V březnu na rovníku svítá kolem šesté hodiny ranní! Balíme a s čtvrthodinovým zpožděním vyrážíme v 6:45 směr sever. Čeká nás 150 kilometrů do Colomba plus dalších 150 kilometrů do městečka Dambula, kde bychom dnes rádi přespali. Jedeme v šesti plus řidič dodávkou značky Toyota vybavenou klimatizací (60USD/den).
Co všechno potkáte na silnici
Brzy zjišťujeme, že sinhálský řidič Wimal je na evropské poměry poněkud pomalejší, ale jízdu srílanským provozem zvládá bravurně. Na Srí Lance se jezdí vlevo. Styl pohybu po veřejných komunikacích pak spočívá ve stylu co nejrychleji vpřed v několika řadách – nejlépe v šesti vozidlech vedle sebe – tzv. tři proti třem, následuje co největší přiblížení čumák na čumák, rychlá brzda a uhnutí vlevo.
Do toho se po krajnicích pohybují lidé a všemožná zvířata počínaje psem, přes krávu, opici až po varana. Buddhisté neschvalují zabíjení zvířat, a tak samozřejmě berou maximální ohled i v tomto směru. Každopádně jsme se naučili nedívat se dopředu přes přední sklo, ale frmol venku pozorovat okny postraními. Pak teprve jsme se přestali bát a svůj život plně vložili do rukou Wimala.
Místo tragédie
Prvním místem, kde zastavujeme, je kousek před Hikkaduwou. Právě toto místo zná celá zeměkoule – právě zde byl totiž 26.12.2004 spláchnut do džungle vlnou tsunami plně obsazený vlak a ve svých troskách pohřbil 1240 lidí.Místo připomíná pomník s reliéfem události a dva hromadné hroby, každý ukrývající 800 těl. Opět nás mrazí.
Na pozadí toho všeho je právě v těchto místech k vidění ještě stále mnoho vlnou poničených domků. Zajímavé je, že domy postavené v koloniálním stylu – tedy řekli bychom fortelnou prací – většinou vlnu přečkaly bez větší úhony. Zato domky postavené místními byly poničeny tragicky. Později, když poznáváme styl stavby místních domků, chápeme proč. Většinou několik tyčí zaražených do země, mezi to vložené čerstvě vypálené rádoby cihly a nahozené. Domky neměly šanci tlak vydržet!
Jízda džunglí
Přibližně 30 kilometrů od Colomba uhýbáme do vnitrozemí, abychom se vyhnuli dopravním zácpám v hlavním městě. Jedeme neuvěřitelně úzkými silničkami plnými výmolů. Občas stojíme kvůli pracím na silnici, občas kvůli policejním zátarasům sloužícím ke kontrole obsazení projíždějících vozidel. Po několika atentátech provedených LTTE (Tygři osvobození tamilského Ílamu – nám známí jako Tamilští tygři) se není co divit srílanské vládě. Právě několik těchto atentátů bylo provedeno v dopravních prostředcích.
Kromě toho se ale krajina rapidně mění. Vjeli jsme do džungle, kde na volných prostranstvích vynikají rýžová políčka, na kterých se pasou buvoli, u kterých stojí volavky sbírající z vody to, co buvol zčeří. Konečně vidíme prvního slona. Tak jako u nás lidé vodí na vodítku psa, tady vedou slona jako pracovní sílu.
Dambulské jeskynní chrámy
Náš řidič se poněkud lámavou angličtinou začíná rozpovídávat. Povídá o problému Sinhálci v. Tamilové, o vlně tsunami i o nízkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Cesta je úmorná, drkocavá a náročná především pro krční páteř.
Přibližně v 17 hodin dorážíme do Dambuly. Po shlédnutí několika guesthousů nevalné kvality volíme Guesthouse Saman´s za 1000 Rs/pokoj. Dům je v džungli a my jsme upozorněni, abychom zavírali okna – místní opice prý velice rády berou vše, na co narazí!
Vyrážíme ke zdejší raritě. Totiž za jeskynními chrámy. Platí zde hromadná vstupenka do tzv. Kulturního trojúhelníku za 4320 Rs! Vznik jeskyní se datuje do 1. st. př.n.l., které byly později přeměněny na skalní chrámy. V současnosti je možno navštívit pět těchto jeskyní. Je zde zakázáno fotografovat. Neuvěřitelný je výhled na scenérii okolní krajiny. Vstup do tohoto komplexu tvoří veliká socha Buddhy. Před setměním pak fotíme místní obyvatele, dáváme zmrzku. Před spaním první z nás zkouší ajurvédskou masáž.
Vyrážíme dále na sever směr Habarana, Rittigala, Sigiriya. Rádi bychom dnes přespali v blízkosti Národního parku Minneriya ve městečku Giritale, kam jsme dostali tip na dobrý guesthouse.
Projížďka na slonech
První zastávkou je Habarana. Je to nevelké městečko, které spíše těží ze své zeměpisné polohy než atraktivity. Nachází se totiž přibližně uprostřed Kulturního trojúhelníku. My zde zastavujeme, abychom zkusili usmlovat projížďku na slonu. Trochu se zdráháme, ale nakonec všichni přijímáme cenu 6000 Rs/slona pro 6 lidí a vyrážíme na 90 minutovou cestu na slonu.
Nakonec jsem spokojená! Slonice vyráží do džungle a noří se do jezera plného lotosů. Takové pohledy by se nám z cesty určitě nenaskytly.
Cesta k rezervaci Rittigala
Opouštíme slonici Remie a miříme na nejsevernější bod našeho putování – do přísně chráněné přírodní rezervace Rittigala. I zde ke vstupu opravňuje hromadná vstupenka do Kulturního trojúhelníku. Krajina se stává opuštěnější a opuštěnější, cesta přestává být asfaltová a začíná být prašná, silnička je užší a užší. Až pak najednou práce na silnici resp. cestě a dál se nedostaneme – jedině 9 kilometrů pěšky.
Vzhledem k výskytu slonů nám místní cestu pěšky nedovolují. Prohlídku ruin měníme za oběd u místní rodiny. V konečném hodnocení cesty nastává právě jeden z vrcholných zážitků na Srí Lance. Trhali jsme ze stromu tamarind – takové salámky či hovínka rostoucí na stromě, co chutnají jak švestkové křížaly.
Rice&curry jezené rukama
Nedaleko od tohoto místa byl snad na kilometry osamocený domek, z kterého vyšla krásná mladá žena. Pánové nestačili zírat! Dali jsme jí lotosy, které jsme měli na krku z jezera u Habarany, a protože se blížil čas obědní, jedna z nás poprosila Wimala, aby se zeptal, zda by nám žena neudělala oběd. Vždyť kde v pustině hledat stravovnu a jak jinak pomoci této rodině, než jí nechat vydělat nějaké rupie.
Žena přikývla a my strávili dvě hodiny ve společnosti její rodiny a jejího vynikajícího rice&curry. Nouze se stala ctností a to ve chvíli, kdy jsme poznali, že rodina nevlastní příbory. A tak jsme poznali, jaké je spojení jídla, ruky, úst a chuťových buněk. Odnesli jsme si odtud jedny z nejkrásnějších zážitků ze Srí Lanky.
V případě, že bychom se bývali dostali až ke starověkým ruinám na nedalekém téměř 800 metrů vysokém kopci, nalezli bychom další jeskynní chrámy pocházející pravděpodobně z 9. st.n.l.
Koupání slonů pod bájnou horou Sigiriya
Míříme k jedné z ikon Srí Lanky – k bájné hoře Sigiriya. Cestou vidíme velice žádanou atrakci pro turisty. Koupání slonů. Nemůžeme odolat a za mírný bakšiš vše nafocujeme – no nevyfoťte ty kolosy odpočívající v řece! Pod horu přijíždíme kolem 16. hodiny. Slunce se kloní k obzoru a začíná to nejlepší světlo pro focení. I zde platí hromadná vstupenka na Kulturní trojúhelník. Jednotné vstupné pak činí 2160 Rs.
Historie vypráví, že tuto skalní pevnost vystavěl Kasyapa, králův levoboček, který nechal svého otce zazdít zaživa a nevlastního bratra – nástupce trůnu – donutil prchnout do Indie. Ze strachu z bratrovy odplaty pak vystavěl tuto pevnost, která mu poskytovala dokonalé útočiště, z kterého vládl své zemi. Kasyapa pak umírá vlastní rukou v džungli, kdy při bratrově invazi uvízne jeho slon v bažinách – to vše na konci 5. st.n.l..
Na vrchol skály se dostáváme skrz komplex palácových vodních zahrad, kolem populárních fresek pan ze Sigiriye (obdivujeme ňadra jako po plastické operaci), podél grafitové stěny až na vrchol průchodem mezi lvími tlapami. Je k večeru, přesto jsme maximálně zpocení – okolo poskakují neúnavní, nikdy se nepotící japonští důchodci.
Z vrcholu je nádherný výhled do okolní džungle, odkud se teď před setměním začínají ozývat zvuky, které my Středoevropané známe jen ze ZOO. Teď už jsou obyvateli těchto ruin jen místní nesmírně drzí makakové. Berou nám i bágly ze zad. Obranářský kámen v kapse to jistí. Ještěže mám 800g foťák – beru ho současně i jako obranářský! Slunce je níž a níž a hra světel odrážejících se od načervenalých ruin je více než mystická. Odjíždíme z těchto míst unavení, ale nadšení z výhledu i barevnosti pevnosti kontrastující s okolní zelenou džunglí.
Setmělo se a nám zbýva ještě asi 30 kilometrů do Giritale. Míjíme severní okrajNárodního parku Minneriya. Jedeme krokem – co kdyby nějaké zvíře! Vyplatilo se – zastavujeme u krajnice a v šeru tiše pozorujeme sloního samce-samotáře začínajícího své každovečerní hody. Tip na ubytování nelhal – přenocujeme v The Village Hotel za 1200 Rs/pokoj. Krásně čisté místo na okraji jezera a džungle!
