýchodně. Je právě na cestě domů za rodiči. Původně měl ještě dnes odjíždět s dvěma kolegy natáčet nějakou reportáž, ale vymohl si, že když už se trmácí domů, chce tam alespoň půl dne strávit a tudíž se pojede natáčet až druhý den. Jenže namísto ve 14 h se dnes domů dostane asi o trochu později…

V cca 18 h vyplouváme. Zase. Po půlhodině míjíme a máváním povzbuzujeme kapitána Tropoje sedícího na břehu. Paluba trajektu (zároveň střecha) je plná lidí. Brzy si k nám (na ubrousek) přisedávají dva pánové, jeden z nich vybaven angličtinou, a chtějí si povídat. Postupně odpadáváme, a věnujeme se sledování famózní krajiny plynoucí kolem nás. Místy je přehrada úzká, objevují se kolmé stěny, prudké zákruty. Paráda.

V závěru plavby, už za tmy, se nám daří domluvit pomoc našeho mladého Albánce s hledáním noclehu u kostela ve Fierze, či na jiném místě. Ještěže ho máme. Když přirážíme ke břehu (za pomoci svitu reflektorů aut zaparkovaných na okraji trajektu), je asi 20:30 h. Tj. 15,5 h po dnešním probuzení a 11 h po nalodění na Tropoju. Jdeme pěšky tmou po prašné cestě. Vede nás Popi – ano, konečně jsme se seznámili. Míjí nás vozy vyjíždějící z trajektu. Přibržďuje u nás minibus s nabídkou svezení; sotva nás však spolujezdec rozezná, dává řidiči nevrlý pokyn, ať jede. Byl to výběrčí lístků na trajektu, s nímž jsme se porafali. Vyloženě milý člověk.

Fierze má dvě části, míříme (asi 2 km) do části Dusha. Popi má v záloze několik variant našeho nocležiště. Tu první, kostel, škrtáme, sotva dojdeme na místo. Hliněná ulice s několika málo světly, přes výmoly popojíždí auto, z okýnek duní song, sem tam pobíhají děcka. Kostel je v obležení a na jeho bílé zdi se právě promítá animovaný film Slepičí úlet. Odoláme pokušení přidat se, Popi je nervózní, popohání nás pryč. (Pokud v popisu nezmiňuju mrtě odpadků, neznamená to, že tam nejsou. Jsou. Asi tuna.) Na kraji obce se setkáváme s Popiho bratrem, který nás vyzývá k nastoupení na korbu svého náklaďáku. Jedeme směrem k druhé části Fierze, jíž se říká Zóna B – prý kvůli její zanedbanosti. Nechtěli bychom vidět Zónu Z.

Loučíme se s Popim u firmy jeho bratra. Už víme, že ráno musíme vstávat zase po páté hodině, jináč se odsud nedostaneme. Těšíme se na spánek. Kde se složit? Jsme na kamenitém plácku vymezeném zaparkovanými stavebními stroji (náklaďáky, bagry, míchačkou) a stavařskou budkou. Nad námi lemuje několik řad světel hráz přehrady Fierze. Popiho bratr a nějaký děda, který tu též žije, se o nás mile starají. Je pozdě, ale hlad nám nedá pokoj. Dáváme se do vaření. Zadumaně nás pozorují. Pak nabízí posezení a několik pochutin: buk (pečivo), uje (vodu), petula (lívancové placky), hudra (česnek) a fíkovou marmeládu…

Třešničkou a zároveň nezapomenutelnou tečkou večera se stává nabídka aperitivu vere. Název jsme v sebeobraně nedokázali zapomenout. Jen abychom to někdy omylem nevypustil z pusy a nebyli znovu pobídnuti… (!!). Momentálně jsme však velmi důvěřiví a nedočkaví té dobroty. Nápoj barvy vína zkouší první Bára. S roztomilým úsměvem a vděčným pohledem směrem k hostiteli nás snadno zmátla. Oboje však zvládla zcela proti vůli mimických svalů. Kelímek posílá bezodkladně dál a skrz zuby cedí: „FALEMINDÉRET! (děkuji) Zoberte si to, je to niečo strrrašné, bacha.“ Situace se opakuje ještě čtyřikrát. Nenápadně se sháníme po vodě a dohadujeme se, co to proboha bylo. Ta chuť je naprosto nepopsatelná. Trpká, nakyslá, s olejovým buketem…. Popiho bratr se pod dojmem našich hereckých výkonů spokojeně usmívá a je připraven dolít. Zdržujeme. V kelímku ještě pár hltů zbývá. Je vyloučeno, že to na sebe někdo vezme. Hostitel trpělivě čeká. Stojím u rohu boudy a když jsem proti němu v mírném zákrytu, rozhodným tónem o kelímek žádám. Putuje ke mně spolu s vyplašenými pohledy ostatních. Ó, hrůzo, kdepak, pít to nebudu! Kolega Komár se naštěstí chytá, čímž dodává celé scénce na eleganci. Svižně usedá na prkenné sedátko, teatrálně z něj s heknutím padá, domácí i hosté se ohlížejí a smějí jeho nemotornosti a… – kelímek je prázdný. S díky jej vracím. Máme 5,5 h spánku.