Ráno v Kandy. Spíme na okraji džungle a tak východ slunce i zvuky rána jsou famózní. Večer jsme se dohodli na dalším programu. Dle plánu se dva z nás měli právě zde oddělit a pokračovat vlakem do Colomba a následně pak do Negomba a odtud do Čech. Další dva se měli oddělit a pokusit se vylézt na posvátnou horu Adam´s Peak a pak přejet na jih pobřeží, kde se připojí k posledním dvěma, kteří odsud z Kandy pojedou už dnes rovnou zpět do Mirissy.
Okolnosti se ale změnily a já jsem pod vlivem střevních obtíží tak zesláblá, že si jsem téměř jistá, že na 2243 metrů vysokou posvátnou horu prostě nevylezu. Rozhodli jsme se proto, že poté, co nás naši dva spolucestovatelé opustí směrem k domovu, pronajmeme si dodávku i s Wimalem na další dva dny a budeme pokračovat pomalu přes vysočinu směrem na jižní pobřeží.
Kandy – město u jezera
Den jsme zahájili prohlídkou druhého největšího města Srí Lanky Kandy. Město je na severním okraji vysočiny a je především známo díky chrámu Zubu, v němž je uschována nejdůležitější buddhistická relikvie ostrova – posvátný Buddhův zub. Údajně byl prý vytažen z plamenů Buddhovy pohřební hranice a v r. 543 n.l. propašován na Cejlon. Následně pak byl několikrát ztracen a opět nalezen.
Chrám postavený během 17. a 18. století je přísně střežen hlavně díky pumovým atentátům LTTE, kteří zde o sobě dali vědět naposledy v roce 1998. Chrám leží nedaleko jezera v centru města, které dává okolí svěží nádech.
Kandy je také známo hlavně díky tzv. Esele perahere, což je procesí na oslavu Buddhova zubu. Procesí se koná v červenci – srpnu (měsíc esele) a trvá 10 dní. Hlavními hrdiny procesí jsou sloni pochodující v zářivých hávech. Slavnost má zvučné jméno po celé jihovýchodní Asii.
Za prohlídku stojí i u jezera se nacházející Queens Hotel v koloniálním stylu, v němž sice částka za ubytování je poněkud vyšší (40 USD), ale prohlídka dá nahlédnout do nedávné doby přítomnosti Britů.
Naše dva spolucestovatele jsme vysadili u další pozoruhodnosti této oblasti – botanické zahrady Peradeniya, která byla dříve královskou odpočinkovou zahradou a dnes je největší botanickou zahradou na ostrově. Návštěvu ocení milovníci orchidejí a palem. Největší atrakcí je ovšem obří fíkovník pokrývající plochu 1600 metrů čtverečních.
Horskými serpentinami mezi čajovými plantážemi
Pokračujeme, teď už jen ve čtyřech, směr centrální část vysočiny, směr Nuwara Eliya (80km) a na konečnou dnešního dne – městečko Ella (130km). Silnice začne brzy za Kandy šplhat serpentinami. Začínají se objevovat první čajové plantáže – jsme nadšeni, všude vládne nádherná zeleň čajových lístků. Mezi kopci se začínají objevovat vodopády, u cesty prodávají avokáda a vzduch se příjemně ochlazuje.
Asi 15 kilometrů před Nuwara Eliya zastavujeme u jedné z čajových továren Blue Field. Uprostřed čajových plantáží podnikáme prohlídku procesu sběru, fermentace a třídění čaje. Na plantážích a v továrně pracují většinou tamilské ženy. Sinhálci jsou tu pouze ve vedoucích pracovních pozicích. Prohlídka je zdarma, a tak dáváme průvodkyni spropitné, na oplátku dostáváme šálek místního čaje.
Přijíždíme do Nuwara Eliyi – nejvýše položeného města ostrova, ve výšce 1889 m.n.m. Město bývalo oblíbeným městem Britů, pro které tu bylo příjemné chladnější klima. A tak tu dnes po nich nacházíme spoustu koloniálních domků a golfové greeny. Měníme peníze, kupujeme arrack (místní kořalku z přepálené kokosové dužiny) a po menší procházce pokračujeme kolem jezera směr Ella.
Cestou ještě stavíme ve městě Bandarawela – jednom z větších horských měst. Prý tu mají nejlevnější oblečení. Kamarádům a kamarádkám kupujeme sárí a sarongy.
Ella Gap
Do Elly dorážíme kolem 16:30. Ubytováváme se v guesthouse Tea Garden Hotel (1800 Rs/pokoj). Oblast je proslavená tzv. Ella Gap – údolím, strží, průrvou, kterou je v případě dobrého počasí vidět až k oceánu.
Ještěpřed setměním vyrážíme k vodopádu Rawana – údajně nejdivočejšímu vodopádu ostrova. Ten je v Ella Gap vzdálen od Elly přibližně 13 kilometrů. Opět se utvrzujeme v tom, že jen malá část místních obyvatel vlastní koupelnu. Chodí se totiž denně mýt do vodopádů, řek, jezer i oceánu, kde si v té samé vodě pochopitelně i čistí zuby.
Večer před spaním procházíme městečkem a my holky zkoušíme úplnou ajurvédskou masáž (2200Rs). Jsme nadšené, probíhá olejová masáž celého těla trvající 75 minut, vše zakončujeme úžasnou bylinou koupelí. Na ubytování se vracíme už za tmy, povznesenou náladu z nadpozemské masáže nám ruší ozbrojení muži, kteří ovšem nemají uniformu vládních vojáků. Snad nějaká domobrana…? Usínáme s mastnými vlasy, promaštěným tělem, ale s krásně chladným vzduchem v plicích. První a poslední noc pod dekou na Srí Lance.
