Houpání v hammace pod kokosovou palmou, Lion Beer na dosah a slunce v nadhlavníku! Takto by se daly charakterizovat naše závěrečné dny na Srí Lance. Střeva se díky poněkud pestřejšímu jídelníčku a Ercefuralu na pobřeží uklidnila, a tak naše snaha sníst či nejvíce krevet se stala poměrně úspěšnou. Samozřejmě jsme ale dny nestrávili jen lenošením, ale i poznáváním blízkého okolí. Když uschlo vyprané oblečení a my měli v čem vyrazit, naše cesta vedla na sever do 40 kilometrů vzdáleného Galle.
Portugalské Galle
Brzy ráno ještě za relativního chládku vyrazit na cestu neklimatizovaným autobusem se jeví jako nejlepší volba, jak přežít čtyřicetistupňová vlhká vedra v džungli. Autobusová doprava je zde velice rozšířená, levná (40 km = 53 Rs), víceméně neklimatizovaná, na pobřeží poměrně pomalá a dost přeplněná. Zastávky jsou pouze pro dálkovou dopravu. Místní, meziměstskou si stopujete mávnutím kdekoli a stejně tak i vystupujete na zvukové znamení kdekoli. Oněch 40 kilometrů jsme v ranní špičce zvládli za hodinu.
Město je pátým největším městem ostrova a je známo díky pevnosti ukrývající koloniální domy po Portugalcích, Holanďanech a samozřejmě Britech. Místní hradby nejsou nijak mohutné, ale přesto dokázaly uchránit budovy, a tím i místní obyvatele od tsunami.
Město uprostřed hradeb na Vás dýchne téměř středomořským nádechem. Stejné křivolaké uličky, stejné malé domky s visícím prádlem, koloniální honosný hotel nebo stará pošta – jen mešity v muslimské čtvrti a prodavači betelu nebo trsů banánů vaše myšlenky vrátí mimo domovskou Evropu. Hlavní dominantou nového města, které se nachází mimo hradby, je velký kriketový stadion (momentálně v rekonstrukci), okolo kterého se točí všechno dění. Rybářský trh, autobusové nádraží, obchody, ale také tzv. Government Handicrafts, v kterých seženete zaručeně nejlevnější suvenýry na ostrově.
Dodržujte bezpečnostní zónu!
Výměna peněz v bance právě tady v Galle může být někdy velkým dobrodružstvím. Když si umanete vyměnit peníze dopoledne v pracovní den, je téměř jisté, že v bance zastihnete více lidí než na místním tržišti. Ti se na sebe navzájem mačkají a trpělivým úřednicím jeden přes druhého nutí svůj vyplněný tiskopis. Peníze se válejí mimo kasu za zády úřednic. Něco jako bezpečnostní zóna či snad její dodržování tady neexistuje. To, že v bance neexistuje klimatizace nebo ozbrojená ochranka, nemusím pochopitelně psát. Samozřejmě asi záleží na místě a druhu banky.
Rybářská Weligama
Jen 12 kilometrů po pobřeží na západ od Mirissy je malé rybářské městečko Weligama. Pyšní se opuštěnými plážemi a malým ostrůvkem, na kterém stojí honosná vila. Zavzpomínali jsme na tomto zdánlivě nesouvisejícím místě na naši cestu po Maroku. Po našem návratu ze severní Afriky jsme všichni hromadně četli román „Pod ochranou nebe“ od Paula Bowlese, který tento svůj román napsal právě na tomto ostrově. Bowles v něm poměrně věrně vylíčil, jak zásadní vliv může na člověka mít cesta do míst s odlišnou kulturou, v tomto případě právě kulturou marockou.
Na jih do Matary
Necelých deset kilometrů na jih od Mirissy je nevelké město Matara. Vyrazili jsme opět brzy ráno a za 10kilometrový úsek autobusem zaplatili 9 Rs. Město nás příliš nenadchlo – zmenšenina hradeb a kriketového stadionu, jaké jsme viděli v Galle. Spousta lidí a špinavá pláž. Zaujal nás pouze jakýsi pokus o výstavbu přímořské promenády s lavičkami alá francouzské Nice. A tak jsme jen posnídali chutné pirožky a placky na způsob tureckých gözleme a nakoupili poslední suvenýry domů v dalším Goverment Handicraft a koření v tzv. Food City – jediné síti místních supermarketů – zaručeně nejlevnější.
Pokus o pašování místní fauny do Čech
Hned jsem věděla, co se stalo, zpětný proud sílícího odpoledního přílivu mnou smýkl na malé ostrůvky korálů. Bodlinky ježovky obecné (Sphaerechinus granularis)se nemilosrdně začaly zabodávat do prstů na ruce, paty a boku! Rychle pryč, zachvátila mě panika při pohledu na kamaráda, který byl na tom stejně jako já! Nakonec proud přece jen povolil a pustil nás na břeh. Výsledek nerovného boje vyzněl jednoznačně pro ježovku: kamarád tři bodliny v ruce, já šest v prstu, tři v patě!
Místní nás upozornili (no spíš nás vyděsili) na možnost putování bodliny tělem a teploty způsobené vstříknutým jedem. Hned přinesli jakousi rostlinu, u které vždy zlomili list a bílou tekutinu nanesli na ránu – půl hodiny v prstu škubalo – prý „ajurvédic medicin“!!!
Kamarád uspěl – vše úspěšně vytaženo! Mé bodliny v patě úspěšně po několika dnech vypadly samy. Ruka dopadla hůře. Návštěvu místní nemocnice jsme zamítli, a tak jsem se večer opila arrakem (není lepšího anestetika, ale ta rána!) a pak údajně začala má operace – to už si moc nepamatuji. Kamarádka dentistka za přispění obou chlapců vyndala pouze tři menší bodliny. Tyto řádky teď píši s obvazovou bambulí na prstě po návštěvě české chirurgie. Ještě stále nemám vyhráno, dvě bodlinky-potvory nechtějí ven, snad se, jak řekl pan doktor, „nevydají na cestu mým tělem“ …!
Nechme vydělat
Prvních několik dní mi radost z cesty, poznávání, sluníčka a pohody kazila myšlenka na chudobu, kterou jsme kolem sebe viděli. Nemohla jsem se od této skutečnosti, která byla ještě podpořena myšlenkou na nedávnou tsunami, zbavit. Po poradě s přáteli jsme se dohodli, že pakliže to jen bude možné, dopřejeme si dobrého jídla, nabízené výlety a třeba i místními šité oblečení nebo udělané masky – necháme jim tak vydělat a třeba je odměníme i nějakým větším spropitným.
Dávali jsme tak spropitné samozřejmě v restauracích, guesthousech a nechali jsme na místní poměry dost peněz i našemu řidiči Wimalovi. Nejvíce na nás ale zapůsobila paní, která v Mirisse šila řekněme ethno oblečení. Pro nás vypadalo exoticky a na naše poměry bylo až neskutečně levné. Chodili jsme za ní téměř každý den a vždy si něco objednali a ona to do druhého dne ušila či přešila. Ona i my jsme z věcí měli obrovskou radost – vše pro všechny stálo 650 Kč – neviděla jsem snad větší vděčnost – říkala, že právě vydělala pro svou rodinu na 14 dní!
V žádném průvodci ani cestopise jsem se před cestou nedočetla, že spropitné může činit značnou částku rozpočtu. Samozřejmě může a nemusí, ale mně pomohlo opět najít radost z cesty.
A pak už přišel den poslední
Byl jím čtvrtek. Původně jsme mysleli, že z nedaleké Matary pojedeme vlakem do Negomba, tam přespíme a brzy ráno se přesuneme tuk-tuckem na 10 kilometrů vzdálené letiště. Od moře se nám nechtělo, osmihodinové jízdy rozpáleným vlakem jsme se trochu obávali (i když to dobrodružství!), moře v Negombu prý není nic moc a bůhví jestli seženeme ráno ve 4:30 tuk-tuck. Rozhodli jsme se, že ještě den vytrváme v Mirisse a pak nás Wimal přes noc odveze za 6000 Rs/dodávkou na letiště. Finančně to vycházelo podobně jako placení noclehu v Negombu, zaplacení tuk-tucka na letiště a další náklady spojené s přesunem.
Poslední den jsme proto strávili koupáním a snahou nacpat všechny ty suvenýry do batohů – pro některé z nás to byla obrovská výzva! Noční jízda po pobřeží a pak setmělým Colombem (5 hodin až na letiště) byla také dobrodružná. V Colombu je totiž noční doprava svedena jen do některých ulic – kvůli snazší kontrole LTTE. Na letišti jsme byli kolem 2:30 poté, co jsme absolvovali několik velmi přísných kontrol muži se samopaly – naposledy, co kontrolovali, zda nevypadáme příliš tamilsky!
Srílančané nám naposledy udělali radost, a to tím, že se již neplatí odletová taxa 1000 Rs. A tak jsme je hezky rychle ve free-shopu každý vyměnil za jednoho litrového „Honzu Procházku“ ze Skotska, to aby nám ta cesta domu rychle ubíhala!
A pak se pár minut po deváté hodině ranní s námi vznesl obří stroj nad cejlonské palmy. Na obzoru se objevil Indický oceán a jih Indie. Nechali jsme tu Adam´s Peak, který jsme nevylezli, Anurádhapuru, kam jsme nedojeli, Horton Plains, které jsme neviděli, a obrovské množství krevet, které jsme nestačili sníst – snad příště, až budeme moct třeba i více na sever nebo na východ.
Pondělí 26.3.2007
První den po dovolené do práce! To zase bude …! Zapínám konvici s vodou na svou každoranní dávku sil do žil a pouštím ještě se zalepenýma očima ranní zprávy v televizi …
„Tamilští povstalci v noci na dnešek vůbec poprvé v historii zaútočili ze vzduchu. Bombardovali vojenskou základnu v blízkosti mezinárodního letiště v Colombu. Rebelové zaútočili lehkým letounem krátce před svítáním. Zabili tři lidi, dalších patnáct zranili.“
