Tropickým rájem Srí Lanky I.

Máme za sebou téměř jedenáct hodin letu z Mnichova s přestupem v Dóha, několik filmů americké výroby a tři jídla z plastového nádobí. Před sebou pak máme patnáct dní plného poznávání, koupání a snad i zapomenutí na pražský shon. Nejprve ale měníme peníze v kurzu 1 Kč = 5 Rs!

Příjezd do hotelu Grand Oriental

Vzhledem k tomu, že jsme si zaplatili společně s letenkou i transfer z letiště do hotelu, následný nocleh a snídani v hotelu v Colombu – jsme zatím v klidu a z oken rozkondrcané dodávky pozorujeme odpolední dopravní shon. Jestliže jsem si ještě v letadle pohrávala s myšlenkou pronájmu auta, teď tento nápad totálně zamítám. Přistihnu se, že mám údivem otevřenou pusu – dost nebezpečné při jízdě brzda-plyn!

Do hotelu Grand Oriental hotel ve čtvrti Fort přijíždíme těsně před setměním. Jsme překvapení – v Lonely Planet o něm píší jako o jednom z nejdražších hotelů v Colombu! Standard odpovídá ceně (60 USD/noc) – portýři nám berou bágly, pokoje jsou v koloniálním stylu, ráno snídaně formou švédských stolů ve 4. patře s výhledem na dříve osobní, nyní pouze obchodní a vojenský přístav. Z pochopitelných důvodů PHOTO PROHIBITED!

Přísně střežený palác prezidenta

Ještě večer ale zkoušíme vyrazit do ulic a sehnat něco k jídlu. Ulice jsou značně potemnělé, pomálu lidí, ještě méně tuk-tuků! Míříme k osvětlenému hotelu Hilton, míjíme pouze jeden osvětlený kiosek. Banky a obchody jsou zatažené roletami. Do ulic vpravo se nedá vejít – všude jsou zátarasy a ozbrojenci!

Na recepci se pak dozvídáme, že v těsném sousedství je prezidentský palác, který je z důvodu konfliktu Sinhálci versus Tamilové bedlivě střežen. Ze stejného důvodu jsou po setmění ulice téměř vylidněné. V jediné otevřené místní knajpě si dáváme první, o to více však vynikající srílanské rice&curry.

Necítíme se tu dobře a tak se vracíme na pokoj. V koupelně máme spolubydlícího – prvního švába! Usínáme vysíleni letem, horkem, dusnem a whiskovou „desinfekcí“.

Vstáváme a po již popisované snídani stopujeme s báglem na zádech naše první tuk-tuky. Jsme čtyři a tak jedeme po dvou. Neuvěřitelně si to užíváme. Fascinuje nás vše, co kolem sebe vidíme. Shon, levostranný provoz, jízda brzda-plyn, neuvěřitelné množství lidí nořících se z mračen smogu a prachu.

Na nádraží Bastian Mawatha přijíždíme kolem 9:30. Měli by odtud jezdit autobusy směrem na jižní pobřeží ostrova. Vystupujeme z tuk-tuka a už nás někam cpe snad pět párů rukou. Vybírají nám údajně super rychlý spoj. Je jím menší busík pro přibližně 15 lidí s klimatizací. Cena není avízovaných 100Rs, ale 190Rs!

Vyrážíme směrem Matara. Snad hodinu a půl kličkujeme ulicemi Colomba. Rádi bychom si město prohlédli, ale zkušenost ze včerejšího večera a dnešní jízda čtvrtí Petah nás dokonale odrazuje. Spokojujeme se tak s tím, co vidíme z oken busíku. Projíždíme čtvrtí Petah – oblastí nejrušnějších bazarů, kam po setmění údajně není radno chodit.

Projíždíme Colombem

Jako milovnici islámské architektury mě musí uspokojit alespoň zahlédnutí několika mešit. Atmosféru kosmopolitního města dotváří dnes již zašlé koloniální stavby, křesťanské svatostánky či buddhistické dagoby. Všude je obrovské množství lidí – pravděpodobně až v Asii si člověk uvědomí, co to znamená: „bylo tam strašně lidí“ – v Čechách strašně lidí totiž z tohoto pohledu nikdy není.

V částečně zalesněné čtvrti míjíme univerzitu. Čím více na jih, provoz slábne. Začínám mít mírnou depresi. Je ale sobota odpoledne a to snad vyjeli všichni, kdo se mají na čem pohybovat. Vzpomínám na zlé jazyky doma, které mě od cesty varovaly – prý zažiji jen bídu, špínu, smrad a špinavý oceán.

V tropickém ráji

Přibližně po 30 km se ale silnice konečně stáčí k pobřeží. Vítají nás první palmy, první táhlé písečné pláže, první známky džungle, ale také první domy zbořené ničivou vlnou tsunami. Na okrajích zátok se na útesech začínají objevovat sněhobílé zvonečky – tak jsme si pojmenovali buddhistické dagoby.