Ráno u snídaně sledujeme německo-sinhálský pár – mužů. Bohužel se i zde daří sexuální turistice.
Rozhodujeme se, že přibližně 30 kilometrů do Haputale absolvujeme vlakem. Cesta by měla trvat něco kolem hodiny. Kupujeme si lístek do „observe class“ (580Rs, III.třídou 20Rs) a pak čekáme na hodinu a půl zpožděný vlak. Na nástupišti pozorujeme kdekoho včetně fungujícího železničního skanzenu – radost pro železničáře, připomínka britských časů.
Jízda vlakem je skutečným zážitkem. Jsme na trati Badulla – Colombo. Projíždíme kolem rýžových políček, čajovými plantážemi a vesničkami, pro které je železniční trať hlavní dopravní tepnou. To vše max.15 km/hod! Příště bych zvolila II. třídu, „observe class“ se liší sice lepším sezením, ale pouze prosklenou zadní částí vagónu.
V Haputale jsme krátce po poledni. Jestliže jsme si ještě ve vlaku mysleli, že bychom město prošli, teď jsme si jisti, že hned z nádraží pokračujeme do údolí směrem k Národnímu parku Uda Walawe. Město je špinavé, rozkopané a plné lidí, bohužel nenaplňuje představu města, odkud je to jen kousek na čajové plantáže Sira Thomase Liptona.
A zase v džungli
S konečnou platností opouštíme vysočinu. Sjíždíme do údolí. Nad horami se začínají stahovat mračna a padá několik kapek. Někde tam tušíme Adam´s Peak a World End – náš velký dluh Srí Lance. Teplota i vlhkost začíná stoupat. Lesy kolem se opět začínají měnit v džungli.
Sjíždíme z hlavní silnice a úzkou velmi špatnou silničkou II. nebo III. třídy projíždíme vesničkami v džungli. Kolem 16. hodiny dorážíme do Timbolketiye – východiska na safari v NP Uda Walawe. V místním guesthousu si pronajímáme cabaňas (3600Rs/chatka). Chatka je v džungli, vlhkost je na maximu, začíná se stmívat a komáři si brousí zuby na své každovečerní nálety. Jdeme brzy spát, ráno vstáváme v pět, v šest vyrážíme na safari.
Večer domlouváme džíp (4000Rs). V šest ráno vyrážíme od guesthousu směrem ke vchodu do národního parku.
Safari v NP Uda Walawe
Zažíváme jedno z nejhezčích rán na ostrově. V džungli svítá, probouzí se lidé i zvířata a je příjemný chládek! V otevřeném džípu krásně vlají vlasy udolané nočním vlhkým horkem. Vstupné do parku činí 1800 Rs/osobu. Dostáváme průvodce a jako jeden z prvních džípů vstupujeme do parku.
Park s rozlohou přes 30 tisíc hektarů zahrnuje i velmi fotogenickou vodní nádrž. Jak uvádí LP, tento park by měl navštívit ten, který chce pozorovat hlavně slony – proto jsme se pro něj rozhodli. V parku žije kolem 400 slonů, viděli jsme ale i varana bengálského, laně, buvoly nebo šakaly. Všichni absolvujeme safari poprvé a tak hltáme každé slovo průvodce.
Zvířat vidíme skutečně velké množství. Máme dokonce štěstí i na asi patnáctičlenné stádo slonic s mláďaty přecházející cestu, po které hodláme právě přejet. Kolem desáté hodiny sluníčko už pekelně pálí a zvířata se začínají schovávat k dennímu spánku, aby pak při setmění opět vyrazila ke svým hodům.
Po jednom z nejsilnějších zážitků na ostrově snídáme těsně před polednem. Ve městečku Embilipitiya se pokoušíme měnit poslední EUR a USD za rupie. Vše by probíhalo běžnou srílanskou byrokracií, až na fakt, že místní úředníci nikdy neviděli eura ani dolary. To, že nevěděli, že Česká republika leží v Evropě, jen dotvrzuje odlehlost místa od běžných turistických tras.
Během dobrodružství v bance nám Wimal po našem neustálém naléhání kupuje betelový ořech. U nedalekého jezera za všeobecného veselí místních nás zasvěcuje do žvýkání betelového ořechu. Ti, co žvýkání vyzkoušeli, hovoří o velice pálivém zážitku spojeným s rozbušením srdce. Místní toto žvýkají společně s kouřením cigaret, a tak je ostrov doslova poset červenými plivanci.
Na jihu ostrova
Kolem druhé odpoledne konečně zase vidíme oceán. Na místě zvaném Dondra. Fotíme místní maják – je to nejjižnější bod ostrova, odkud se dá plavat až na jižní pól, aniž se vidí kousek pevniny. Strašidelně nekonečná masa vody!
Tady se poprvé a naposledy setkávám s velice ojedinělou neslušností místních výrostků. To když jdu kousek sama si něco nafotit, jsem středem neslušných poznámek místních pubertálních povalečů. Vím, že je to ale výjimka, a tak si jich nevšímám a tím to úspěšně končí.
Kolem čtvrté odpoledne přijíždíme opět do Mirissy do Giragala Village. Okruh se uzavřel. Čekají nás čtyři dny u oceánu. Odtud teď budeme autobusem vyrážet hvězdicově na výlety do okolí. Pereme, koupeme se, dopisujeme deníky, popíjíme arrack a po šesti dnech plných krásných zážitků trochu lenošíme.