Ráno jdu za svítání fotit jezero Giritale Wawe a cítím, že je něco jinak! Oblast žaludku se divně svírá a vše posílá do oblasti střev! A je to tady! Zažívacímu ústrojí zjevně nesvědčí kombinace zeleniny a velké množství koření, a tak cokoli střeva pozřou, urychleně posílají z těla ven.
Návštěva starobylé Polonnaruwy
Dnes máme vymyšlenou návštěvu Polonnaruwy. Cestou se ještě stavujeme u výrobců masek. Dozvídáme se tři hlavní druhy kolam, sanni a rakša. Ty nejznámější barevné jsou právě rakši, které se nosí na procesích a slavnostech – je jich na 25 variant. Popsán je nám i postup barvení chemickými nebo přírodními barvami. Někteří zakupují suvenýry domů již v této dílně – jak pak zjišťujeme, nejlepší volbou je návštěva Goverment Art Studia ve městě Galle nebo Matara, kde jsou suvenýry za bezkonkurenčně nejnižší ceny.
Polonnaruwa byla druhým hlavním městem ostrova, které vzniklo po odchodu králů z Anurádhapury. První budovy se zde začaly stavět před 850 lety. Komplex je nesmírně rozlehlý, a tak se doporučuje zapůjčit si kola nebo najmout tuk-tuk. Cena jednotlivého vstupného je 2160 Rs, jinak zde pochopitelně platí hromadná vstupenka do Kulturního trojúhelníku.
Dohadujeme se a volíme variantu najmutí průvodce za 500 Rs – rozhodně jsme neprohloupili. Průvodce je usměvavý Sinhálec zapálený do dějin královských měst a do buddhismu. Dozvídáme se spoustu věcí a detailů okolních staveb, ty jsou jak buddhistické, tak hinduistické. Vrcholnou stavbou celého komplexu je 30 metrů vysoká dagoba, kterou převyšuje už jen dagoba v Anuradhapuře, která je ještě o 20 metrů vyšší.
Závěr prohlídky celého komplexu trávíme u největší ležící sochy Buddhy na Srí Lance. Fascinuje nás vystižení jeho klidné, smířené tváře při dosažení nirvány. Včerejší zkušenost s drzými makaky nás nutí být obezřetnými – opice jsou všudypřítomné a zdá se, že ani místním příliš nevyhovuje jejich přítomnost. On kokos sice stojí jen 20 Rs, ale když se na tržiště najednou nahrne 10 makaků a berou, co jim do ruky přijde, přece jen to začne lézt do peněz! Palácový komplex opouštíme kolem poledne a míříme do přibližně 40 km vzdáleného bydliště řidiče Wimala, prý by nás jeho rodina ráda pohostila.
Návštěva řidičovy rodiny
Wimal se svou rodinou bydlí v nedaleké Anuradhapuře, ale v době, kdy pracuje na pobřeží jako řidič, jeho žena s malým synkem žije v domku svých rodičů na okraji džungle. Wimal je navštěvuje přibližně jednou za dva měsíce, aby jim přivezl peníze vydělané na pobřeží. Po rozmlácené cestě dorážíme na návštěvu – pro tyto příležitosti s sebou máme nějaké reklamní předměty – na Srí Lance je dobrým zvykem na návštěvu nepřijít s prázdnou.
Dostáváme banány, bábovku a džusíka! Povinně absolvujeme prohlídku všech školních sešitů Wimalova syna Rawindu – zdá se, že nás moc nevnímá, totálně ho zaujal nafukovací balónek firmy ČEZ!
Zahrada plná koření
Zbývá nám asi 80 kilometrů do Kandy – jedeme silničkou, která je v mapě značená žlutě. Výmoly jsou snad větší než na marocké pistě! Krční páteř a místo, kde se tělo setkává se sedačkou auta, dostávají zabrat. Nelitujeme ale, vesničky v džungli a rušná městečka, která jsou stranou hlavních turistických tras, dokonale dotvářejí obraz srílanského vnitrozemí.
K odpoledni zastavujeme u tzv. Spice Garden – místa, kde vám ukáží, jak rostou různá koření či pochutiny u nás více či méně známé. Vstupné není žádné, ale očekává se, že si pak zakoupíte nějaké to koření. Rozhodně stojí za to se zde zastavit a připomenout si, kde se vlastně berou ty chutě a vůně, které většina z nás zná z běžného života.
Kousek odsud spatřujeme jediné dva hady našeho putování po Srí Lance. Kanárkově žlutí asi metr dlouzí hadi se právě na slunci oddávají milostnému tanci.
Do Kandy, druhého největšího města Srí Lanky, přijíždíme už po setmění. Dáváme na Wimalovo doporučení a ubytováváme se v guesthouse Blue Heaven za 1200 Rs/pokoj. Opět jsme nadšeni čistotou a přátelskou obsluhou. Bohužel střeva se né a né uklidnit!