Projíždíme městečky Hikkaduwa, Unawatuna a Weligama – pojmy mezi batůžkáři. Místa jsou známa „velkou muzikou za málo peněz“! Nekonečné opuštěné pláže, levné hotýlky, jídlo i pití. Po čtyřech hodinách jízdy v klimatizovaném busíku dáváme znamení ke stopu. Jsme ve vesničce Mirissa. Místo jsme si vyčíhli v LP a dali i na doporučení cestopisů na netu.

Vystupujeme u místa zvaného Giragala Village. Z čistotou i cenou (1000Rs/pokoj) jsme spokojeni. Nádherná zahrada s palmami a hamakami nás nadchne. Je horké dusno, ale tady pofukuje větřík. Procházím se po pláži. Vždycky jsem si myslela, že představa opuštěné táhlé písečné pláže s palmami sklánějícími se až nad hladinu oceánu, kde společnost vám dělají jen spadlé kokosy, je utopie. Teď vím, že je to představa reálná a myslím na rodiče a všechny své kamarády, kteří by tu byli nadšeni. Mé obavy a deprese jsou rozehnány – vím, že jsem v tropickém ráji.

Večer se potkáváme s kamarády, s kterými jsme se předběžně domlouvali, že bychom část cesty mohli podniknout společně. U vynikajících calamarů, krevet a Lion Beer (k dostání pouze lahvové 0,625 l) si dohadujeme program na příštích pět dní.

Domluva zní: spíme, co to jde! Snídaně se nese v anglickém stylu, jak pak cestou zjišťujeme, je to jeden z pozůstatků Angličanů. Speciálně pro turisty připravují tousty, vajíčka, džem, máslo a ovocný talíř! Další volbou snídaně může být tzv. hoper – placka z rýžovo-kokosové mouky, ve které je uděláno vajíčko alá volské oko! Z úsporných důvodů lze ale vyrazit i do ulic a přejíst se taštiček naplněných vším možným.

K pití se podává káva, ale jsme na Cejlonu, a tak upřednostňujeme čaj. I v té sebemenší zašpiněné knajpě vám ho přinesou ve vzorně čistém čajovém servisu s ohřátým mlékem nebo nakrájenou limetkou a cukrem. Obohacení snídaně o džus z čerstvého ovoce je pak třešinkou na dortu!

Odpočinek i setkání na srílanské pláži

Někteří se po snídani válejí. Někdo jde prozkoumat okolí a plní karty u foťáků prvními kB! Nejfotogeničtějšími se jeví krásně barevné rybářské lodě, kterými je pobřeží doslova poseté a které každý den za svítání vyráží na svůj pravidelný rybolov. Úžasnými objekty pro focení jsou i místní lidé pohybující se po plážích nebo hrající místní sport no.1 kriket.

Ve dvou jdeme domlouvat do nedalekého hotelu pronájem dodávky i s řidičem. Domlouváme cenu 60 USD/den včetně nafty. Zítra v 6:30 vyrážíme směr tzv. kulturní trojúhelník, konkrétně do města Dambula. Těšíme se na cestu do vnitrozemí a hor – konečně sloni, čaj a džungle!

Kolem poledne přichází skupinka asi 25 místních děvčat do palmového hájku našeho hotýlku. Starají se o ně tři bílé ženy. Po velkém dodávání odvahy se jedna z nás dovídá, že se jedná o ženy z New Yorku, které sem přijely krátce po tsunami a tato děvčátka jsou sirotci, kteří přišli o rodiče onoho děsivého prosincového rána roku 2004. Součástí projektu je i zbavení děvčátek strachu z oceánu.

Musím myslet na všechny ty, kteří si mysleli, že jsou v ráji, užívali si nedělního rána a možná tak jako já teď i oni se houpali v hamace, a pak náhle… byl konec. Vstávám, beru foťák a dělám fotku vlny a těchto usměvavých děvčátek, která se teď už i občas smějí.

Setkání s Čechy

Odpoledne zjišťujeme, že v celé Mirisse je přibližně 20 cizinců – z toho je 9 Čechů – zřejmě každého přilákala slova z LP, kde píší: „Mirissa, sleeping village“! Večerní povídání s „pány biology“, jak jsme tyto tři Čechy pojmenovali, je dalším zážitkem. Jsou na Srí Lance potřetí, takže znalost místní fauny a flory odpovídá tomuto počtu návštěv. Jejich tipy na návštěvu národních parků, některých míst v džungli, či kde vidět varana se postupem času ukáží neocenitelnými.

Před setměním se vydáváme do vesnice. Okouzluje nás obchůdek s oblečením. Etno kalhoty, košile, tašky za neuvěřitelně nízký peníz nebo kýčovitý západ slunce tříštící se o koruny palemnás s konečnou platností dožene k rozhodnutí, že po cestě vnitrozemím se sem vrátíme a síly na další cesty budeme nabírat opět v Mirisse.

Usínáme a těšíme se na zítra – budeme opět On the Road!

Nejširší nabídku průvodců a map Srí Lanky (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz